Jeden z těch tří byl nádherný chlapík, odhadem kolem dvaceti. Neudržel chladný smích. Jeho hlas byl prosycen sarkasmem. "Dělat ti bodyguarda? Fajn, jak chceš. Ale tři miliony ročně? Koho se tím snažíš podvést?" Tenhle hezounek byl Brynjar, jeden z Raveniny vnitřní kruhu a člen "Triády" z "Valhally", globální vojenské síly. Lidé mu říkají Brynjar "Čepel". Dane přimhouřil oči, nebezpečná jiskra v nich blikala. "Jestli je to tvoje odpověď, skončil jsi." Ta slova sotva dopadla, než se vrhl na Brynjara, pohyboval se rychle. "Ugh!" Vykřikl. Ale v půlce útoku mu pravou paží projela pálivá bolest. Podíval se dolů – rukáv jeho obleku byl rozříznutý. Pod ním se táhla hluboká rána téměř po celé délce jeho předloktí. Krev tryskala ven, rychle nasákla látku, rána byla tak vážná, že bylo vidět kost. Pot mu orosil čelo, bolest ho zasáhla tvrdě. Ale Dane nebyl žádná měkota. I s pulzující paží zůstal jeho výraz klidný, téměř nepřirozeně klidný. Brynjar si mezi prsty protáčel malý nůž, usmíval se. "Říkal jsem, že tři miliony nestačí. A s tak slabými pohyby sis myslel, že mě dostaneš?" Jeho tón byl téměř lhostejný. "Kdo jsi?" vycedil Dane skrz zaťaté zuby. Bolest mu ztěžovala každé slovo. Od mládí trénoval u mistra boje – jeho dovednosti patřily mezi nejlepší v Bastionu, o tom nebyla pochyb. Ani nejlepší bojovník ve městě ho nedokázal zasáhnout tak rychle. Ale tenhle chlapík? Dane ani neviděl, že se chystá útok. Na okamžik cítil, jak se ho dotkla smrt. Brynjar se krátce zasmál. "Ty? Ty se moje jméno nedozvíš." Rychlým pohybem se kolem Daneova zápěstí utáhlo lano a znehybnilo ho. "Šéfko, co mám dělat?" zeptal se Brynjar a podíval se na Raven, jeho hlas byl teď klidný. Raven, stále soustředěná na Zachův krevní vak, sotva zvedla oči. "Tak moc chce zachránit svou snoubenku, co? Přiveďte ji," řekla rovnoměrným tónem. "Rozkaz, šéfko," odpověděl Brynjar s kývnutím. O třicet sekund později dovlekl bledou, roztřesenou Madeline. Pak ji bez špetky ohleduplnosti upustil na zem. Dopadla tvrdě, ale odplazila se k Daneovi a setřásla bolest. "Dane, kdo jsou ti lidé? Mám strach!" řekla hlasem, který se třásl jako hlas vyděšeného zvířete. Když ji viděl tak otřesenou – oči doširoka otevřené a šílené, jako laň v pasti – ucítil Dane, jak se mu svírá hrudník, pomalu se zvyšující tlak. Chtěl ji uklidnit, ale slova nešla ven. Poprvé se cítil bezmocný, jako příliv, který ho stahuje pod vodu. Raven, pracující na první zkumavce Zachovy krve, se znovu podívala nahoru. Na chvíli si Madeline změřila a pak se suše zasmála. "Hm," ušklíbla se, "myslela jsem si, že snoubenka velkého ředitele Bastionu bude nějaká úchvatná kráska. Ne tenhle typ fifleny." Daneova už tak napjatá tvář se zamračila, v očích mu blýskal hněv. Zaťal pěst tak silně, že se mu krátké nehty zařízly do dlaně a málem prolomily kůži. Nikdo neurážel jeho ženu. Neměla právo to říkat. "Dane, já nejsem – nejsem to, co řekla!" koktala Madeline a její bledé rty se chvěly. "Je taky žena – neměla by o mně takhle mluvit!" Její hlas se zlomil a popadla ho za nohu, jako by to byla její kotva. Zůstala na jeho dobré straně, nevšímala si krvavé spouště jeho paže. Pro ni to byla jen další obchodní potyčka mezi Danem a jeho protivníky. Myslela si, že by mohla použít svůj obvyklý trik – trochu si postěžovat, šťouchnout do Dana a sledovat, jak problém zmizí. Už to tolikrát fungovalo. Každý, kdo ji dřív pomluvil? Zmizel poté, co se o tom "zmínila". Tahle ženská, co na ni mluví špatně přímo před Danem? Madeline si byla jistá, že Raven má namále – a pravděpodobně ne hezkým způsobem.