Noelle zůstala sedět na sedadle spolujezdce. Myslela si, že už dostatečně otupěla, ale v tu chvíli cítila ostrou bolest, bodající do srdce. Bylo to, jako by ji něco zevnitř hlodalo. Náhle si vzpomněla na něco dávného. Bylo to krátce poté, co se vrátila do rodiny Swansonových. Jasně si pamatovala, že ten den pršelo. Matilda osobně přijela vyzvednout ji a Sandru ze školy, ale cestou domů měly autonehodu. Nehoda nebyla vážná, ale řidič strhl volant, aby se vyhnul jinému autu, a narazil do betonového dělítka. Noelle udeřila hlavou do okna a ztratila vědomí. Než upadla do bezvědomí, pamatovala si, jak ji Matilda obešla a natáhla se k Sandře. Matilda tehdy usedavě vzlykala, když Sandru držela. V tu chvíli Noelle pochopila – jediný důvod, proč ji znovu našli, byl ten, že nesla jejich krev. Ale pro ně byla Sandra dcerou, kterou opravdu milovali. *Za boží milosti,* pomyslela si Noelle, *jak kruté.* Po tomto zjištění se Noelle nutila na to nemyslet, protože pokaždé, když na to pomyslela, přineslo to jen více bolesti. Ale teď se ta vzpomínka vynořila znovu. Jen tentokrát osobou, která držela Sandru, nebyla její matka – byl to její manžel. Noelle nevěděla, kolik času uplynulo. Nakonec vystoupila z auta. V tu chvíli se oblohou rozlehl hluboký hrom a spustil se silný liják. Noelle zrychlila krok, aby se dostala dovnitř, ale místo, kde Hendrix zaparkoval, bylo stále v určité vzdálenosti od vchodových dveří. Nakonec byla promočená od hlavy až k patě. Nahoře svítila světla – jedno v Sandřině pokoji a druhé v Hendrixově pracovně. Zjevně si ani nevšiml, že ještě nevešla dovnitř. Noelle chvíli stála na místě a ujišťovala se o tom. Pak s ztuhlýma nohama pomalu zamířila nahoru. Obrazovka jejího telefonu se náhle rozsvítila. Přicházel hovor z neznámého čísla. Když Noelle zírala na číslo, něco jí docvaklo a zastavila se. Právě když uvažovala, jestli to má zvednout, volající zavěsil. Z nějakého důvodu, v okamžiku, kdy obrazovka znovu zhasla, Noelle pocítila nevysvětlitelný pocit úlevy. Ale stejně rychle přišel druhý hovor. Noelle věděla, kdo to je. Tentokrát nezaváhala a telefon zvedla. "Elle." Už dlouho to oslovení neslyšela. Když ho náhle uslyšela, trochu ji to vykolejilo. "To jsem já," řekl. "Maxwell." "Ach," odpověděla Noelle tiše. "Jsi... zpátky v republice?" "Ne," řekl Maxwell s úsměvem. "Ale brzy se vrátím. Mám zamluvený let na pozítří. Máš čas? Myslíš, že bys mě mohla vyzvednout?" Noelle zmlkla. "Je to pro tebe nevhodné?" Maxwell si rychle všiml jejího váhání. "To je v pořádku. Můžu se vrátit sám. Jen... po takové době doufám, že první člověk, kterého uvidím, až se vrátím, budeš ty." "Jsem vdaná," vyhrkla Noelle. "Já vím," odpověděl Maxwell, ne zrovna překvapeně. "Za toho chlapa, co má příjmení Freeman, že? Koneckonců, Amity Group je tak slavná. I ze zahraničí jsem slyšel o svatbě generálního ředitele." Noelle znovu zmlkla. Po krátké pauze se Maxwell tiše zeptal: "Elle, daří se ti dobře?"