-Lucas- Nemám klid, i když jsem silně utlumený. Kdykoliv na pár minut usnu, vrací mě to do té noční můry; noční můry, kterou se stále snažím zasadit do reálného světa. Nemůžu přijmout to, co jsem viděl, nejsem si ani jistý, co jsem viděl. Když jsme se s Elim a Noem dostali k tábořišti u hranic, všichni byli mrtví; všichni naši bratři byli mrtví. Muselo jich tam ležet na zemi nejméně čtyřicet, některým chyběly i končetiny. Co mohlo způsobit takové krveprolití?! Byl to jasný útok na tábor, ale všichni mrtví byli lykani! Kde byla těla nepřátel? Bojovníci, kteří zde byli umístěni, byli elitní, ale nepodařilo se jim zabít jediného nepřítele? Všichni tři jsme stáli nad jejich těly mnoho minut a nevěděli jsme, co říct nebo si myslet. Eli promluvil jako první a radil, abychom hledali stopy, než abychom se vrátili k Radě bez jakýchkoliv vodítek. Všichni jsme souhlasili, ale když jsme začali zkoumat těla mnoha našich bratrů, uvědomili jsme si, že žádná bestie, kterou známe, nemohla způsobit takový typ poškození. Eli vyjádřil svůj názor jako první: "Byli to vlci," zamračil se a s naprostou jistotou potvrdil. "Nikdy jsem nepotkal vlka, který by tohle dokázal, Eli, ne proti lykanovi." Noe nesdílí hluboce zakořeněnou nenávist k vlkodlakům, kterou má Eli. "Jsme přímo u jejich hranic, kluku! Pokud ne oni, tak kdo?!" "Eli, rozhlédni se kolem sebe! Ani jeden mrtvý vlk? Ani jeden přeživší lykan? A co je důležitější, žádný pach vlka!" Eli se zamračil, věděl, že Noe má pravdu, ale i já jsem si přál věřit, že za to mohou vlci, jen abych v tom našel nějaký smysl. Alternativa, že ta bestie je něco neznámého, mnohem silnějšího než my, mi posílala vlny strachu celým tělem. "Musíme jim dát řádný pohřeb," řekl Noe a my jsme všichni souhlasili, i když by nám to trvalo celý den. Trvalo nám hodiny, než jsme nasbírali dostatek palivového dříví na pohřební hranici. Řádné rozloučení by se konalo na hlavním hradě, za přítomnosti všech našich bratrů a sester, kteří by truchlili. Za úsvitu bychom zapálili oheň a poslali naše bratry do posmrtného života, za boží milosti. Ale neměli jsme čas a věděli jsme, že Rada by se neobtěžovala s jejich transportem na žádný řádný obřad. Museli jsme to udělat sami. Když jsme začali ukládat těla, zvedali jsme je jedno po druhém, začalo se mi zvedat žaludek a pálit oči. Zvedání těl mě uzemnilo k tomu, co se stalo. Potlačil jsem svou potřebu plakat, když jsme je ukládali na hranici. Jakmile jsme byli hotovi, Eli to všechno zapálil a my jsme sklonili hlavy v úctě. Podíval jsem se na Noeho a ten měl vážný výraz v obličeji. Oheň je všechny pohltil a byla to otázka času, než se všechno promění v popel. Po zbytek našeho provizorního obřadu jsme mlčeli. - Jakmile se oheň sám uhasil, slunce se chystalo zapadnout. Lykani mají velmi dobré vidění ve tmě, takže cesta zpět mi nedělala starosti, ale to, s čím se můžeme setkat, ano. Noe se pohnul jako první a zamířil k tábořišti, bezpochyby hledal stopy. Je jasné, že to byl překvapivý útok, všechno bylo v nepořádku. Postele nebyly ani ustlané, což naznačovalo, že bojovníci vstali ve spěchu, aby bojovali. Stalo se to velmi brzy ráno. Zrovna když jsme shromažďovali nějaké důkazy pro Radu, ozval se z hloubi lesa hluk a ptáci ve spěchu odlétali. Mrazivý pocit mi přejel po páteři. Byl jsem připraven se každou chvíli proměnit, ale Eli mi položil ruku na rameno a díval se do lesa. Noe se postavil před nás. Opatrně kráčel směrem ke zvuku. Nehýbali jsme se, nedýchali jsme, neodvážili jsme se vydat ani hlásku v očekávání toho, co by tam mohlo být. Bylo to velmi blízko vlčímu území, ale ne tak docela. Stále to bylo území lykanů. Znovu jsme uslyšeli zvuk, blíž, a málem jsem vyskočil z kůže. Můj lykan byl v pohotovosti a chlupy na zátylku se mi postavily. Eliho oči zčernaly, což naznačovalo, že i jeho lykan je těsně pod povrchem. Ten zvuk byl něco jako velký úder, skoro jako by se porazil velký strom, ale my jsme věděli své. Najednou se Noe proměnil pár metrů před námi a vrhl se do vzduchu, tesáky a drápy venku. Aniž bychom potřebovali jakýkoli náznak toho, co viděl, Eli a já jsme se proměnili a šli za tím taky. Noe se na něco přichytil, uprostřed vzduchu! Oba jsme zaútočili, ale minuli jsme. Zatímco Noe zuřivě kousal, ať už to bylo cokoli, co se nám dostalo do cesty, Eli a já jsme neustále skákali a míjeli. Když jsem konečně cítil, že jsem se na něco přichytil, chytilo mi to nohu, bolestivě mi rozdrtilo kotník a přitisklo mě k zemi. Zasténal jsem bolestí, ale hlavně zmatkem. Všiml jsem si, že i Noe je na zemi a vypadá mnohem hůř než já. Eli se postavil před nás, aby nás chránil, i když jsme nepřítele neviděli. Nejprve jsem si myslel, že je prostě příliš rychlý na to, abych ho viděl, ale ve skutečnosti byla ta věc neviditelná. Neviditelná! Noe a já jsme si vyměnili pohled a on dal znamení. Tlapa na rameno znamenala ústup. Než jsme mohli dát znamení Elimu, přitisklo ho to násilně k zemi. Starý lykan zasténal, když jsme se s Noem vrhli do vzduchu a přichytili se na bestii. Vrtělo s námi, dokud nepustilo Eliho, a pak mě popadlo za pas a taky mě rozdrtilo. Noe to viděl a zaryl do ní hlouběji tesáky, čímž ji donutil, aby mě pustila. Pomohl jsem Elimu vstát a posoudil jsem jeho zranění; starý muž nevypadal moc dobře. Noe přišel k nám a my jsme začali ustupovat, ale bestie už čekala a stála nám v cestě. Tentokrát jsem dával větší pozor a viděl jsem velmi slabou siluetu. Byla příliš velká na to, abych ji předtím odhadl, ale teď jsem to pochopil a zmocnila se mě panika. Zcela jednoduše, pokud se nám nepodaří uniknout, zemřeme.