Zaváhám, usazuji se na židli naproti tomu muži a tuším, že jsem pro něj laň a on vlk. Připadá mi to skoro, jako by mohl každou chvíli přeskočit stůl a zhltnout mě. Danielův otec je Kent Lippert, mafiánský král našeho města. Proto má bodyguarda, proto má tolik peněz – Nakloním hlavu na stranu, stále na Lipperta zírám a dochází mi, že právě proto Daniel skrývá svou sexualitu – místní mafie je proslulá svou konzervativností a rodina je všechno. Homosexuálního syna by nikdy nepřijali, zvlášť ne jediného syna – Bože, on po mně opravdu chtěl, abych mu dělala krytí – Chudák Daniel, musí skrývat všechno, co miluje – Náhle si uvědomím, že se muž přede mnou usmívá, jen nepatrně, a jeho oči po mně přejíždějí, zatímco já na něj zírám jako laň oslepená reflektory. Zatnu čelist a připomenu si, že on je ten padouch. „Takže,“ řeknu a nervózně se obrátím zpět ke svým papírům. *Vždyť jsi to dělala už tisíckrát, Fay!* připomínám si. *Zvládla bys to i ve spánku!* „Můžete mi, prosím, uvést své jméno a místo narození?“ „Domnívám se,“ pronese Lippert pomalu, „že mou historii už znáte.“ Opře se a zkoumavě si mě prohlíží. Zvednu oči, abych ho probodla pohledem za tu jeho drzost – je tak hrubý. Ale bohužel má pravdu. Tuhle informaci zná v tomhle městě každý. Rychle vyplním formulář. Vzhlédnu k němu a znovu mě udeří jeho podoba s Danielem. Obzvlášť profil je téměř naprosto stejný – ale zatímco Daniel je jemný a kultivovaný, Kent má v tváři něco ponurého, smrtícího. Odtrhnu od něj pohled, cítím, jak mi tělem projede záchvěv, který mi jako by poklepával prsty po páteři. Nevím proč, ale představím si, že jsou to Kentovy prsty… Rychle tu myšlenku zaplaším a soustředím se. „Zbytek otázek, které vám dnes položím, bude osobní a psychologické povahy,“ pronesu naučenou frázi, kterou musím říkat všem vězňům. „Stát vyžaduje, abyste na všechny otázky v rámci hodnocení odpověděl plně a upřímně. Rozumíte?“ Mlčí, a tak k němu reflexivně zvednu pohled jako k pacientovi, který nereaguje. Ušklíbá se na mě a nemrká. „Holčičko,“ řekne a pomalu se předkloní, aby si opřel lokty o kolena, „co vám dává právo ptát se mě na cokoli z mé historie a mé mysli?“ Narovnám se na židli, taková otázka mě znervózní. „Stát si mě najal, abych prováděla tato vyšetření–“ „Máte na to titul?“ skočí mi do řeči. „Nějaký… certifikát?“ Poslední slovo je plné posměchu. Zamračím se na něj, sáhnu do tašky, prohrabu se v ní a vytáhnu ověřené dokumenty od státu, které mě pro tuto pozici kvalifikují. „Tady,“ řeknu a opětuji jeho pohled. „Když jste tak zvědavý.“ Natáhnu ruku přes stůl, abych mu je podala. Vteřinu předtím, než mě chytne za zápěstí, si uvědomím svou chybu. Popadne mě za ruku, sevře ji celou ve své dlani a přitáhne mě k sobě přes stůl. Úplně to nebolí, ale překvapením zalapám po dechu a upustím papíry. Vzhlédnu k němu, vyděšená, když si přitáhne mou ruku blízko k obličeji, a pak – Můj bože – Pomalu, požitkářsky, přejede nosem po slonovinové kůži mého zápěstí. „Heřmánek, levandule,“ zamumlá, zavře oči a oddává se mé vůni. „Tak svěží a čistá,“ řekne. Pak otevře oči a zahledí se mi do zmatené tváře, chce vidět mou reakci, když pronese: „Musíte být panna.“ Rty se mi třesou šokem a úžasem. Jeho oči mě hltají, vychutnávají si chvění mých rtů, mé vytřeštěné, vyděšené oči. Dveřmi vletí strážný. „Ruce pryč!“ zařve, ale Kent už mé zápěstí pustil, ruce zvedá nad hlavu, naprosto klidný. „Promiňte,“ řekne s úšklebkem a očima upřenýma na mě. „Už se to nestane.“ Zamrkám na něj a opřu se do židle. Narovnám ramena, neschopná z něj spustit oči. „Jste v pořádku, slečno?“ zeptá se strážný a nakloní se, aby si mě prohlédl. „Jsem v pořádku,“ řeknu a druhou rukou si třu zápěstí. Nejsem zraněná – jen… v šoku. Odkašlu si a sklopím pohled zpět ke svým papírům. „Budeme… budeme pokračovat.“ Snažím se obrnit, odhodlaná znovu získat kontrolu a dokončit tento pohovor. Věnuji Lippertovi pevný pohled a zvednu bradu. Jsem tvrdší, než si myslí. Alespoň v to doufám. Znovu vezmu do ruky pero, vděčná, že se mi netřesou ruce. „Prosím,“ řeknu a znovu se soustředím na papír. „Můžete mi říct o zločinu, za který jste byl uvězněn? Vidím,“ „Ta vaše sukýnka,“ řekne a usmívá se nad tím, jak snadno mě vytočil, „je taky velmi rozkošná. Máte krásné nohy a má dokonalou délku na to, aby–“ „Prosím, pane,“ zopakuji, překvapená, že to ze mě vyjde jako roztřesené zavrčení. „V tomto procesu vyžaduji váš respekt. Uvědomte si prosím, že to, co dnes nahlásím, ovlivní zbytek vašeho pobytu ve vězení, stejně jako vaše šance na předčasné propuštění. Takže vám navrhuji, abyste tento proces bral vážně.“ Ještě víc mě rozzuří tím, že se mi směje – on se mi doopravdy směje – „Zlatíčko,“ řekne a nakloní se dopředu. „I kdybych se snažil, nemohl bych vás brát vážně.“ Ústa se mi otevřou a já na něj šokovaně zamrkám, ale rychle se to změní ve vztek. Bouchnu rukou do stolu, ale on se jen směje víc. „Pane!“ řeknu. „Tohle je důležitý proces!“ Pro zdůraznění udeřím do stolu znovu, až mě ruka zaštípe. On jen sleduje každý můj pohyb. „Rozumím, doktorko,“ řekne. „Jsem tady, ne? Tak do toho. Zhodnoťte mě.“ Mávne rukou ke svému tělu, ke svým mohutným svalům, ke svému neústupnému pohledu. Zírám mu do očí a cítím se přemožená, téměř zhypnotizovaná jeho pohledem. Rychle uhnu očima a zírám na podlahu – kamkoli, jen ne na něj. „Uhla jste pohledem jako první,“ zamumlá a zkoumá mě. „Na bojišti by to znamenalo, že byste zemřela mou rukou. Slabost.“ Popuzeně k němu znovu zvednu oči, odhodlaná. „Dobře,“ zasměje se. „Mám rád, když se holky trochu perou.“ Tvář mi okamžitě zbledne a zrudne zároveň, rozzuřená, ponížená, že jsem mu skočila na jeho trik, ale taky – zatraceně – cítím, jak se mi pod sakem ztopořily bradavky. Jeho oči sjedou k mé hrudi, jako by to věděl, a zavrnění v jeho hrudi se prohloubí. Znovu popadnu pero a co nejrychleji čmárám slova na papír. Neustále vzdorovitý, bezohledně sociopatický, bez známek lítosti. Doporučuji pokračování ve výkonu trestu, bez možnosti podmíněného propuštění. „Tohle je hotové,“ řeknu rozhodně, co nejrychleji sbírám své papíry a cpu je, zmačkané, do tašky. Slyším, jak se mi tiše směje, zatímco spěchám. Nadechnu se, narovnám ramena a pak mu věnuji pohled, který, jak doufám, je zdrcující, a zamířím ke dveřím. Dvakrát zabuším na kov a strážný mě pustí ven. Už se na Lipperta nepodívám, když odcházím. „Ach, paní doktorko,“ uslyším za sebou ozvěnu jeho hlasu. Tváře mi hoří studem, když se otočím, abych si vyslechla jeho slova na rozloučenou. „Uvidíme se venku,“ řekne a temně se ušklíbne. „S tím můžete počítat.“ „Ne, pokud o tom budu moct rozhodnout já,“ zamumlám a hlas se mi třese, když strážný otevírá dveře a já vyrážím ven. Mé papíry doporučují jeho doživotní uvěznění. Co se mě týče, už ho nikdy neuvidím, a jen dobře.