Následující ráno probíhalo u Andersonů jako obvykle. Znamenalo to pokračovat v pokládání nové terasy, přičemž Dennyho neustále informovala o svých postupech a občas se s ním střídala, střídavě pokládala desky a sledovala ho, dokud si nebyla jistá jeho technikou natolik, aby ho v tom nechala samotného. Kdyby byla terasa jedinou součástí zakázky, mohli být hotovi za pár dní, ale rozlehlý pozemek Andersonových o rozloze několika akrů procházel obrovským projektem. Wren byla šťastná, že získala tak rozsáhlou zakázku; až bude hotová a až vyplatí své chlapce a dodavatele, usoudila, že jí zbude dost na zaplacení posledních lékařských výdajů její matky a dalšího měsíce ubytování a péče v zařízení pro seniory. Bylo těžké neustále se dívat do hlavně nejen měsíčního poplatku za ústav, který měl zahrnovat vše, ale i dodatečných výdajů, kdykoli musela Ava do nemocnice na magnetickou rezonanci nebo CT vyšetření, k fyzioterapeutovi nebo k dvojici logoped a hlasový kouč. Všechno se to nasčítalo, a přestože si Wren mohla dovolit velmi základní zdravotní pojištění pro sebe, nemohla ho legálně rozšířit na svou matku. Nešlo o to, že by nemohla platit účty, jenže peníze mizely stejně rychle, jako přicházely, a jeden týden bez práce by znamenal potíže. Nemohli si dovolit polevit; ani na okamžik. Dnes, když jí po zádech stékaly krůpěje potu a hromadily se ve vlhké skvrně v bedrech, si Wren všimla, že nevědomky zatíná zuby. Ne z hněvu, i když ho měla spoustu, ale z napětí. Její tělo se cítilo napjaté a připravené k boji nebo útěku, jako to dělalo od chvíle, kdy poprvé otevřela dopis. Včera, když řekla matce, co Tennyson plánuje, byla Wren nucena ignorovat své vlastní rozhořčení, aby Avu uklidnila. Její zuřivost byla tak intenzivní, že hrozila způsobením dalších zdravotních problémů, které si ani jedna z nich nemohla fyzicky, psychicky ani finančně dovolit. V jednu chvíli byla přesvědčená, že se Ava vrhne z invalidního vozíku a dovleče se k Tennysonovi po nehtech. Většinu návštěvy strávila ujišťováním matky, že nedopustí, aby se jim stalo něco zlého. Ani jedna z nich se nestarala o emocionální stránku tohoto zjevně nadcházejícího manželství – jak řekla Ava, ať si ten stařec vezme, koho chce. Ta anonymní žena, pro Wren a Avu zatím hypotetická, byla buď dost hloupá na to, aby věřila v Tennysonovu bezúhonnost, nebo byla sama stejně vypočítavá a hrabivá jako ten stařec a šla po jeho obrovském majetku. Ať tak či onak, ať si jsou navzájem vítány. Ne, Wren zuřila kvůli tomu, že spoléhala na dědictví, které mělo zajistit její matce stáří. Slíbili jim jen kousek – vlastně kapku v moři – z Tennysonových obrovských pokladů. Ale teď by Wren nepřekvapilo, kdyby se znovu oženil ze čiré zlomyslnosti. Jednoduše proto, aby zajistil, že ani ta slíbená částka, tak malá pro něj, a přesto tak zásadní a život zajišťující pro Wren a Avu, se k nim nedostane. Bylo to hanebné. Wreniny priority byly jasné. Musela dokončit tuto velkou zakázku pro Andersonovy, nějak najít další kšeft a vymyslet způsob, jak zabránit této svatbě, aby ochránila svou matku. Jen nevěděla, jak to udělat... Zatím. Některé věci, jako pouta, která nás svazují, jsou okamžité. Jako láska, kterou Ava popsala, když poprvé uviděla Wren. Jako Tennysonův okamžitý, současný odpor při téže příležitosti. Zaplatil její matce zběžnou návštěvu v nemocnici, jednou se podíval na Wren a už ani jednu z nich nikdy nespatřil. Jeho nezájem byl bleskový, rychleschnoucí cement, stejně jako Wrenin kdysi výbušný, ale nyní pečlivě kontrolovaný hněv, když uviděla dopis. I kdybychom nechali peníze stranou, Tennyson si nezasloužil znovu se oženit. I kdyby tu dívku, ať už to byla kdokoli, skutečně miloval, neměl si jen tak předepisovat šťastný konec. Neměl si brát život, který slíbil Avě, a předat ho někomu jinému. Dost, řekla si Wren a uvědomila si, že se točí v kruhu. Soustřeď se, ty idiote. Chceš ztratit tenhle kšeft, protože jsi udělala hloupou chybu? Projekt Andersonových zahrnoval návrh a vytvoření složitého vzoru nových květinových záhonů, instalaci "jezírka klidu" (ať už to má znamenat cokoli) s připojeným umělým potokem a stavbu altánu s venkovní barovou konstrukcí. Zkrátka spousta práce v omezeném čase, pokud chtěla, aby byla zakázka zisková. A chtěla. Usmála se a plácla Dennyho po zádech, obdivujíc jeho zlepšení. "To je lepší," řekla mu. "Chvíli takhle pokračuj, jo? A namíchej víc cementu, jestli ti dojde. Já se jen podívám na ostatní." "Jasně, šéfová." Zrzavý, rozcuchaný kluk s pihami na ni mrkl svým obvyklým šarmem. Nemyslela si, že do ní má zamilovanost – musel už zjistit, že je gay – ale byl to jeden z těch dospívajících kluků, kteří flirtují s čímkoli, co se hýbe. Měl v sobě veselost, neproniknutelnost kritikou bez ega a dobrou paměť pro aplikaci zpětné vazby, což Wren rozpoznala jako vlastnosti, které ho dovedou daleko. Udělala dobře, když ho vzala. Jen doufala, že si ho bude moct dovolit udržet. I při učňovské mzdě představovala jeho hodinová sazba značnou část jejího rozpočtu, a nebyla si jistá, jestli si to bude moct dovolit, pokud firma nenajde další práci. Dařilo se jim dobře na základní úrovni od té doby, co to celé po vysoké škole rozjela od nuly, ale ona, a tím pádem i firma, nikdy neměla peníze na to, aby je vložila do marketingu, nebo čas na to, aby investovala do networkingu, což by ji draho stálo v měně konferenčních vstupenek, cestování a ubytování. Měla pár věrných stálých zákazníků, ale jen málo se dá udělat s jednou zahradou, než majiteli dojde prostor a ambice. Ta hrstka zákazníků byla štědrá na její pověst, vychvalovala ji a získávala jí nějaké zakázky ústním podáním, ale i tak firma zůstávala poněkud na mrtvém bodě. Wren si pohrávala s myšlenkou oslovit venture kapitalisty; koneckonců nutně potřebovala finanční injekci, aby je posunula do bezpečnější a udržitelnější velikosti. Ale pak její vzdorná povaha a pýcha, kterých si byla dobře vědoma, znamenaly, že by s ní byla noční můra pracovat. Nechtěla se vzdát svého těžce vydělaného podílu a nechtěla, aby si nějaký bezcitný milionář myslel, že si může koupit její bezúhonnost a pověst jen proto, že jim hodil kost. Už to viděla: upjatý chlap v obleku jí říká, aby používala levnější, méně kvalitní materiály, aby snížila mzdy svým zaměstnancům, aby ukončila učňovský program, který vytvořila a jehož prostřednictvím najala Dennyho, protože se hluboce a upřímně zajímala o další vzdělávání ve svém oboru. Investor by viděl jen dolary a to by znamenalo nutnost dělat kompromisy v pevné pověsti kvality, o kterou se snažila vybudovat. Je pravda, že možná přežili občasný chudý měsíc mezi velkými projekty, ale každá zakázka, kterou kdy dostala, byla dokončena včas, na vysoké úrovni a s dlouhou životností. A přesto myslela na to, že její matka upadne; nebo se u ní vyvine zápal plic, jak se často stává v zařízeních pro seniory; nebo bude potřebovat nový, drahý typ terapie. Opět se všechny tyto problémy vracely k Tennysonovi. Jediným šekem a lhostejným mávnutím ruky mohl zajistit, aby byla Ava v bezpečí, nasycená a ubytovaná, ale on chtěl ty peníze utratit za novou hračku. Sakra, s tím mu neprojde. "Limonádu, Roweno, drahoušku?" Byla to paní Andersonová, oblečená v ginghamových šatech ke kotníkům a slaměném klobouku se stuhou, která ladila. Dokonce měla na rukou malé bílé krajkové rukavice, vždycky jižanská dáma. Ona a její manžel pocházeli původně z Texasu a v jejím hlase se zachoval malý přízvuk. V těch rukavicích svírala stříbrný tác a, jak slíbila, na tácu byl džbán limonády, kostky ledu a plátky citronu, které v něm cinkaly a plavaly. Wren si otřela zátylek hřbetem druhé ruky a vděčně přijala sklenici, hltavě se napila. "Díky, paní A. A klidně mi říkejte Wren." Paní Andersonová se usmála, vraní vrásky na okrajích jejích očí se svraštily současně se sluncem políbenými záhyby jejího čela. "Ale Rowena je tak dámské a jedinečné jméno. Co by řekl tvůj otec, kdyby slyšel, že používáš tak chlapecké jméno?" Wren zachovala chladnou hlavu – na rozpaky těchto tradičních typů byla více než zvyklá. Rozhodla se, že se tím bude bavit. "To ti opravdu nemůžu říct," odpověděla s naprostou upřímností. "Pochybuji, že by poznal ženu, kterou jsem se stala." Paní Andersonová se zdvořile usmála. "Vskutku." V té jediné, oh-tak-jižanské intonaci bylo řečeno tolik. Jasnějším tónem dodala: "No, Roweno, drahoušku, myslela jsem, že tě přijdu najít, protože – no, je to delikátní, ale chci s tebou mluvit o té práci." "Ach?" Wren srdce poskočilo, ale zachovala neutrální výraz. Dopila sklenici a položila ji tak jemně, jak jen mohla, zpět na tác. Pod rukavicemi se opálené klouby paní Andersonové zbělaly tlakem. "Co se děje?" řekla a nevědomky napodobovala nucenou vlídnost tónu paní Andersonové. "A děkuji za ten nápoj, mimochodem." Paní Andersonová přikývla a beze slova poděkování přijala. "Jen to trvá o něco déle, než jsme čekali. Dlouho jsme na to šetřili a…" Povzdechla si. "Drahoušku, pokud to nezvládneš…" "Paní Andersonová, ujišťuji vás, že jsme té práce naprosto schopni. Můj tým si to zatím opravdu užívá." "Bůh ti žehnej. Zábava je fajn, drahoušku, ale neplatím tvým chlapcům za to, aby se bavili." Wren se pomalu nadechla a vypustila pečlivě kontrolovaný dech. "Samozřejmě že ne, paní A. To jsem nemyslela. Jen jsem myslela, že jsou rádi, že tu jsou." "I tak…" Paní Andersonová se podívala stranou a pohyb způsobil, že rychle tající kostky ledu v džbánu zacinkaly a zatancovaly. "Roweno, jde o to: pokud tvůj tým nebude hotov do čtrnácti dnů, budeme nuceni ti zaplatit za práci, kterou jsi dosud odvedla, a najmout někoho jiného. Je mi líto, ale potřebujeme mít zahradu připravenou na letní sezónu. Hodně hostíme pro jachtařský klub a kluky z Henryho kanceláře, víš." Wren se křečovitě usmála; buď to, nebo křičet. "Chápu," vyhrkla. "Čtrnáct dní." Původní plán počítal s dalšími dvěma měsíci, ne se dvěma týdny, a Andersonovi ho schválili. Zasraní bohatí, nároční bastardi. "V nejmenším žádný problém. Řeknu svým chlapcům, ať zrychlí." Svým chlapcům, kteří už tak pracují jedenáct hodin denně v horku. Úsměv paní Andersonové se rozšířil, její oči zaplavila úleva. Mluvit s najatou pomocí musí být tak trapné – tak nepříjemné vnucování. "Ujisti se, že to uděláš," řekla sladce a ustoupila zpět do stínu vonícího naftalínem. "Do prdele," řekla Wren do prázdna a nikomu. Pohlédla na ubohého Dennyho, který si nevšímavě pískal. "Do prdele." Co teď?