Chlapec, Josef Wilson, se uklidnil, žvýkal jídlo a vypadal mnohem lépe než ostatní vyděšené děti. Přesto se neustále ohlížel ke dveřím a na tváři se mu zračily starosti. Po vyslechnutí otázky policisty Josef instinktivně otevřel ústa, aby řekl, že jim někdo pomohl uniknout. Než však stačil odpovědět, náhle ho uchopila teplá ruka. Otočil hlavu a uviděl štíhlou dívku, která klidně stála vedle něj. "Ty—" začal, s výrazem překvapení a štěstí v obličeji, chtěl říct, že také unikla, ale jemné stisknutí jeho prstů mu připomnělo, že odhalit její totožnost by mohlo být riskantní. "Co se děje? Čí je to dítě?" zeptal se policista, který držel registrační formulář, a zmateně se podíval na Quinlyn, přičemž si všiml, že její vzhled nenaznačuje bohaté zázemí. Josef instinktivně před ni vykročil a rychle přemýšlel. "Je to ta dívka, kterou nedávno našla rodina pana Andersona. Žila na venkově a nečekaně se zapletla do našeho únosu, když se vracela do města." Výraz policisty se zmírnil, skoro jako by si myslel: "To má smůlu," ale dál se nevyptával. Josef řekl, že se osvobodil a utekl. Ostatní se příliš báli a tma jim zabránila vidět Quinlynin obličej, takže když ji vedl zpět do davu, nikdo nic netušil. "Děkuji," zamumlala Quinlyn a přesunula se do rohu, její vděčnost byla tichá a upřímná. Josef jí podal chleba a mléko a zasmál se. "Spíš bych měl děkovat já tobě. Bez tebe bychom mohli mít vážné problémy." Byla to jeho odvaha, která ho vedla k tomu, aby pronásledoval únosce, což vedlo k tomu, že byl také chycen. Když na to teď myslel, cítil se trapně. Když o tom přemýšlel, znovu se podíval na Quinlyn, ohromen tím, že jim dokázala pomoci uniknout navzdory své křehké postavě. Všiml si tašky u jejích nohou a zeptal se: "Co to je?" "Peníze," odpověděla Quinlyn, aniž by vzhlédla. Josef si prohlédl prostou plastovou tašku a pochyboval, že obsahuje mnoho. "Takže, kam se plánuješ vydat dál?" Věřil, že je Quinlyn zachránila, a myslel si, že by se kvůli své bezpečnosti neměla vracet do vesnice, aniž by věděl, že ji vesničané považují za strašidlo, za boží milosti. Quinlyn si pořádně kousla do chleba a jednoduše odpověděla: "Do města." Josef byl zaskočen. Jasně, nevypadala jako městské dítě, a tak jí laskavě vysvětlil: "K cestování autobusem nebo metrem ve městě potřebuješ průkaz totožnosti do školy. Bez něj bys mohla skončit u nelegální práce. Je to pro děti těžké." Quinlyn se na něj zmateně podívala; ve skutečnosti měla mnoho kontaktů a potenciálních zaměstnavatelů, protože její vazby v pohraničí byly bezkonkurenční. Josef si myslel, že má starosti, naklonil se blízko k ní a zašeptal: "Mám plán. Cestou sem vypadlo dítě pana Andersona z auta a zemřelo. Můžeš předstírat, že jsi jejich dcera." Quinlyn se na něj podívala a pomyslela si, že tenhle chlapec asi není moc chytrý. Kdyby bylo tak snadné vydávat se za cizí dítě, Andersonovi by netrávili tak dlouho hledáním. Jediný krevní test by tu lež rozbil. Přesto, protože potřebovala cestu ven, se prozatím rozhodla mlčet. ***** Dny ubíhaly a auto se vrátilo do města, když rodiče vlnami přijížděli, aby si vyzvedli své děti. Quinlyn stála v davu a nechtělo se jí pohnout, ale Josef ji postrčil k muži středního věku. "Pane Andersone, tohle je Hailey," představil ji Josef muži, který byl Haileynin otec, Maurice Anderson. Maurice byl na okamžik zaskočen a pak si všiml Quinlyninina neupraveného a špinavého vzhledu, a instinktivně se zamračil. Quinlyn byla na takové pohledy citlivá a rychle odvrátila tvář a prohlásila rázně: "To nejsem já; spletli jste si osobu." Maurice se zamračil ještě hlouběji, ale v jeho očích se zaleskla nejistota. "Ta povaha mi tátu připomíná," zamumlal a rozhodl se vzít Quinlyn prozatím domů bez testu DNA. ***** O dva dny později zaplavila zpráva o únosu zprávy, které podrobně popisovaly těsné úniky dětí, a Quinlyn byla odvezena do nemocnice v Bryntonu na krevní test. Zatímco čekali na výsledky, Maurice obdržel hovor od Edwarda Andersona, Haileynina dědečka. Edward výslovně požádal o setkání s Quinlyn. "Stále si nejsme jisti, jestli je ta pravá; proč pan Anderson trvá na setkání s ní? Je to směšné," protestovala Tina Andersonová, Mauriceova manželka, proti návštěvě Quinlyn na panství. Maurice, který byl také znepokojen, vysvětlil: "Táta si třídí dědictví. Víš, co si myslí o Hailey; pokud ji uvidí, naše šance proti ostatním větvím se zlepší." Tina zamumlala: "I když je Harriet adoptovaná, je jako naše vlastní. Pan Anderson je očividně zaujatý." Přesto nakonec dala svůj souhlas. Maurice tedy spěšně odvezl Quinlyn do Andersonova sídla a cestou jí koupil nové oblečení. "Až ho uvidíš, nezapomeň mu říkat dědo a buď milá, ano?" poučil ji. Quinlyn se dívala před sebe na řady vil, mlčela a byla klidná. Poté, co vystoupili z auta, se z velkého sídla vynořilo několik služebníků, kteří je uvedli dovnitř. Vřele pozdravili Quinlyn, jako by byla dávno ztracená příbuzná, a nacpali jí kapsy bonbóny ještě předtím, než překročila práh. Obývací pokoj bzučel lidmi a Edward seděl uprostřed, jeho stříbrné vlasy byly nápadnou korunou. Od chvíle, kdy Quinlyn vstoupila, se na ni upřel jeho pohled. I když vypadal přísně, v jeho očích se zračilo znepokojení. "Tati, tohle chudé dítě se ztratilo a bylo odvezeno na hranici, tolik toho vytrpělo," řekl Maurice a šťouchl do Quinlyn, aby se na ni Edward dobře podíval. Ostatní příbuzní, kteří pochopili Mauriceův záměr, zkoumali Quinlyn a ptali se: "Máte výsledky testů? Ujistěte se, že jste neudělali chybu. Tohle dítě nevypadá jako žádný Anderson." Mauriceův úsměv zaváhal a než stačil odpovědět, Quinlyn náhle sáhla po Edwardově ruce. "Pane Andersone, chtěl byste se projít?" Její hlas byl jasný, dětinský, ale nečekaně klidný. Edward byl zaskočen, překvapen, že se ho Quinlyn nebojí. Harriet plakala při jejich prvním setkání, ale Quinlyn, i když se mu nepodobala, měla v očích odhodlání, které mu bylo sympatické. A tak přikývl. "Dobrá, projdeme se po zahradě, jen my dva." Všichni byli tímto nečekaným obratem zaskočeni. Říkali si: "Přijal ji ten stařík už?" Maurice se cítil povzneseně, myslel si, že je Quinlyn chytrá, a doufal, že jejich společný čas zvýší jeho šance na větší podíl z dědictví. Quinlyn, ačkoli malá a hubená, měla překvapivou sílu a snadno tlačila Edwardův invalidní vozík. Zahrada byla plná exotických rostlin, které nikdy předtím neviděla, všechny byly ohromující krásné. Ale místo obdivování květin se soustředila na své okolí. Když dorazili na odlehlé místo, zastavila se, přistoupila k Edwardovi a upřímně řekla: "Nejsem vaše vnučka. On se vás jen snaží podvést o peníze."