Quinn se jí zorničky prudce zúžily. Téměř okamžitě sevřela urnu v náručí, ochranitelsky, aby se jí ani v nejmenším nic nestalo. „Tady je popel mých rodičů! Jak jsi mohla být tak neuctivá?“ vykřikla Quinn rozzlobeně. „Tohle je domov mého syna. Jestli se opovažuješ držet tu hroznou věc v mém domě, rozbiju ji na kousky! Tvoji rodiče musí vidět, jak jsi nenávistná a hrubá k naší rodině!“ Penelope neustále mlela pantem a říkala ty nejodpornější hovadiny. Quinn měla oči plné vzteku, ruce pevně svíraly urnu. „I když jsi moje tchyně, nemáš právo takhle urážet moje rodiče!“ Trent řekl: „Quinn, prosím tě, vynes to ven. Nerozčiluj už víc moji matku. Nedávno byla po operaci a neměla by se rozčilovat. Kdyby se jí něco stalo, nikdy bych ti to neodpustil!“ Quinn se mírně třásly ruce, jak držela urnu, a v očích měla ještě větší zuřivost! Byli svoji tři roky, a on nedokázal jejím rodičům projevit ani základní úctu, kterou si zasloužili! Když viděl, že neodešla, byl Trent nespokojený. „Ještě pořád neodcházíš? Mám tě snad vyhnat?“ V záchvatu vzteku se Quinn místo toho zasmála a sklopila pohled k urně v rukou. <i>Mami, tati, já jsem si fakt vzala toho špatnýho chlapa! </i> Před třemi lety se na ni Trent nervózně podíval a řekl: „Nemám dům ani auto. Vzala by sis mě i tak?“ Řekla: „Vzala.“ Proč? Protože v den, kdy se dozvěděla zprávu, že její rodiče zemřeli, byl tiše po jejím boku a utíral jí slzy. To ji dostalo. Po smrti jejích rodičů s ní Dominik jednou upřímně promluvil. „Quinn, dokud žili, tvoji rodiče se nejvíc báli o tvé manželství. Speciální jednotky jsou příliš nebezpečné. Nechci, abys skončila jako tvoje máma, táta a bratr. Věřím, že tvoji rodiče by si také přáli, abys žila v bezpečí a pokoji až do stáří, za boží milosti.“ Po smrti jejích rodičů a zmizení jejího bratra zůstala jediná žijící členka své rodiny. Proto odešla z armády a vdala se za Trenta. Věřila, že i když jejich vztah nebude tak láskyplný jako vztah jejích rodičů, alespoň se k sobě budou chovat s vzájemnou úctou. Jenže Trent tu poslední špetku důstojnosti roztrhal na kousky. Ve skutečnosti, když na začátku neměl vůbec nic, jeho prvotní kapitál pro podnikání pocházel z odstupného po smrti jejích rodičů. Proto se nemohla ubránit myšlence, co by si její rodiče pomysleli, kdyby se dívali shora z nebes a věděli, že jejich popel nevpouští zeť, který použil jejich úmrtní odškodnění k nastartování svého podnikání. „Fajn, odcházím!“ prohlásila Quinn, s hlavou vztyčenou a zády rovnými jako pravítko, a odmítala nechat slzy padat. Může krvácet, může se obětovat, ale v žádném případě by neměla prolévat slzy pro někoho tak bezcitného! Rozhodně se otočila a bez váhání odešla. Jacinda si zřejmě neuvědomovala, co se děje. „Ona prostě takhle odešla?“ „Hmph, tohle je Trentův dům. Ona tady nemá co říkat! Je to jen sirota. Co si o sobě myslí?“ bručela Penelope. Když Trent sledoval Quinn odcházet, cítil se uvnitř tak nějak prázdný, jako by něco ztratil. ... S urnou dorazila Quinn do pohřebního ústavu, aby ji uložila. Chtěla vzít popel svých rodičů zpět do jejich rodného města, aby je pohřbila. Nicméně, doma bylo ještě třeba udělat spoustu věcí, jako je výroba náhrobku, takže popel mohla prozatím uchovat pouze tam. „Mami, tati, počkejte ještě chvíli. Brzy vás vezmu zpět do našeho rodného města.“ Quinn se podívala na urnu. „V budoucnu najdu Rowana. Společně vám vzdáme hold. Věřím, že je stále naživu.“ Její starší bratr, Rowan Bridger, byl také voják. Před pěti lety, během mise, zmizel na hranici. Když byla v armádě, také se snažila svého bratra najít, ale nikdy se neobjevily žádné stopy. Jakmile uloží popel svých rodičů k odpočinku, vydá se k hranici hledat, kde se její bratr nachází! Po zařízeních s popelem se Quinn chystala opustit pohřební ústav. Venku jemně pršelo. Šla dál s deštníkem v ruce, když zaslechla nějaké šeptání. „Dneska je venku tolik aut, a dokonce jsem viděl spoustu vládních představitelů. Zemřel nějaký velký šéf?“ „Nesledoval jsi zprávy? Zemřel pan Edward z rodiny Whitethornových. Chystají se pro něj uspořádat smuteční obřad!“ „Panebože, to si myslím, že je rodina Whitethornových. Kdo převezme vedení rodiny Whitethornových od teď?“ „Kdo jiný by to mohl být, než ten šílenec?“ Teprve pak Quinn pochopila, proč bylo venku před pohřebním ústavem tolik policistů. Ukázalo se, že je den pohřbu pana Edwarda. V Jexburghu znal rodinu Whitethornových každý a nikdo se s nimi neodvážil zahrávat. Mají tady šílenou moc. Když vyšla z pohřebního ústavu, všimla si venku dlouhé řady zaparkovaných vozidel, samé černé luxusní vozy, což svědčilo o vysoké úctě, které se zesnulý těšil. V tu chvíli se otevřely dveře luxusního vozu, který byl k ní nejblíž, a někdo dorazil ke dveřím s deštníkem v ruce. Z vozidla pomalu vystoupila vysoká postava. Černý deštník zakrýval horní polovinu mužovy tváře, přesto Quinn dokázala rozeznat výrazné rysy jeho spodní části obličeje. Jeho nos byl rovný, rty tenké s nádechem vlhkosti a jeho ruce byly dlouhé, žilnaté a plné úhlů. Až moc sexy a nebezpečný. Quinn si jen představila, jak stiskne spoušť. <i>Hodí se k němu až moc dobře.</i> V tu chvíli se její oči setkaly s párem chladných, nehybných očí. Jeho oči byly krásné, ale byl v nich ten děsivý klid, jako by se k němu nic na světě nemohlo dostat. I když měl být ten den účastníkem pohřbu, v jeho tváři nebyla ani stopa po smutku. Osoba, která mu držela deštník, uctivě řekla: „Pane Whitethorne, prosím, tudy.“ <i>Pan Whitethorn?</i> Quinn byla zaskočena. V pouhém mžiku muž přešel kolem Quinn. Teprve když Quinn nastoupila do auta, si uvědomila, že se jí v dlani vytvořila vrstva studeného potu. Vytáhla telefon a uviděla zprávu od Trenta, která na ni čekala. Trent: <i>Moje máma a Jacinda už odešly. Až si zařídíš popel rodičů, vrať se. Potřebuju si s tebou promluvit.</i> Quinn chladně pohlédla na textovou zprávu, nastartovala auto a zamířila k sídlu. Uvnitř sídla seděl Trent v obývacím pokoji a válel se na gauči. Jakmile uviděl Quinn vracet se, okamžitě vstal, aby ji pozdravil, a zeptal se: „Je popel tvých rodičů řádně uložen?“ „Jo,“ řekla lhostejně. „Nevyčítej to mojí mámě. Jenom stárne a děsí ji všechno, co souvisí se smrtí, jako jsou urny. Nejde o to, že by se na tebe záměrně zaměřovala.“ Trent zvedl ruku a jemně ji objal kolem ramen. „Zlato, promiň. Vím, že jsi dneska měla těžký den. Slibuju, že ti to vynahradím.“ <i>Vynahradit?</i> Z hlubin Quinnina srdce se vyvalila vlna smutku. Trentovo objetí bylo vřelé, ale zanechalo v ní pocit mrazivé zimy. Ti, kterým se skutečně stala nespravedlnost, nebyli ona, ale její rodiče, protože i když byli padlí hrdinové, jejich popel nemohl ani vstoupit do domu jejich dcery. <i>Tohle se nedá ničím nahradit! A teď si vzpomínám, že jsem kdysi toužila po jeho objetí, ale teď už tu falešnou vřelost nepotřebuju!</i> Quinn se vymanila z Trentova objetí a její pohled padl na muže, kterého kdysi milovala. „Trente, rozveďme se.“