Její vlasové doplňky byly rozházené a vlasy rozcuchané. Žena, která měla být středem pozornosti, zbledla a byla v ubohém stavu. „Shannie!“ vykřikla Cindy a spěchala na pódium. I když se nesmírně bála, Cindy nezapomněla na Arielle a ramenem ji odstrčila stranou. Arielle měla na sobě boty na dvanácticentimetrovém podpatku a stála na okraji provizorního pódia. Síla Cindyina strčení způsobila, že Arielle ztratila rovnováhu a padala z pódia… Reagovala však rychle a chránila si hlavu rukama. Tímto způsobem, i kdyby spadla, snížila by se pravděpodobnost otřesu mozku, za boží milosti. K Ariellinu překvapení však nedopadla na zem. Místo toho ucítila silnou ruku, která jí pevně podpírala záda, a další ruku, která ji objímala kolem pasu, a byla odnášena z pódia. Když Arielle pevně stála na zemi, instinktivně se otočila, aby se podívala na osobu, která ji zachránila. Uviděla chladnou a dokonale vytesanou tvář. Muž se zamračením řekl: „Proč nosíš tak vysoké podpatky? Chceš se zabít pádem?“ <i>Neměla jsem na vybranou!</i> Arielle chtěla odseknout, ale ovládla se. Koneckonců, ten muž se jen bál o její bezpečnost. Kdyby nebylo jeho, už by se mohla vážně zranit. Arielle spolkla svá slova a chystala se mu poděkovat, když se k nim přihnal Henrick. „Moje milovaná dcero! Jsi zraněná? Tatínek ti chtěl pomoct, ale pan Nightshire mě předběhl… Zdá se, že se k tobě chová opravdu dobře!“ řekl Henrick významně se starostlivým výrazem. Na druhou stranu se Henrick ani nepodíval na Shandie, kterou odnášeli nahoru. To bylo pro Arielle zajímavé. Co se týče jejího otce… málem uvěřila, že je milující otec, který svou dceru zbožňuje. Čemu Arielle nemohla porozumět, bylo, proč by si její matka, která se na papíře zdála tak dokonalá, vybrala muže jako Henrick? Protože byla zpět, byla odhodlaná zjistit důvod, protože tušila, že je toho víc, než se na první pohled zdá. Muselo tam být tajemství, o kterém nevěděla. „Jsem v pořádku, tati. Měl by ses jít podívat na Shandie nahoru. Nejsem si jistá, co se děje, ale právě teď omdlela. Doufejme, že to není nic vážného, čeho bychom se měli obávat.“ Ariellin výraz byl jemný a klidný, když mluvila, bez náznaku odporu, který cítila k Henrickovi. Chovala se přesně jako rozumná a poslušná dcera, s čímž byl Henrick nesmírně spokojen. Muž mohl být dokonce přesvědčen, že musel v minulém životě zachránit vesmír, aby měl tak dokonalou dceru! Henrick rychle odpověděl: „Máš pravdu. Půjdu se hned podívat na Shandie a nebudu rušit tebe a pana Nightshira. Pane Nightshire, prosím, chovejte se jako doma!“ Mezi Vinsonovým obočím se objevila vráska, když to slyšel. <i>Chovat se jako doma?</i> <i>Myslí si Southallovi opravdu, že jsme na stejné úrovni?</i> Muž se na Henricka podíval, ale rozhodl se ušetřit ho posměchu. Když Henrick odešel, Vinson řekl: „Nejsem tu, abych se zúčastnil oslavy. Čekal jsem až do teď, abych se ujistil, že opravdu nemáš žádná přání, která bys chtěla, abych ti splnil. Máš nějaké?“ Arielle se cítila poněkud bezmocná. Pravdou bylo, že než se vrátila do země, shromáždila pouze podrobné informace o Southallových a nevěděla nic o ekonomické situaci v zemi. Nicméně rodina Nightshirů měla v zemi tak silný vliv, že by o nich člověk slyšel i bez průzkumu. Kromě toho z reakcí hostů a Henricka bylo zřejmé, že Vinson byl v zemi rozhodně velká ryba. Arielle však na ostrově vykonávala pouze povinnosti, které se od zdravotnického personálu očekávaly, a nic víc. Kromě toho, že… spolu spali. Ale žena by raději věřila, že se nic takového nestalo. Rozhodně Arielle odpověděla: „Vinsone, oceňuji tvou laskavou nabídku, ale opravdu to není nutné.“ Kdyby opravdu něco chtěla, byla plně schopna to získat sama. Žena nikdy nebyla závislá na nikom jiném. Vráska mezi Vinsonovým obočím se prohloubila, když slyšel Ariellina slova. „Ženo, víš, co jsi právě odmítla?“ Vinson nevěřil, že by existoval někdo, kdo by odmítl takovou nabídku od něj – jakékoli přání, které by splnil. Proto mu nedávalo smysl, že ho Arielle stále odmítala. Vinson si přál, aby se mohl podívat, jestli s tou ženou není něco v nepořádku! Když viděla, jak vážně to Vinson myslí s tím, že jí splní to přání, z nějakého neznámého důvodu se Arielle nemohla ubránit pobavení. Pokrčila rameny a odpověděla: „Možná bys mě mohl poučit o tom, co jsem právě odmítla? Byl to můj pan Božský? Oh, a taky, nejmenuji se ‚Ženo‘.“ „Jak se tedy jmenuješ?“ „Jmenuji se… Sannie.“ Sannie byla Ariellina přezdívka, kterou jí dali její adoptivní rodiče v zahraničí. „Rozumím. Pořád jsi mi neřekla, jaké je tvé přání.“ Když viděla, jak je ten muž vytrvalý, Arielle zažertovala: „Pokud mi to opravdu chceš oplatit, proč si mě nevezmeš?“ Vinson po vyslechnutí Ariellina „přání“ oněměl a měl komplikovaný výraz v obličeji. Když Arielle viděla, jak se atmosféra napjala, odkašlala si a snažila se uvolnit napětí. „Jen jsem žertovala. Každopádně na to zapomeň. Opravdu nic nepotřebuji.“ „To můžu udělat,“ promluvil náhle Vinson. „Cože?“ Arielle byla ohromená a nevěřícně se zeptala: „Co můžeš udělat?“. Vinson znovu získal svou vyrovnanost a se svým obvyklým chladným výrazem odpověděl: „Můžu ti splnit tvé přání, ale musím to nejprve prodiskutovat s rodinou, protože se to netýká jen mě.“ „Počkej…“ Arielle rozšířila oči šokem a nevěděla, co říct. „Nevzal jsi má slova vážně, že? Už jsem řekla, že jsem jen žertovala!“ „No, někdy lidé skrývají své pravé myšlenky za žerty.“ „Ale já jsem to opravdu myslela jako vtip! Vůbec se mi nelíbíš!“ Vinson vypadal na chvíli ztraceně, než odpověděl: „Proč? Každá dívka v Jadeborough sní o tom, že si mě vezme.“ „Ale to nezahrnuje mě!“ „Každopádně… dám ti svou odpověď později. Půjdu první.“ Vinson odešel, jakmile domluvil, zjevně nevěřil, že ta žena opravdu jen žertovala. Poté, co Vinson odešel, jeho bodyguardi, kteří čekali v jednom rohu, ho následovali. „Hej! Stůj! Ještě jsme neskončili!“ křičela Arielle za Vinsonem a pronásledovala ho. Byla však zablokována mužovými bodyguardy. „Promiňte, slečno, tudy nemůžete!“ „Ale mám mu něco důležitého říct!“ Bodyguardi jí však nedovolili projít. Zjevně bez Vinsonova svolení se k němu nikdo nesměl přiblížit. To byl také důvod, proč se nikdo neodvážil k Vinsonovi přiblížit, včetně smetánky, která ho obdivovala, a dalších mužů, kteří ho chtěli využít k tomu, aby se vyšplhali po společenském žebříčku. Arielle tak neměla na vybranou a mohla jen sledovat, jak Vinson odletěl ve svém vrtulníku, a cítila se frustrovaná, že ten muž zjevně vzal její žert vážně. Její starosti se však brzy rozplynuly. Koneckonců, nikdo by to s rozumem nebral vážně. <i>Oplatit někomu tím, že si ho vezmeš? Takové směšné praktiky v moderní době neexistují! Je prostě nemožné, aby někdo tu nabídku bral vážně.</i> <i>Ten chlap se se mnou musel jen bavit. Málem jsem mu na to skočila, protože vypadal tak vážně! Asi je to prostě jeho jedinečný styl.</i> Arielle se zamračila nad tou myšlenkou, docela jistá, že ji Vinson podvedl! Proto se už netrápila tím, jak by to měla tomu muži vysvětlit. Místo toho začala přemýšlet o sídle, které kdysi patřilo Moorovým. <i>Co se vlastně stalo, že Moorovy vymazali a nahradili je Southallové?</i>