V autě jen tak neposedávali. Stanley, zvědavý na Quinlyn, si na mobilu otevřel aplikaci se slovníkem a začal ji zkoušet. K jeho překvapení, než dorazili o pár minut později k nákupnímu centru, Quinlyn pročetla celý slovník. Skeptický Stanley ledabyle ukázal na některá slova na dopravních značkách u cesty, aby si je přečetla. Quinlyn na ně pohlédla, nejenže je správně vyslovila, ale také vysvětlila jejich význam. Stanley na ni ohromeně zíral, mumlaje si pro sebe: „Jak jí to v tý hlavě funguje? Máme v rodině fakt tak skvělý geny?" Propadal hlubokým pochybnostem. Pro Quinlyn bylo tohle živé a rušné místo novinkou a cítila se dost nervózně. Tělo měla napjaté, instinktivně sledovala všechny kolem sebe, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Stanley si myslel, že je jen stydlivá, a uklidňujícím gestem ji vzal za ruku a řekl: „Neboj se, tvůj velkej brácha je tady." Úplně zapomněl, jak ji zpočátku odbýval. Na rozdíl od toho Quinlyn nebyla zvyklá na fyzický kontakt. Několikrát se pokusila vytrhnout, ale Stanley byl příliš nadšený a táhl ji s sebou rovnou do známého obchodu s počítači, kde prohlásil: „Přineste to nejlepší, co máte!" Majitel obchodu, Stanleyho kamarád, byl překvapen, že ho vidí s dítětem. „Stanley, ty jsi vzal ségru na nákupy? To se nestává. Ale slečna Andersonová je nějaká opálená!" „Ale no tak, vůbec se nepodobá tý ufňukaný Harriet. Je to moje vlastní sestra, moje krev," prohlásil Stanley hrdě. Majitel obchodu slyšel Stanleyho zmiňovat příběh o ztracené dceři rodiny Andersonových, ale nikdy ho neviděl projevovat žádnou náklonnost ke své skutečné sestře, takže se mu jeho vřelé chování zdálo dost zvláštní. Kontrast mezi sourozenci byl markantní. Stanley kroužil kolem Quinlyn a vysvětloval jí všechno od specifikací monitorů po modely klávesnic, zatímco ona, od které se očekávalo, že se bude snažit všem zavděčit, klidně seděla na židli. Občas něco řekla, když používala stroje, a nakonec Stanley zaplatil za ultra-výkonný počítač, který si vybrali. Quinlyn čekala u pultu, až si vyzvedne počítač, když ji najednou někdo zvedl za límec. „Nechte si takovouhle věc doručit domů," řekl Stanley, popadl ji a svižně vyrazil z obchodu. Rozhlédl se a zamířil do knihkupectví. Uvnitř knihkupectví našel podle rejstříku oddělení s počítači a popadl několik základních učebnic programování. Podal je všechny Quinlyn a řekl: „Tohle ti pomůže vybudovat si pevný základ. Máš dost chatrný rámec." Quinlyn držela tlusté knihy a knihkupectví ji zaujalo. Když se rozhlížela, nečekaně zahlédla známou postavu – Josepha. Joseph se podíval a uviděl ji, mírně šokovaný, a pak rychle přešel a řekl: „Quinlyn, co tady děláš? Plánoval jsem tě za pár dní navštívit. Jak se máš?" Joseph byl vysoký a štíhlý, mluvil polodřepem. Jeho brýle mu dodávaly jemný vzhled, ale jeho bystré oči prozrazovaly, že není slaboch. Quinlyn považovala Josepha za svého jediného známého ve městě, který jí pomohl, takže přikývla a odpověděla: „Jo, bydlím teď v sídle Andersonových a všechno je v pohodě. Díky." Odpověděla na každou otázku a dokonce vyjádřila svou vděčnost. Koneckonců, bez jeho návrhu by si tak rychle nekoupila počítač a nenaučila se číst. Joseph se usmál, upřímně šťastný za ni, ale varoval: „To je skvělý, ale dej si pozor na Stanleyho. Není to dobrej člověk a mohl by tě šikanovat." Stanley byl známý tím, že byl na nižším i vyšším stupni dominantní a k nikomu neměl úctu. Joseph se jen bál, že by Stanley mohl s Quinlyn špatně zacházet. Když to Quinlyn uslyšela, zavrtěla hlavou, ale než stačila promluvit, velká ruka ji zatáhla za záda. „Josephe, koho obviňuješ ze šikany?" Náhle se objevil Stanley a rozzlobeně popadl Josepha za tričko. „To je moje sestra, ke který se přibližuješ. Chceš se prát?" Joseph byl zaskočený. Přejel pohledem mezi Stanleym a Quinlyn, na tváři překvapení. „Vy dva jste přišli spolu?" „S kým jiným by šla? S tebou?" odsekl Stanley. Joseph se polekal, ale rychle zvedl ruce v mírovém gestu a usmál se. „To je jen nedorozumění. Quinlyn a já jsme se spolu vrátili z pohraničí. Hodně mi pomohla, tak jsem ji jen přišel pozdravit." Ačkoli Stanley pochyboval o Josephově upřímnosti, naštvaně ho pustil a řekl: „Jen takovej nula jako ty by se nechal takhle chytit. Bejt chytrej ve škole neznamená nic, když jsi tak slabej." Joseph se jen usmál na Stanleyho rýpnutí a sklonil se, aby se podíval na knihy, které Quinlyn držela. „To je všechno pro tebe? Rozumíš tomu?" Quinlyn přikývla, a když si uvědomila, že je Joseph akademicky nadaný, zeptala se: „Můžeš mi pomoct vybrat nějaký studijní příručky?" Domnívala se, že Stanley pravděpodobně rozumí jen obsahu souvisejícímu s počítači, protože slovník, který používali v autě, byl sice obsáhlý, ale těžko pochopitelný; zapamatovala si ho jen díky své silné paměti. „Jasně," odpověděl Joseph s úsměvem, dychtivý oplatit Quinlynině laskavosti. Koneckonců, její záchranu života nemohl otevřeně zmiňovat, ale myslel si, že by se k ní měl v soukromí chovat o něco lépe. Po návratu domů měl Joseph také pocit, že Quinlynino předstírání, že je dítě Andersonových, je nespolehlivé. Promyslel si to a rozhodl se, že za pár dní navštíví sídlo Andersonových, aby si Quinlyn odvedl domů; adoptovat ji by nebylo těžké. Když se však Joseph podíval na Stanleyho ostražité oko a opatrný postoj, měl pocit, že se zdá, že to nepůjde tak přímočaře. Quinlyn si nevšimla tichého střetu mezi oběma chlapci. Následovala Josepha do oddělení s učebnicemi pro základní školy a po prohlédnutí knih, které vybral, se podívala nahoru a řekla: „Děkuju." Joseph se natáhl, aby ji pohladil po hlavě, ale Stanley na něj zamračil, a tak místo toho ukázal na knihy na vysoké polici a řekl: „Vlastně nejrychlejší způsob, jak se učit, je prostřednictvím obrázkových knížek – vůbec nejsou nudné. Chceš nějakou?" Quinlyn nikdy předtím obrázkovou knížku neviděla, a tak zvědavě přikývla. „Nevidíš na ně sama? Chceš, abych tě zvedl a ty si nějakou vybrala?" zeptal se Joseph s otevřenou náručí a čekal na její souhlas. Zrovna když chtěla Quinlyn souhlasit, její nohy se najednou zvedly ze země. Stanley ji znovu zvedl a vyzval Josepha: „Je to tvoje sestra? Starej se o sebe." Joseph se zamračil na Stanleyho jednání: „Držet ji takhle je jí nepříjemný a už jí je deset. Měl bys respektovat její soukromí." Zvlášť když má Quinlyn dneska sukni, je tahle poloha poněkud nevhodná. Stanley si to po chvíli uvědomil, rychle ji posadil a chvíli si nebyl jistý, jak správně držet dítě. Joseph rezignovaně povzdechl a sklonil se, aby Quinlyn jemně zvedl za podpaží. „Klidně si dej načas, nespěchej." Stanley si pomyslel: „Přísahám, že si po příchodu domů přečtu knížky o rodičovství. Tomuhle chlapovi neprohraju!"