V Wardville Falls ten den pršelo. Ačkoli déšť ustal už před hodinami, ze stromů a střech stále kapalo a ulice byly mokré a plné kaluží. Počasí bouřky nepředpovídalo, takže mnoho lidí, kteří byli tu noc venku, nebylo vhodně oblečených. To platilo i pro mladou blondýnku, která si horečně myla ruce na toaletě místního baru. Její malé modré balerínky z látky byly promočené vodou. Prsty na nohou se jí v botách nepříjemně mačkaly, ale od tohoto pocitu ji odváděla jiná věc – snažila se smýt krev z rukou. Nový barman rozbil na baru sklenici a ona se ve snaze odsunout své věci z cesty nešťastnou náhodou pořezala o zrádný úlomek skla. Na toaletě už byla poměrně dlouho a krvácení stále neustávalo. Nemyslela jsem si, že to bylo tak hluboké, pomyslela si. Jak to mohlo být tak hluboké? Vůbec jsem to necítila. Jak si ruce myla dál, začala v ní narůstat panika; neměla čím ránu zakrýt. Náhle ji však vyrušil hlas zezadu. „Jejda, to vypadá zle. Mohu ti pomoci?“ Blondýnka se podívala nahoru a v zrcadle uviděla odraz tmavovlasé ženy stojící za ní. Byla štíhlá, s krátkými tmavými vlasy a ostrými rysy. Její oči pronikaly zrcadlem a do očí blondýnky, čímž ji zaskočily. „Ehm, ano – tedy, ano, prosím. Neuvědomila jsem si, že to tak moc krvácí. Nemám to čím zakrýt,“ přiznala. Na té druhé ženě bylo něco, díky čemuž se cítila pohodlně, a přitom napjatě. Druhá žena se její nervozitě zasmála; stejnou kombinaci obdivných pohledů a nervózního přešlapování viděla u mnoha žen v minulosti. „Tady, dovol mi pomoci,“ řekla a vzala několik papírových ručníků. Jemně, ale pevně je přitiskla na ruku blondýnky. „Drž to tady a vyvíjej velký tlak, co největší.“ Tmavovláska stála blízko ní a blondýnka si uvědomila, jak je vysoká; převyšovala ji natolik, že to bylo až zastrašující. Stiskla ruku kolem papírového ručníku a schopnost mluvit se téměř vytratila, zatímco druhá žena se hrabala v kabelce. Po několika okamžicích vytáhla jasně růžovou náplast. „Tady, podíváme se na to,“ řekla a jemně strhla papírový ručník. Po jeho odstranění bylo vidět, že se jedná o velmi malý, i když dobře očištěný řez. Blondýnce spadla čelist. „Poté, co jsem viděla, jak moc to krvácelo, myslela jsem si, že to bude mnohem větší,“ přiznala. Druhá žena se zasmála. „Byla to voda,“ řekla. Přisunula se blíž, aby si lépe prohlédla její ruku, a neúmyslně se dostala do osobního prostoru blondýnky. „Pro–ehm, promiňte,“ vykoktala blondýnka. Druhá žena pokračovala, aniž by si jejich blízkosti všimla. „Voda ředí krev a vypadá to, že je krve víc, než ve skutečnosti je. Nenech se ale zmást, vypadá to docela hluboko. Je to dobrá bojová rána. Musíš si k tomu vymyslet dobrý příběh,“ zažertovala žena a držela blondýnku za ruku. Její ruka byla jemná a působila téměř křehce, zatímco její vlastní byla drsná od zahradničení a terénních úprav, které dělala celý den. Nechtěla ji pustit. Jemně jí přitiskla náplast na řez a prsty jí obkreslila dlaň. Na několik okamžiků se na sebe podívaly. Ne nějak intenzivně, ale spíše uvolněně a zvědavě. Obě cítily, že je ta druhá v klidu a že ani jedna z nich nechce pustit. Vtom však na toaletě zablikala světla a dveře se rozletěly a dovnitř vtrhla skupinka hlasitých, spoře oděných teenagerů. „Mohla bych ti, ehm, koupit drink? Jako poděkování za záchranu mé ruky?“ zeptala se blondýnka. „Jistě, myslím, že to mohu dovolit,“ škádlila ji druhá. Obě ženy vyšly z toalety a zjistily, že je to táhne do klidného boxu v rohu. Barman si vzal jejich objednávky a nechal je o samotě; rychle se k sobě otočily a opět je něco táhlo k sobě. Blondýnka sklonila hlavu a podívala se na druhou ženu skrz řasy. „Tak co tě sem dnes večer přivádí? Kromě, víš, léčení zraněných?“ zeptala se žertem. Nevěděla, proč se tak chová; byla nervózní. Hluboko v břiše jí poletovali motýli. Naštěstí její vtip vyvolal smích. „No, jsem tu tak nějak nová a nechtěla jsem zůstat sama v hotelovém pokoji celou noc.“ Nebyla to tak úplně lež, samozřejmě; nešla ven vyloženě proto, aby si našla společnost na noc, ale nebyla proti tomu. Její život se v posledních několika týdnech obrátil vzhůru nohama a cítila se nepříjemně, když byla v noci sama. Nebylo to proto, že by se bála o svou bezpečnost, ale spíše proto, že se bála toho, co by její podvědomí mohlo vynést na povrch. Mnoho posledních dnů a nocí strávila uvězněná ve své mysli a snažila se rozhodnout, co by měla udělat, aby stabilizovala svůj život, ale dnes večer se chtěla jen odreagovat a být s někým. Nějakým způsobem jí tato blondýnka dávala víc než to. Cítila se s ní pohodlně, pohodlněji než za celé týdny. „A co ty?“ zeptala se a kroužila drinkem v kelímku. „Co přivádí tebe sem?“ Blondýnka polkla drink. „Chodívala jsem sem často před pár lety. Ehm, mám rodinného přítele, u kterého bydlím.“ Mohla říct víc než polovinu pravdy, ano, ale něco na ostrém pohledu té ženy ji přimělo držet pusu. Nechtěla, aby to věděla. „Je ale ironií, že mám také těžkých pár týdnů za sebou.“ Usmála se a doufala, že bude vypadat empaticky; „těžkých pár týdnů“ ani zdaleka nepokrylo to, čím si od začátku měsíce prošla. Ještě neměly tušení, co z tohoto zdánlivě nevinného setkání vzejde. Tu noc věděly jen to, že je dobré dostat se z deště a najít v sobě navzájem trochu klidu od svých problémů. Neměly tušení o zlomeném srdci, zmatku, dohadování a neměly tušení, jak jejich příběh skončí – pokud vůbec někdy skončí. Pro dnešek se spokojily s tím, že sedí a povídají si o hudbě, škole, hrách, které hrály jako děti, a filmech, které v poslední době viděly. Jak to dělaly, blondýnce opakovaně vysychalo v krku, bez ohledu na to, kolik alkoholu vypila. Vysychalo jí smíchem i nervozitou. Kdo byl ten chlapecký cizinec s pronikavýma očima a nebojácným, lstivým smyslem pro humor? Bůh ví, co by blondýnka dala za to, aby se dokázala chovat s takovou jistotou. Za boží milosti. Na druhé straně si tmavovláska vždycky myslela, že je vlk samotář. Těch pár špinavých milostných afér, které v minulosti měla, neskončilo zrovna dobře, i když vždycky skončily na její popud. Ne že by jí v tu noc šla láska na mysl – nebo alespoň ne vědomě. Nejdřív ne. Ne, jediné, na co myslela, bylo, jaké by to bylo něžně kousnout do blondýnčiných svůdných spodních rtů, přejíždět prsty po jejím vnitřním stehně, slyšet, jak zní v jejích nejdůvěrnějších, posvátných chvílích. Hodiny, témata i drinky ubíhaly jako voda. Bylo to, jako by se zbytek světa, zbytek baru, prostě rozplynul. Hlasitá hudba, která obvykle ztěžovala s kýmkoli rozhovor, se stala zvukovou kulisou bílého šumu pro jejich konverzaci. Směs opilých a střízlivých lidí, která zaplňovala zbytek baru, se stala stíny a lehkým vánkem, když kolem nich tlačili a procházeli. Pro každou ženu to bylo, jako by se okraje jejího zraku rozmazaly, aby se soustředily pouze na ženu před sebou. Byly jedinými dvěma lidmi na světě, natož v baru. Tedy až do chvíle, kdy do jejich světa hrubě vnikl a vyrušil je někdo jiný. „Omlouvám se, dámy, je poslední objednávka,“ řekl barman. „Mám vám ještě něco přinést, než zavřeme bar?“ Obě ženy se na sebe s pozvednutým obočím podívaly a pak se překvapeně zasmály – neuvědomily si, kolik je hodin. Tmavovláska promluvila jako první. „Myslím, že jsme v pořádku, děkuji,“ řekla. Barman přikývl a zamířil k dalšímu stolu opozdilců. Otočila se ke své nově nalezené přítelkyni a obě se postavily, aby odešly. „Asi se vrátím do svého hotelového pokoje,“ začala a pečlivě si blondýnku prohlížela. Po chvilce zamyšlení trhla hlavou ke dveřím. „Nechceš si dát společně skleničku na dobrou noc?“ zeptala se. Blondýnka ztuhla na místě, oněměla. Celou noc si myslela, že mezi nimi něco je, ale nějak ji překvapilo, že se to potvrdilo. V posledních několika týdnech měla jen zřídka možnost udělat něco pro sebe – zakončit noc s touto ženou by byla první věc, kterou by dlouho udělala jen pro své vlastní potěšení. Představa, že zmizí do noci s touto ženou, jí dávala pocit... svobody. Ale... nemohla. Hluboko na dně její kabelky se skrývalo něco, co ji tížilo, co ji drželo zpátky. „Ráda bych –“ začala a svraštila obočí. „Ne, já –“ ostře si povzdychla a nevěděla, jak začít větu. Buď upřímná. „Já... nemůžu,“ přiznala a dívala se na stůl. Sáhla do kabelky, vytáhla směšně velký diamantový prsten a navlékla si ho na prsteníček levé ruky. „Jsem zasnoubená.“ Druhá žena neřekla ani slovo. Podívala se na prsten, téměř ji zarazila jeho velikost, pak krátce přikývla, otočila se a odešla. Měla prostě smůlu: nechat svůj svět rozplynout se v fantazii, jen aby byla fantazie stržena krutostí reality. Blondýnka ještě chvíli postávala, jen chladný kov prstenu a její zklamání jí dělaly společnost.