"Pane Graysone!" křičeli Jaxovi osobní strážci, v hlasech se jim třásla panika. Tucet z nich vyrazil vpřed a přeskakovali jeden přes druhého, aby Jaxe zakryli. Raven pohlédla na ten dav a lehce zatřásla rukou. "Zip, zip, zip..." Všechny stříbrné jehly vylétly najednou. Každá jedna zasáhla přesně cíl. V mžiku se všichni strážci sesunuli k zemi jako mouchy. Jax a Dane, stále ležící na zemi, zírali s čelistmi skoro na podlaze. Raveniny schopnosti? Byly na úplně jiné úrovni – mnohem víc, než byli schopni vůbec pochopit. U zdi se Madeline zorničky zmenšily na maličké tečky. To byla čirá absurdita. Není možné, aby tahle mladá žena byla taková drsňačka. Vždycky si myslela, že Jax je silnější než Dane. Vlastně byl silnější než kdokoli, to jo. Ale teď? Dane byl donucen kleknout si na kolena nějakým spratkem. A i Jax byl na odpis. Šok v Madelineiných očích pomalu mizel a měnil se v těžkou, klesající hrůzu. Mísila se v ní s tvrdohlavým, hořkým odmítáním vzdát se. Bylo jí pouhých dvacet čtyři – její život sotva začal. Nebyla připravená to zabalit. Ještě ne. A přece se teď zdála být uvězněná. Neměla tušení, co dělat. Pak, jako když se rozsvítí světlo, trhla hlavou směrem k Raven. Pak se zoufalým zavrtěním dotáhla na kolena před ni. Pak se vzpřímila. "Prosím, nech mě jít! Prosim tě, nezabíjej mě!" křičela a dala do toho všechno. "Nebyl to můj nápad vzít krev tvého bratra – to byl Dane! On na to tlačil!" vyhrkla rychle. "Pořád jsem mu říkala, ať přestane, pořád dokola, ale on nechtěl slyšet. Pořád říkal, že ta transfuze mě rychle spraví," trvala na svém. Pak dokonce dodala: "Tohle není na mě – ani trochu, přísahám!" "Je to Daneova vina! On je ten, kdo za to může!" řekla a tvrdě ho podrazila. Daneovo tělo ztuhlo tam, kde ležel. O vteřinu později se otočil na Madeline s naprostým šokem v obličeji. Jeho uši si s ním musely zahrávat, pomyslel si. Jeho sladká, dokonalá snoubenka ho právě bodla do zad. Raven zachytila Madelineino divoké prosby a věnovala Daneovi úšklebek. "Slyšíš to, Dane?" šťouchla do něj. "Pořád si myslíš, že jsem se spletla, když jsem jí říkala fiflena?" škádlila ho. Dane neřekl ani slovo. Nikdy si nepředstavoval, že ho snoubenka, kterou zbožňoval, takhle prodá. Držel pusu, ale Madeline? Ta kývala jako o život. "Jo, jsem fiflena! Jsem naprosto to, co jsi mi říkala – FIFLENA! Jen mě nech jít, prosím!" blábolila. "Takže se k tomu hlásíš, jo?" řekla Raven klidným a tichým hlasem. Madelineino srdce poskočilo šíleným výbuchem naděje. Zároveň jí v očích blikl záludný, nenávistný plamínek. Slibovala si, že jestli se z toho dostane, Raven zaplatí dlouhou a ošklivou smrtí. Ale Ravenin tón se uprostřed věty změnil. "Tak to tě rozhodně nemůžu nechat jít. Nesnáším fifleny jako ty – o jednu míň je bonus," řekla a její hlas zchladl. Madelinein obličej ztuhl. Pak jí to došlo. Pochopila to – Raven si s ní jen pohrávala jako s hračkou. Přesto se chytila poslední stébla. "Zabíjení tě dostane do problémů! Jestli umřu, zaplatíš právní následky..." řekla a její hlas se chvěl. Raven se krátce, suše zasmála a zavrtěla hlavou. "Dane tady uprostřed dne vysává krev mého bratra. Zákon? Myslíš, že mi na tom záleží? Nebo tobě?" V tu chvíli se od dveří ozval ostrý hlas. "Vám ani nezáleží na zákoně? To je ale troufalost!" štěkl.