V stinných pohraničních oblastech prosvištělo rychlé auto, za nímž se hnaly policejní vozy s houkajícími sirénami. Z rádia se naléhavě ozvalo: "V autě je nejméně padesát kilo drog a přes tucet unesených dětí. Jejich rodiče jsou bohatí; ti zločinci nejenže požadovali výkupné, ale plánují děti následně prodat." "Špína!" Pronásledující policista praštil rukou do volantu a se vší silou sešlápl plynový pedál. Náhle se z pole objevili vesničané, kteří zablokovali cestu. Bez ohledu na to, jak moc policista troubil, pohybovali se pomalu a odmítali uhnout z cesty. Policista-nováček chtěl vztekle vyskočit z auta, připraven se s nimi střetnout, ale zkušený ho zadržel. Veterán prohlásil: "Nechoď tam. Ti vesničané vzali peníze od zločinců jako hlídky. Skončí to jen zbytečnou hádkou." Oči policisty-nováčka se rozšířily v nevíře. "Ale jsou ohroženy životy! Jak se opovažují?" Veterán si povzdechl, věděl, že honičku prohráli. "Samozřejmě, že se opovažují. Být hlídkou platí mnohem víc než roky farmaření. V těchto odlehlých oblastech na zákon nezáleží." Frustrovaný policista-nováček znovu udeřil do volantu a podíval se na vesničany, kde spatřil hubené dítě, ne starší než šest nebo sedm let, klidně stojící. Zamumlal: "Je tak mladá - a dělá hlídku?" Nakonec zločinci unikli a té noci si vesničané rozdělili svůj podíl peněz, přičemž Quinlyn dostala nejvíc. V pouhých deseti letech vypadala Quinlyn Yates kvůli podvýživě mnohem mladší. Jako sirotek by v drsném pohraničí nepřežila, za boží milosti. Naštěstí byla bystrá a zručná hlídka. Právě její pronikavé myšlení tentokrát zdrželo policii. Když Quinlyn večeřela s vesničany, přišel k ní jejich vůdce s úlisným úsměvem. "Quinlyn, ty velké ryby se s tebou chtějí sejít na drink. Můžeš mě vzít s sebou?" Všichni se chtěli těšit pozornosti zločinců, ale ti měli oči jen pro Quinlyn. Quinlyn pohlédla na vůdce, jedním douškem dopila polévku, popadla peníze u nohou a beze slova odešla. Vesničané jí záviděli váček s penězi, ale neodvážili se ho vzít; báli se následků. ***** Uvnitř domu na okraji vesnice slavila skupina banditů, připravená opustit pohraničí. Po nalití drinků se jeden z poskoků zeptal šéfa: "Už jsi vymyslel, jak si Quinlyn vzít? Slyšel jsem, že se o to pokoušelo několik skupin, ale neuspěly." Šéf s jizvou v obličeji se pohrdavě zasmál. "Počkej, až ji svážeme. Jakmile budeme z pohraničí, nebude mít jinou možnost než s námi pracovat." Právě když domluvil, Quinlyn sama vstoupila dovnitř. Statní muži ji vřele přivítali, chovali se k ní jako k sobě rovnocenné, dokonce jí nabídli drink. "Ne, díky," odpověděla Quinlyn a odsunula sklenici stranou. "Pořád máte rukojmí. Pití může vést k problémům. Budu hlídat." Šéf, mírně opilý, ji pochválil. "Quinlyn, jsi tak spolehlivá. Říká se, že pokud chtějí lidé bezpečně překročit hranici, musí najít tebe. Jsi nejlepší zvěd. "Ostatní měli jen smůlu a chytili je později, ale neboj se, s námi budeš v pohodě." Zatímco se vychloubal, Quinlyn už vyklouzla ze dveří a úplně ho ignorovala. Na dvorku našla skupinu špinavých dětí, které se k sobě tiskly. Když ji uviděly, jejich tváře se zkřivily šokem a strachem a některé okamžitě začaly plakat. Quinlyn si prohlédla dav a vybrala chlapce kolem patnácti nebo šestnácti let. Přešla k němu, přeřízla pásku, která ho svazovala, a klidně řekla: "Běž po horské stezce za domem k stanovišti." Chlapec na ni nevěřícně zíral. "Ty nás pouštíš?" Quinlyn neodpověděla. Rychle všechny rozvázala, utišila je a nařídila jim, aby potichu utekli. Chlapec byl dost klidný na to, aby pomohl mladším dětem bezpečně uprchnout. Jakmile se dostal za dvorek, nemohl si pomoct a ohlédl se na Quinlyn a zeptal se: "Nejdeš s námi?" Quinlyn zajistila dvorek a vypáčila dveře zaparkovaného vozidla. Nakonec odpověděla: "Běžte napřed. Já vás doženu." S tím vklouzla do auta. Chlapec ji chtěl varovat před nebezpečím, ale čas tlačil. Neodvážil se otálet a vedl ostatní po temné horské stezce. ***** Quinlyn se vrátila s džbánem alkoholu a položila ho na stůl. "Na váš rozlučkový přípitek," řekla. Skupina, už tak v dobré náladě, dychtivě praskla pečeť a vdechla silné aroma alkoholu, jejich oči se blaženě zavřely. Muž s jizvou se chlubil: "Jsi vždycky tak ohleduplná, Quinlyn. Neboj se, až se vrátíme, přivezu ti dobroty a zábavné věci - nikdy nebudeš litovat, že jsi odsud odešla!" Dobrý alkohol neodradil jejich úmysl naverbovat Quinlyn; naopak, posílil jejich odhodlání. Quinlyn jim podala velké sklenice na pití a pak vyšla ven, aby si sedla na práh a dívala se na měsíc. Od té doby, co si pamatovala, žila v této vesnici, kde se násilí dělo každý den. Někdy měla pocit, že i měsíc se poskvrnil. O deset minut později se zevnitř ozvala hlasitá rána. Převalila se a nahlédla do dveří, kde viděla šéfa divoce střílet. Do džbánu přimíchala několik liber čistého kokainu a jeho účinky se začaly projevovat téměř okamžitě. Šéf, který vypil nejvíc, měl první halucinace. Ozvala se střelba, která okamžitě připravila o život tři lidi. Ostatní, také ovlivnění, vytáhli zbraně a začali střílet bez rozdílu. Během necelé minuty leželi všichni uvnitř na zemi. Quinlyn vstoupila zpět dovnitř, překročila krví nasáklou podlahu k šéfovi. Viděla, jak mu jde pěna z úst, stále naživu, ale ztracen v halucinacích. Ignorujíc jeho utrpení se sehnula, zvedla zbraň a zvědavě si ji prohlédla. Dříve toho dne zdržela policejní pronásledování, protože věděla, že zločinci jsou ozbrojení a mohou být nebezpeční. I po překročení hranice mohla kontaktovat orgány činné v trestním řízení, aby je zajaly. Poté, co se ale doslechla o unesených dětech - z nichž jedno už bylo mrtvé - jednala sama, aby zbavila svět těchto grázlů. Po neúspěšném hledání vhodné zbraně si Quinlyn povzdechla a otočila se, aby odešla s taškou peněz. Když míjela dvorek, hodila lucernu na střechu. V temnotě, jak její postava mizela, plameny rychle zachvátily dům. Když policie obdržela zprávu z stanoviště, zachráněné děti už volaly domů a jejich rodiče slibovali, že dorazí co nejrychleji. "Jsem rád, že jsou všichni v bezpečí." Policista rychle našel chlapce, dychtivý dozvědět se, co se stalo. "Byl jsi to ty, kdo je vyvedl? Jak jsi utekl? Pomohl ti někdo?"