Arielle se rozhodla vstát a porozhlédnout se. Ale místo aby rozsvítila světla, zvolila osvětlení z mobilu a prohledala každý kout pokoje. <i>Syčení!</i> Náhle uslyšela něco divného, co znělo jako zrychlené dýchání. Chvíli to trvalo, ale Arielle se podařilo zdroj zvuku lokalizovat. Vycházel z její postele, jen asi metr od ní. <i>Co to kruci je?</i> Arielle rychle zvýšila jas na displeji svého telefonu a posvítila směrem ke zvuku. K její hrůze to byla kobra zlostně syčící. Kobra se na Arielle už dávno zaměřila, vztyčila se a upřeně na ni zírala párem pronikavých zelených očí. Kdyby nevstala, protože ji ten hluk obtěžoval, Arielle by se stala obětí kobřího jedovatého kousnutí. Náhle se kobra vrhla na Arielle, mířila na její krk. Díky svému výcviku měla Arielle bleskurychlé reflexy a uhnula kobřímu útoku v pravý čas. Potom rychle chytila kobru za ocas a prudce s ní mrštila o podlahu, čímž ji téměř okamžitě omráčila. Arielle, dychtivá useknout kobře hlavu, vytáhla nůžky, které si zpočátku preventivně schovávala pod polštářem. Nicméně, než mohla zasadit smrtící ránu, Arielle si náhle uvědomila. Had byl sice kobra, ale tady na severu by se nikdy nemohl vyskytovat, protože tento druh žije na jihu. <i>Tato kobra se mi nemohla náhodou doplazit do pokoje. Někdo ji sem musel dát!</i> Arielle si vzpomněla na kroky, které dříve slyšela, a dala si dvě a dvě dohromady. Konečně pochopila záměr osoby, která krátce stála na jejím balkoně, než odešla. <i>Ti lidé chtějí, abych byla mrtvá!</i> Kola v Ariellině hlavě se začala otáčet, když přemýšlela o možných pachatelích, kteří by jí mohli chtít ublížit. Henrick si jí velmi vážil a byl přesvědčen, že se na ni může spolehnout, že bude stoupat v Nightshires. Až moc se jí chtěl dvořit, takže nebylo možné, aby to udělal on. Zbývaly jen Cindy a Shandie. Cindy byla chytrá a rozvážná osoba. Bylo nepravděpodobné, že by uskutečnila takový plán hned první noc Ariellina návratu. To znamenalo, že Shandie byla nejpravděpodobnější pachatelka. Arielliny oči se při té myšlence zúžily, její pohled pod měsíčním světlem zchladl. <i>Shandie Southallová, hrubě jsi se přecenila. Jestli mě chceš mrtvou, budeš se muset hodně snažit!</i> Hodiny právě odbily jednu a noc byla ještě temnější než předtím. Téměř všichni ve vile upadli do hlubokého spánku. Všichni kromě Shandie. Shandie byla vzhůru a čekala na zprávu o Ariellině smrti. Už to ale bylo pár hodin a stále pro ni nepřicházely dobré zprávy. Poté, co Shandie tak dlouho čekala, už to nemohla vydržet. Vytočila Janetino číslo a přikázala jí, ať přijde k ní do pokoje. Jakmile Janet vstoupila, Shandie se zeptala: „Neudělala jsi, jak jsem ti rozkázala? Pokud je tomu tak, můžeš ráno čekat, až si pro tebe přijde policie!" Janet zpanikařila a okamžitě vysvětlila: „Špatně jste mě pochopila, slečno Shandie! Udělala jsem, jak jste mi řekla, a koupila jsem toho nejjedovatějšího hada, jakého jsem našla. Už před dvěma hodinami jsem ho pustila do jejího pokoje." „Tak proč nic neslyším? Kdyby ji had kousl, probudila by se a křičela bolestí. Můj pokoj je tak blízko jejího, a přesto jsem neslyšela žádný křik," odpověděla Shandie se zamračeným obočím. „To... to nemám tušení." „Nemůže být, že by had nekousal?" Janet zavrtěla hlavou. „Ne, prodejce mě ujistil, že had, kterého vybral, je velmi agresivní. Dokonce ho nechal dny hladovět, takže je zaručeno, že zaútočí na jakékoli živé tělo." Shandie byla teď ještě zmatenější. „Takže, co se mohlo stát?" Janet se podrbala na hlavě a přemýšlela. „Prodejce také řekl, že hadí jed je velmi silný. Bez léčby oběť jistě zemře. Možná ji had už kousl? Ale než stačila zareagovat, jed zabral, což znamená, že je..." „Už je mrtvá!" přerušila ji Shandie s jiskrou v oku. „V tom případě, slečno Shandie, mám si najít záminku, abych vstoupila do jejího pokoje a mohla to zkontrolovat?" „Není třeba," odpověděla Shandie mávnutím ruky. „Musíme to utajit. Vzbudila bys jen podezření, kdybys šla do jejího pokoje. Kromě toho, co když ji pošlou do nemocnice a tam ji dokážou oživit? Říkám, ať necháme noc projít, ujistíme se, že je mrtvá, a pak její tělo sebereme zítra." Janet souhlasně přikývla. „Máte pravdu, slečno Shandie. Bude obezřetnější počkat do rána. Tou dobou už bude dávno pryč a ani ten nejlepší lékař, nebo dokonce sám Bůh, by ji nedokázal přivést zpět k životu." Shandie se radostně usmála, neschopná zadržet vzrušení, které v ní bublalo. Po chvíli si sundala náhrdelník a podala ho Janet. „Dobře jsi to udělala a tento náhrdelník je tvá odměna. Klidně mi dej vědět, jestli budeš v budoucnu něco potřebovat." „Děkuji vám, slečno Shandie!" zvolala Janet. Počáteční strach, který měla z vraždy Arielle, zmizel, jakmile uviděla náhrdelník. <i>Nemyslím si, že to, co jsem udělala, se dá považovat za vraždu. Koneckonců, byl to had, kdo ji zabil. Mé svědomí může zůstat čisté.</i> „Dobře tedy, můžeš se vrátit. Konečně se dnes v noci dobře vyspím," řekla Shandie a vyprovodila Janet ze svého pokoje. Ve své hlavě si Shandie začala představovat, jak se bude všechno vyvíjet, jakmile se probudí. Bude předstírat, že narazila na tělo své sestry, a až dojde na pohřeb, bude pro všechny ronit řeku slz. <i>Pokud bude mé herectví dostatečně přesvědčivé, lidé by dokonce mohli uvěřit, že mám empatii.</i> Shandie věděla, že se jí ta praxe bude hodit, zvláště když měla vznešené ambice vstoupit do zábavního průmyslu. S takovými hvězdnými hereckými schopnostmi by získání popularity a fanoušků bylo hračkou. Čím víc o tom Shandie přemýšlela, tím byla šťastnější. Noc se pro ni skutečně rýsovala jako jedna z nejlepších nocí vůbec. Úsměv jí ani jednou nezmizel z tváře, ani když zhasla světla a zalezla do postele. Vyčerpaná, ale šťastná, Shandie rychle usnula. Třešničkou na dortu byl sladký sen, který následoval. Ve svém snu byla Shandie na promoční ceremonii, kde upoutala pozornost Vinsona. Byl tak uchvácen jejím talentem, že veřejně oznámil, že si ji vezme. Od té doby se neustále šplhala po společenském žebříčku a žila šťastně až do smrti. S tak krásným snem se Shandie ve spánku usmívala, blaženě si neuvědomovala, že se v tu chvíli někdo vplížil na její balkon. Jak noc přecházela do předjitřních hodin, nebylo nic než klid a ticho. Všichni ještě tvrdě spali, když náhle ticho a vilou otřásl pronikavý výkřik. Dokonce i ptáci na stromech venku byli tím hlukem polekáni a okamžitě odletěli. „Co se děje?" „Co se stalo?" „Taky nevím. Jen jsem slyšel výkřik, jako volání o pomoc..." „Rychle! Myslím, že to přišlo z pokoje slečny Shandie!" Hospodyně byly probuzeny a spěšně se vydaly k Shandieninu pokoji. Naštěstí Shandie nezamkla dveře, takže je hospodyně snadno otevřely a vběhly dovnitř. K jejich hrůze našly Shandie ležet u postele, divoce se svíjející a s pěnou u úst. Její tvář zmodrala a nevypadalo to, že by ještě dlouho vydržela. Všichni byli ohromeni a jeden se ptal na stejnou otázku, kterou měli všichni: „Co se to kruci děje?" Uplynulo několik sekund, než jedna z hospodyň znovu nabyla rozvahy. Chystala se spěchat k Shandie, když jiná vykřikla: „Počkejte! Ještě tam nechoďte! Na posteli je had!"