-Věra- Když se vracím ke smečce, instinktivně se zastavím na okraji lesa. Vždycky je pro mě těžké tohle místo opustit. Otočím se k stromům, které se, zdá se, ke mně natahují. Ať to zní jakkoli divně, je to jediné místo, kde jsem se nikdy necítila sama. Už jako dítě jsem nesčetněkrát přemýšlela o tom, že do lesa uteču. Kdyby nebylo Sofie a její rodiny, pravděpodobně bych to udělala. Vystoupám po schodech, které vedou do Sofiiny kanceláře. Tady tráví většinu času. Zaklepu a Alex mě vpustí dovnitř. Jak se dalo čekat, nastávající maminka je velmi neokázale rozvalená na gauči a po snídani si dává šlofíka břichem vzhůru. Alex mi pokyne, abych se posadila na jednu ze židlí naproti krbu, za což jsem vděčná, stále mi je z mé vize zima. On se posadí na židli vedle mě. "Blíží se termín porodu," zamyslí se a dívá se na živý plamen. Jen se na něj otočím a čekám, že bude pokračovat. "Nevím, jak to zvládneme, Věro. Poté, co jí zemřel otec, se s grácií ujala role prozatímní Alfy, souhlasil jsem, protože jsem očekával, že to bude jen to, prozatímní pozice, a podívej se na nás teď." Otočí se na mě se smutnýma očima. "Už teď sotva spí, je pořád vyčerpaná, a se dvěma dětma?" Chápu jeho obavy. Být Alfou smečky neznamená jen komandovat lidi a dělat zásadní rozhodnutí. Pokud dojde k bitvě, Alfa je součástí první linie obrany. Pokud dojde k útoku s cílem oslabit smečku, Alfa je prvním cílem. Alex je silný vlk, ale nemůže udělat víc, aby ji ochránil, kdybychom byli napadeni. V krku se mi udělá knedlík. "Máš pravdu, že máš obavy, Alexi," plamen rozlomí další kus dřeva, když mluvím. "Už od včerejška se cítím nesvá, to víte. Ale dnes..." Alex nezná v plném rozsahu mé schopnosti, jen to, že mé instinkty se nikdy nemýlí. "Něco se blíží, Alexi. Něco, na co nejsme připraveni." Dlouze se na mě podívá, ale než se mě stačí vyptávat, cítíme, jak se Sofie zvedá. "Alexi, miláčku, nech mě s Věrou na chvilku o samotě, prosím?" Udělá, co se mu řekne, ale ne dřív, než se na mě bolestně podívá. Vidím, že ho to všechno tíží. Sofie se jde posadit ke svému stolu. Připojím se k ní a posadím se naproti ní. Její stůl je velký a robustní, celý ze dřeva a sahá do několika generací. Kvůli jeho mohutnosti vypadá menší, než je. Moje nejlepší kamarádka je jednou z nejkrásnějších žen, které jsem kdy potkala. Má rovné, světle hnědé vlasy, které jí splývají až na bedra, a medově zlaté oči. Její štíhlá postava ji činí mladší a křehčí, ale je jednou z nejdivočejších bojovnic v celé naší smečce. Co jí chybí v hrubé síle, to dohání hbitostí, rychlostí a inteligencí. Právě proto nebyly žádné námitky, když bylo její postavení Alfy trvalé. Lidé ve skutečnosti jásali, že opět někdo z rodiny Allenových bude naší Alfou. "Jestli byla tvoje vize tak špatná, jak vypadáš, už se začínám bát." Má ten neutrální výraz, který poznávám, když jde do tuhého. Řekla jsem jí všechno, co jsem viděla, bez šetření detaily. Když skončím, nastane dlouhé ticho, Sofie zírá na oheň po její levici. Okno od podlahy až ke stropu za ní ukazuje, že opět začíná pršet. "Byl ten tvor v tvé vizi na území lykanů?" Nejsem si jistá, kam tím míří, ale přikývnu. Nikdy jsem neviděla, že by přešel na naše území. Pokračuje: "Jde po lykanech, Věro. Eric mi jednou řekl, že když se začali stahovat hlouběji na vlčí území, přestal je pronásledovat." Udělá pauzu, protože si pečlivě rozmyslí svá další slova. "Tohle smrdí magií, V. Velmi silnou a temnou magií. Kdokoli toho tvora řídil, řídil ho, aby zabíjel lykany, ale ne naše vlky..." "Musíme je poslat zpátky," řeknu, než vůbec může pokračovat, ale nemůžu si pomoct, vím, co jsem viděla, co ta věc dokáže. Sarkasticky se ušklíbne: "Chceš, abych poslala tvého druha na smrt?" Jsem zaskočená připomínkou těch nesmyslů, co ten muž včera řekl. "Už ses vůbec za ním byla podívat, abys potvrdila, že je tvůj druh?" "Sofie, poslouchej se, je to lykan!" Vstanu ze židle, rozhořčená, že to vůbec musím vysvětlovat. Začnu přecházet, úplně jsem zapomněla na tenhle drobný, zásadní detail. "Chci říct, jestli je to doslova bestie v bitvě, umíš si představit v-" Skočím jí do řeči: "Měsíční Bohyně odpusť tvé nečisté myšlenky, Alfo." Zamračím se na ni. "Ale no tak, V. Mluvíš o Měsíční Bohyni, ale ona je ta, která tě s ním spárovala! Ani nevím, jak to funguje, máš druha, aniž bys slyšela svého vlka, ale najít si druha je velmi vzácné požehnání!" Červenám se. Ne proto, že jsem naštvaná, ale proto, že si najednou bolestně uvědomuju, že jsem toho muže včera viděla nahého. Vlastně jsem je viděla všechny nahé. Neměli ani čas si obléct nějaké oblečení po přeměně do lidské podoby. Položím si rudou tvář do dlaní, zhroutím se zpátky na židli a Sofie se ušklíbne. Úplně jsem zapomněla na to velmi vážné téma, o kterém jsme před chvílí diskutovaly.