Evelyn nasadila svůj nejkouzelnější úsměv, když stanula tváří v tvář muži sedícímu za stolem, s hlavou skloněnou nad notebookem. "Dobré ráno, pane Stone," pozdravila, jejím tónem se mísila příjemnost a zdvořilost. Derek zvedl hlavu, když uslyšel povědomý ženský hlas, který nedokázal přesně zařadit. Byl naprosto překvapen, když se setkal s jejím pohledem. Ty zelené oči nemohly patřit nikomu jinému než ženě, na kterou myslel už roky. Té, která od něj utekla po jejich vášnivé noci. Za boží milosti. Jak by si mohl nepamatovat ty zelené oči? Byl s mnoha ženami, z nichž si většinu nepamatoval, ale ona byla ta, na kterou nemohl zapomenout. Pamatoval si, jak její zelené oči, které byly plné slz smutku, hořely vášní. Kdo by si pomyslel, že se s ní znovu setká? Nebo že takhle vejde do jeho kanceláře? Uvažoval, když se na ni díval. Vypadala jinak než naposledy, co ji viděl. Její kaštanové vlasy, které byly před rokem dlouhé a kudrnaté, měla teď ostříhané na pixie, což jí dodávalo ostřejší a profesionálnější vzhled. Evelynin úsměv zaváhal, když si všimla, jak na ni mlčky zírá. Proč se na ni tak intenzivně dívá? Uvažovala, nejistá, jestli má přistoupit k jeho stolu, nebo jen stát na místě. Rozhodla se, že se možná dívá proto, že neví, kdo je, nebo možná čeká, že něco řekne, a odkašlala si: "Jmenuji se Evelyn Quinn a jsem z Empowered Magazine," vysvětlila, když se přiblížila k jeho stolu. Takže to je její jméno? Evelyn Quinn. Připadalo mu zvláštní, jak jméno, které zoufale chtěl a za které by před lety dal cokoliv, mu teď bylo zmíněno tak ledabyle. Souhlasil se setkáním s osobou z Empowered Magazine jen proto, že ji chtěl uctít, ale když ji tu teď viděl, byl rád, že s tím setkáním souhlasil. Když stále nic neříkal a nenabídl jí místo k sezení, rozhlédla se po kanceláři. "Máte hezkou kancelář," řekla Evelyn, stále se snažila přimět ho k rozhovoru, protože jí dosud neřekl ani slovo. Ačkoli Derek poznal, že mu je nepříjemné, jak na ni zírá, bylo mu to jedno. Ne, když se chovala, jako by si ho nepamatovala. Nevěděla, co jiného dělat, Evelyn instinktivně natáhla ruku. "Těší mě, že vás konečně poznávám, pane Stone," řekla a stále se na něj usmívala. Derek se podíval na její ruku, pak vstal a vzal ji do své: "Už jsme se někdy setkali?" Zeptal se, zkoumal její obličej a snažil se zjistit, jestli se chová, jako by ho neznala, protože se snaží být profesionální. Evelyn zamrkala v zmatku a přemýšlela, proč jí drží ruku: "Myslím, že ne," řekla a zavrtěla hlavou. "Hrajete se mnou hru na předstírání, že?" Zeptal se Derek, což ji přimělo rychle stáhnout ruku, zmatenou. "Co tím myslíte, pane Stone?" Zeptala se a Derek zvedl obočí a přemýšlel, jestli předstírá, nebo ho možná opravdu nepoznává. Jak by mohla? Jak by si ho mohla nepamatovat po tom všem, co se mezi nimi stalo? Jak by na něj mohla zapomenout, když posledních šest let žila v jeho hlavě bez placení nájmu? Uvažoval Derek, když se mu do mysli vlily vzpomínky na její hebké rty. Snil o ní každou noc posledních šest let, o její tváři potřísněné slzami, o jejím domýšlivém požadavku a o jejích výkřicích rozkoše, které se mu ozývaly v mysli, o jejím doteku jako o intenzivní vzpomínce. "Nepoznáváte mě?" Zeptal se a ona se zamračila. "Mám snad? Myslím, že máte špatnou osobu. Nikdy jsem tu nebyla a byla jsem sem poslána pouze z mé společnosti, abych vás přesvědčila, abyste se objevila v našem příštím vydání," objasnila. Derek přimhouřil oči a intenzivně si ji prohlížel, hledal náznak poznání, nebo možná záblesk neplechy v jejích očích - jakýkoli náznak, aby zjistil, jestli předstírá, protože velmi dobře věděl, že se nemýlí. Bohužel tam nic nebylo. Její široké zelené oči zářily nevinností, když se na něj dívaly zpět, a zraňovaly jeho ego. "Vidím, že si mě opravdu nepamatujete," poznamenal a v jeho očích se zaleskl záblesk zranění. Evelynin mozek se rozběhl s otázkami, kdo by mohl být, protože nikdy nebyla moc dobrá v rozpoznávání tváří, nebo za koho si ji pletou. Měla obavy, že by zmatená identita mohla ohrozit její šance na to, aby s ním domluvila rozhovor. Dereka zaplavila vlna nevěřícnosti, když ji dál sledoval. V žádném případě jí nedovolí, aby na něj tak snadno zapomněla. Hnán zoufalou nadějí obešel svůj stůl a Evelyn zmateně sledovala, jak čeká, co chce udělat. Jak zkracoval vzdálenost mezi nimi, poznal, že ji znervózňuje, ale bylo mu to jedno. "Možná bych měla odejít," řekla Evelyn, když k ní kráčel blíž s rozmyslem a odhodláním. Derek se teď postavil před ni a naklonil se dopředu, aby byl s ní ve stejné výšce očí: "Vzpomínáte si na mě teď?" Zeptal se a ona zavrtěla hlavou. "Omlouvám se, já..." "Jste vdaná?" Zeptal se Derek a přerušil ji, když se jeho oči upřely na její prsteníček. "Ne," řekla zamračeně a přemýšlela, proč se jí ptá na tak osobní otázku. "Zasnoubená? Máte přítele?" Zeptal se a doufal, že jí to osvěží paměť, protože to byly přesně ty otázky, které mu položila i ona. Evelyn zavrtěla hlavou a její obočí se stáhlo do mračení: "Ne. Proč se ptáte..." "To je dobře. Perfektní," řekl Derek a sklonil se k jejím rtům.