Slyšet ta slova od Michaela a Sandry byla jedna věc, ale vidět je propletené v posteli, to už bylo něco jiného. Evelyn se zadrhl dech a cítila, jak ji hluboce bodá zrada. Couvla, zrak rozmazaný slzami, a utekla z domu, srdce jí bušilo v hrudi jako splašené. Nasedla do auta a odjela, chtěla být od nich co nejdál. Napadlo ji vrátit se domů, ale nemohla. Nechtěla nikoho vidět. Nechtěla se nikomu postavit. Nechtěla se muset podívat Sandře do tváře. Nemohla. Jela dál, slzy jí rozmazávaly vidění, dokud se nesrazila s jiným vozidlem. Skřípot pneumatik a křupnutí kovu ji vrátily zpět do reality. Její auto prudce uhnulo a ona dupala na brzdy, síla ji vymrštila dopředu, než auto prudce zastavilo s chvějivým zastavením. Dezorientovaná trhla hlavou, srdce jí bušilo o žebra. Ruce se jí třásly, když svírala volant, mysl se jí točila dopadem. Přes křižovatku sedělo druhé auto, elegantní černý sedan, v šikmém úhlu, jeho nárazník pomačkaný jako odložená fólie. Zpoza zadního sedadla vystoupila postava, muž v elegantním obleku; jeho tvář zkřivená maskou zuřivosti. Jak se k ní hnal, Evelyn se připravila na slovní útok. Ale jak se přiblížil, jeho hněv se proměnil v starost a Evelyn si uvědomila, že na tohle není připravená. Jak se přiblížil, hněv v jeho očích mírně pookřál, když uviděl Evelyn, její tvář zbrázděnou slzami a rozmazanou řasenkou. "Co to kruci děláš? Chceš zabít sebe i ostatní?" zeptal se, v jeho hlase se mísil náznak starosti navzdory jeho hněvu. Evelyn otevřela ústa, aby promluvila, ale vyšlo z ní jen tlumené vzlyknutí. Zhroutila se zpět na sedadlo a schovala si obličej do dlaní. Muž zaváhal, frustrace bojovala s plamínkem starosti. "Hej, jsi v pořádku?" zeptal se, tentokrát tišeji. Evelyn nemohla odpovědět; jen dál plakala, vzlyky jí otřásaly tělem. "Kam míříš?" zeptal se nakonec, jeho hlas jemný navzdory pulzující žíle na spánku. "Já tě tam odvezu." Evelyn zavrtěla hlavou, její hlas byl tlumený v dlaních. Myšlenka na to, že se někomu postaví a bude vysvětlovat ten nepořádek, ve kterém se ocitla, byla nesnesitelná. "No tak, paní," naléhal muž, jeho hlas pevný, ale laskavý. "Nejsi ve stavu, abys řídila, a ani tvoje auto není ve stavu, aby se s ním jezdilo. Nech mě tě odvézt," trval na svém. Evelyn mlčela, obraz Sandry a Michaela jí probleskl před očima, krutá připomínka jejího rozbitého světa. Muž si povzdechl, do jeho hlasu se vkrádala špetka podráždění. "Poslouchej," řekl netrpělivě, "buď mě necháš tě odvézt někam do bezpečí, nebo zavolám poldy a vyřeším to jinak." Evelyn vzhlédla a podívala se na vozidla, jak jí dochází váha jeho hrozby. Jednat s policií, pojišťovnou a následky bylo to poslední, co teď potřebovala. S roztřeseným kývnutím uznala porážku. "Dobře," zachraptěla, její hlas byl chraplavý od slz. "Dobře," řekl, úleva mu zalila rysy. "Nasedni do mého auta. Postarám se o to tvoje a nechám ti ho přivézt." Evelyn neochotně přikývla a vystoupila z auta. Zavedl ji ke svému vozidlu, pomohl jí na sedadlo spolujezdce a pak dal znamení svému řidiči, aby se postaral o její auto a přivezl ho s sebou. Evelyn se letmo podívala na svého společníka, když nasedal do auta. Byl drsným způsobem pohledný, s tmavými vlasy, které mu padaly do čela. Když se otočil, aby se na ni podíval, setkala se s pronikavě modrýma očima, ve kterých se skrýval náznak zvědavosti. "Kam to bude?" zeptal se, v jeho hlase se stále mísila starost. Evelyn si kousla do rtu, nevěděla, co má říct. Kamkoli. Doslova kamkoli, jen ať to není její domov, není to její život, není to ta noční můra, před kterou utíká. "Kamkoli. Prostě mě někam odvez," odpověděla, sotva slyšitelně. Muž zvedl obočí, v jeho očích zablýskl náznak pobavení. "To není moc konkrétní," řekl, v koutku úst mu zahrál slabý úsměv. Evelynino odhodlání se upevnilo. Nechtěla konverzaci, nechtěla lítost. Vše, po čem toužila, byl dočasný únik, krátké odpočinutí od toho zmatku, kterým se její život stal. Náhle jí hlavou prolétla bezohledná myšlenka, zrozená z zoufalství a žalu. "K tobě," vyhrkla a šokovala i sama sebe. Mužův úsměv zmizel a nahradil ho výraz naprostého úžasu. "Ke mně?" zopakoval. "Jak to myslíš?" "Kamkoli jedeš, je to v pořádku," trvala na svém. Povzdechl si, zjevně nejistý, ale nechal to bez volby. Odjel do svého hotelu, v hlavě mu vířily otázky. Jízda byla většinou tichá, přerušovaná jen tichým popotahováním, které nemohla úplně ovládnout. Když zastavili u luxusního hotelu, muž se k ní otočil. "Jsi si jistá, že nechceš jet domů nebo do nemocnice?" zeptal se, v jeho hlase se mísila starost. Evelyn zavrtěla hlavou. Slzy konečně ustoupily a zanechaly po sobě syrovou zranitelnost. Muž se zdál váhavý, ale po chvíli si povzdechl. "Dobře," řekl. "Poslouchej, nevím, co se děje, ale pokud si o tom chceš promluvit, jsem tady, abych ti naslouchal." "Díky," zamumlala, když jí pomohl z auta a zavedl ji do svého apartmá, přičemž svého řidiče nechal jít opravit auta. Uvnitř ji zavedl, aby se posadila na pohovku, a přinesl jí sklenici vody. Vzala si ji, ruce se jí třásly. "Co se stalo?" zeptal se tiše a posadil se vedle ní. "Proč jsi plakala?" Evelyn se nemohla přinutit, aby mu to řekla. Ta slova byla příliš bolestivá na to, aby je vyslovila nahlas. Jen zavrtěla hlavou a po tvářích jí stekly nové slzy. Když viděl, že nechce mluvit, vstal. "Pokud ti to nevadí, potřebuju se osvěžit. Měl jsem dlouhý den," řekl a bez čekání na její odpověď vešel do své ložnice. Když vyšel z koupelny, byl překvapen, že ji vidí stát v jeho pokoji. "Co tady děláš? Potřebuješ něco?" zeptal se, protože jediné, co zakrývalo jeho tělo, byl ručník kolem pasu. "Jsi ženatý?" zeptala se a podívala se na něj s nečitelným výrazem, který ho šokoval. Překvapeně zamrkal. "Ne. Proč se ptáš…" "Zasnoubený? Máš přítelkyni?" zeptala se a skočila mu do řeči. Byl zmaten jejím dotazováním, ale odpověděl: "Ne." "Chtěl bys se se mnou vyspat?" zeptala se bez obalu.