-Věra- *Věro? Věro, jsi to ty? Co tady děláš?* *…Teto Eleonoro?* *Zlatíčko, ty bys tu neměla být. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidíme.* *Já nechápu… Kde to jsem? Nic nevidím.* *Neboj se, drahoušku, pošlu tě zpátky.* - Probudím se za kuropění následujícího dne a cítím se neuvěřitelně odpočatá. Pod peřinou je tak příjemně, že se ani neodvažuji otevřít oči. O čem se mi to vlastně zdálo? Zdá se, že jsem to už zapomněla. Venku stále prší a i když bych mohla jít do posilovny a použít běžecký pás pro svůj ranní běh, opravdu se mi nechce hýbat. Rozhodnu se, že si zasloužím spát po všem, co se včera stalo, ale zrovna když se chystám usnout, *Věro? Věro vstávej. Musíme si promluvit.* Sofia se na mě napojí myšlenkami a cítí, že jsem vzhůru. Já ji ignoruji. *Holka! Jestli nedotáhneš svůj zadek do mé kanceláře do deseti minut, půjdu tam a dotáhnu tě sem sama!* Stále neodpovídám. *Jestli kvůli té fyzické námaze začnu rodit, je to na tobě.* Zlobím se, že na mě hraje tuhle kartu. Zamručím a jdu do koupelny umýt si zuby a obličej. Ani se nebudu obtěžovat převlékat, i když je to stejné oblečení, ve kterém jsem odešla z nemocnice, a stejné oblečení, ve kterém jsem spala. Pročešu si vlasy, obuji si tenisky a vyrazím ven. Smečka je takhle brzy ráno opuštěná. Narazím na pár omeg, kteří se pilně zabývají snídaní, pozdravím je dobré ráno a zamířím do Alfy kanceláře. Jemně zaklepu na starobylé dřevěné dveře. Sofia mi přikáže vstoupit a uvítá mě náš Beta, Thomas, její druh, Alex, a ten hrubý lykan z minulé noci. Můj stoický výraz nic neprozradí, ani to, jak mě okamžitě dráždí, že je tady. S úctou skloním hlavu před naší Alfou a dám si ruce za záda, chápu, že tohle není společenská návštěva. „Věro, omlouvám se, že tě volám tak brzy, ale musíme prodiskutovat záležitosti.“ Trpělivě čekám, až si uspořádá myšlenky. „Měla jsi pravdu, něco bylo…divného…včera, ale ne na naší straně hranice. Jak se zvědi přibližovali k hranici, začali cítit krev, hodně krve. Pouze pozorovali a vrátili se ke mně. Ale… deset z nich… deset našich vlků se nevrátilo a už bylo pozdě. Chystali jsme se poslat loveckou skupinu, aby je hledala, dokud se mi Eric nenapojil myšlenkami a neřekl mi, že se vracejí s raněnými vlky a raněnými lykany.“ Další, kdo promluví, je Thomas, který dohlíží na lovecké skupiny, „Podle Erica a ostatních vlků narazili na tři lykany velmi blízko našeho území, jak bojují…s něčím…“ podívá se na lykana a pokračuje: „Ať už to bylo cokoli, pronásledovalo je to na naše území, a když naši vlci bránili naši hranici před…tím…začalo to útočit i na ně. Jak jsi viděla, někteří byli zraněni dost ošklivě, ale nikdo nebyl zabit –“ „Vaši vlci nás zachránili a já jsem navždy vděčný za vaši pomoc. Jen bych si přál, abych mohl být užitečnější při rozluštění toho, co nás to vlastně napadlo.“ Zdá se, že ten hrubián *umí* mluvit a neurážet nás. Všichni se na něj podíváme a Sofia promluví jako další a přeruší trapné ticho, které následovalo: „Věro, řekl ti ten lykan, kterého jsi operovala, něco o tom? O tom, co by to mohlo být?“ Na chvíli se zamyslím nad událostmi minulé noci a snažím se vzpomenout na cokoli, co by někdo mohl říct, co by mohlo vrhnout světlo na tuto situaci. „Ne, promiň. Přišel v bezvědomí a jeho dva přátelé se zhroutili vedle jeho postele.“ „Ale něco ti šeptal, to jsem viděla.“ Neuvědomila jsem si, že tenhle lykan byl také vzhůru, když jsem ošetřovala svého pacienta. „Nic, co by nám teď mohlo pomoct, vážně.“ „Co ti šeptal?“ Zeptá se Sofia zvědavě. „Družka.“ Všichni na mě zírají v naprostém zmatku a lykan přivře oči. Mám pocit, že jsem si naběhla a zamračím se. „Omlouvám se, nechtěla jsem nikoho urazit, stalo se něco jeho družce?“ Zeptám se, nechápajíc jejich reakce. „On nemá družku,“ promluví lykan skrz zaťaté zuby. Chystám se odpovědět, ale Sofia se na mě znovu napojí myšlenkami, *Myslel tebe?* *Jak bych to sakra měla vědět?* *Cítila jsi… něco? Když jsi se ho dotkla? Když jsi se na něj podívala?* Dochází mi to. Jediný okamžik, kdy jsem se ho dotkla, holýma rukama, jsem cítila proud pod konečky prstů. Sofia a já na sebe jen zíráme a na obou tvářích se nám objeví pochopení. Alex si odkašle. „No, to není moc užitečné,“ řekne Sofia zamyšleně. Po několika sekundách ticha se na mě podívá pohledem, který velmi dobře znám: „Věro, mohla bys…se zeptat?“ Všichni na ni zírají a nechápou, co po mně žádá. Lykan se ušklíbne a pravděpodobně si myslí, že myslí, abych se zeptala jeho přítele. Jemně se na ni usměji a skloním hlavu, ona mi úsměv oplatí a já odejdu. Sofia je moje nejlepší kamarádka a viděla na vlastní oči, jak jsem propojená s přírodou. Žádá mě, abych se zeptala lesa. - Déšť se změnil v mrholení, když běžím směrem k okraji lesa. Jakmile jsem asi půl míle uvnitř, zuji si boty a dřepnu si; jedna ruka se zaboří do půdy, druhá otevřená dlaň na strom s nejhlubšími kořeny, jaký jsem mohla najít. Nadechnu se a každý chloupek na mém těle se postaví do pozoru. Mé nozdry se znovu rozšíří, když otočím hlavu směrem, kterým fouká vítr. Začnou se mi ukazovat záblesky, obrazy, emoce, vše zprostředkované větrem a půdou. Jdu hlouběji, chci víc, chci odpovědi. Najednou to vidím všechno až příliš jasně. Něco neviditelného, zviditelněného pouze slabými stíny a otisky na zemi, krutě útočí na velkou skupinu lykanů; drtí, škrábe, kouše, strašlivě trhá maso a bezmocní lykani kňučí bolestí. Bylo jich mnohem víc, ale jen tři se dostali k nám. Vidím mnoho lykanů mrtvých na zemi a další, jak naposledy vydechují, aniž by věděli, co se stalo. Tráva je poseta těly, končetinami a tolika krve. Náhle vstanu, protože nechci vidět víc. Začala jsem plakat skrz vizi a teď nemůžu přestat. Cítím jejich bolest, jako by to byla moje vlastní. Objímám se, snažím se znovu získat trochu tepla po tom, co jsem právě viděla. Nekontrolovatelně se třesu a mé dechy jsou mělké. Jaká bestie by mohla napáchat tolik škody? Lykanům ze všech tvorů? Po několika minutách se natolik uklidním, abych se mohla soustředit na Sofii, *Sofie* *Věro, něco jsi zjistila?* *Ano, ale nebude se ti to líbit.*