Přesně šest let poté, co Evelyn opustila svého otce a ráno v den své svatby odjela ze země, se vrátila se Samanthou, svou pětiletou dcerou, a Mayou, jejich dlouholetou důvěryhodnou chůvou. Před šesti lety neopustila jen svůj domov, opustila i zemi, a teď se vracela. Ne proto, že by toužila konfrontovat svou minulost nebo se postavit svému otci, ale proto, že se chtěla vrátit do země svého zrození se svou holčičkou. Před jejíma očima se míhaly obrazy posledních šesti let – Michaelova lest, Sandřina zrada, náhlý odjezd, osamělost v cizí zemi a nečekané těhotenství. Projela jí vlna hněvu, když si vzpomněla na otcovo ultimátum onoho rána před šesti lety – svatba s Michaelem, nebo bude vyděděná. "Měl to zvládnout lépe," zamumlala si pod nos, jako vždy, když si v hlavě přehrávala tu událost. Stále ji bolelo a zlobilo, když si vzpomněla, jak její otec reagoval, když se měl prostě pokusit přimět ji, aby se otevřela a řekla mu důvod, proč odvolala svatbu. Na tom všem teď nezáleželo. Záleželo jen na její holčičce. Samantha byla teď radostí jejího života a nejlepší částí jejího života bylo být Samanthinou mámou. Když se podívala na Samanthu, která tvrdě spala a tiskla se k ní, rozzářil Evelyninu tvář zářivý úsměv. "Moje štěstíčko," zašeptala, hlas se jí chvěl dojetím, když se sklonila a políbila Samanthu na čelo. Samantha, ucítila matčiny rty, ospale otevřela oči a úsměv jí oplatila, než zase usnula. Když se podívala do Samanthiných modrých očí, o kterých věřila, že je Samantha zdědila po svém otci, vynořila se jí vzpomínka na bezstarostnou noc s neznámým mužem. Odháněla tu vzpomínku stranou, nechtěla na ni myslet ani na toho cizince, který jí dal nejlepší sex v životě a nejlepší dar v životě – Samanthu. Nechtěla myslet na to, jak spala s cizincem, jehož jméno neznala a jehož tvář si nepamatovala, v zoufalé snaze otupit bolest ze zrady. Bez ohledu na to, jak skvělý ten sex byl, nebo na to, že občas přemýšlela o tom, jak se jí dokonalému cizinci podařilo, aby se cítila tak dobře, nechtěla se tím zabývat. Zvlášť ne, když si nebyla ani jistá, jestli by toho cizince vůbec poznala, kdyby se s ním znovu setkala. Když je taxi vezlo do jejich rezervovaného hotelu, Samantha si neustále povídala, když se dívala z okna a kladla otázky, na které Maya s radostí odpovídala, zatímco Evelyn byla zaujatá svými myšlenkami. Hlas taxikáře ji vytrhl z hloubání. "Jsme tu, madam," oznámil a zastavil před luxusním hotelem Stone’s Palace. Evelyn mu poděkovala a trochu nemotorně zaplatila jízdné, zatímco její svěřenkyně vystoupily z taxíku. Jakmile se Evelyn otočila, aby vešla do hotelu, zarazila se, když jí náhle došlo, že stojí před stejným hotelem, kde strávila noc s tím cizincem před šesti lety. Když jí byl Stone’s Palace doporučen jako hotel vhodný pro děti, moc nad tím nepřemýšlela, než si zde udělala rezervaci. Byla to náhoda, že to bylo první místo, kde se ubytovala po šesti letech? To samé místo, kde strávila svou poslední noc a kde byla počata její dcera? Evelyn se v břiše sevřel uzel nervózního vzrušení. Byla to zvláštní náhoda, moment uzavření kruhu, který ji znepokojoval i povznášel. Vzpomínky, hořkosladké, se mihotaly na okraji její mysli, ale rychle je zahnala a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Když Evelyn a její malá skupinka vstoupily do hotelové haly, zhmotnila se uniformovaná postava a s cvikem odnesla jejich zavazadla. "Vítejte v Stone’s Palace, madam. Dovolte mi pomoci s vašimi zavazadly," nabídl a už zvedal kufry. Evelyn přikývla a zamumlala poděkování, než se otočila k Maye: "Můžete si obě sednout támhle, zatímco se odbavím," instruovala Evelyn Mayu. V hale to hučelo aktivitou. Křišťálové lustry se třpytily nad hlavou a vrhaly jemnou záři na plyšová křesla a zlacené rámy obrazů. Maya vzala Samanthu za ruku, jejíž oči byly plné úžasu, a odvedla ji na sametovou pohovku, kde se obě posadily, zatímco Evelyn přistoupila k recepci. "Dobrý večer. Mám rezervaci na jméno Evelyn Quinn." Recepční, mladá žena s vřelým úsměvem, začala psát na počítači. "Vítejte, paní Quinnová. Jen okamžik, než si najdu vaši rezervaci." Mezitím se Maya a Samantha usadily na plyšové sedačce v hale. Maya seděla s klidným výrazem a pozorovala Samanthu, jak se rozhlíží kolem sebe a její široké modré oči vnímaly krásu hotelu. Naproti nim upoutala Samanthinu pozornost postava shrbená nad telefonem. Zvědavost ji táhla a posunula se blíž k okraji pohovky a upřela pohled na toho muže. Jako by ucítil její pohled, zvedl hlavu. Úsměv, vřelý a upřímný, mu vrásčil koutky očí, když uviděl tu holčičku, jak na něj zírá, její oči zářící zvědavostí. "Ahoj, maličká!" pozdravil Derek s přátelským úsměvem, když se podíval na tu hezkou holčičku před sebou. "Pane, držet ten telefon tak blízko u obličeje je špatné pro vaše oči!" prohlásila a ukázala na jeho telefon jasným a pronikavým hlasem. "Sammy!" napomenula ji Maya, ale Derek se zasmál, byl to upřímný zvuk, který příjemně duněl, když sklonil telefon, a Samanthina tvář se v reakci na to rozzářila. "Opravdu?" zeptal se a v očích mu tančilo pobavení. "Kdo ti to řekl, maličká?" "Moje maminka," odpověděla Samantha s vážností dítěte, které předává moudrost. Derekův pohled se přesunul na Mayu, která teď sledovala tu interakci s mírným pobavením. Předpokládal, že je Samanthina matka, a zdvořile jí pokývl. Pak se otočil zpět k Samanthě. "No, tvoje maminka je velmi moudrá. Děkuji ti, že na mě dáváš pozor, Sammy." "Jak jsi znal moje jméno?" zeptala se Samantha a její oči se rozšířily úžasem a Derek se ušklíbl. "Řekl mi to ptáček," řekl, i když právě slyšel Mayu, jak ji oslovuje Sammy, "Můžu ti říkat Sam?" Samantha nadšeně přikývla. "Jak se jmenuješ ty?" "Jmenuji se Rek. Bydlíš v hotelu, Sam?" Samantha, vždycky dychtivá se podělit, nadšeně přikývla. "Ano! Budeme mít moc pěkný pokoj," řekla a její nadšení překypovalo. Derek se usmál. "To zní báječně. Měla bys vyzkoušet hotelové hřiště. Je to velká zábava." Samanthě se rozšířily oči. "Hřiště?" Derek se zasmál. "Přesně tak! Klouzačky, houpačky, celá prolézačka – je to dětský ráj." Samanthino nadšení bylo hmatatelné, když se otočila na Mayu. "Můžeme tam jít?" prosila a poskakovala na sedadle. "Pokud budeš hodná holčička, můžeme tam jít zítra," slíbila Maya. "Slibuju, že budu hodná," řekla Samantha a Derek se usmál. Samantha se k němu otočila zpět: "Máme stejnou barvu očí," řekla mu a Derek přikývl. "To máme. Možná je to znamení, že bychom měli být přátelé," řekl a ona zavrtěla hlavou. "Nemám se kamarádit s cizími lidmi," řekla s nevinným výrazem. "Už nejsem cizí člověk, protože znáš moje jméno a budeme na pár dní sousedé, protože tu oba bydlíme," vysvětlil. "Ty tu taky bydlíš? Bude tvůj pokoj tak pěkný jako ten náš?" zeptala se a Derek se zasmál hlubokým, srdečným smíchem. "Ano, bydlím. Bydlím tu už roky. A můj pokoj je nejhezčí v hotelu," řekl a její ústa vytvořila malé 'o' překvapení. "Nemáš maminku a domov?" "Mám maminku a domov. Tenhle hotel je taky můj domov, protože ho vlastním." Samanthiny oči se ještě víc rozšířily a chystala se položit další otázku, když se Maya, která poslouchala tu výměnu s opatrným úsměvem, vyměnila pohled s Evelyn, která se právě odbavila a signalizovala jí, aby šla s ní. "Je čas jít, Sammy," řekla Maya, když vstala, "Teď poděkuj panu Rekovi za jeho čas," řekla Maya, když vzala Samanthu za ruku. "Děkuji ti, pane Reku," řekla Samantha zdvořile. Derek se na ni usmál. "Užij si hřiště, než odejdeš," řekl a Maya mu zdvořile pokývla, než odešla se Samanthou. Derek se opřel do židle a jeho dřívější úsměv vystřídala zamyšlená mračení. I když miloval děti, ta holčička, Sam, se svýma zářivýma očima a panovačnými prohlášeními, v něm probudila něco nečekaného. Teplo, něhu, kterou si nedokázal vysvětlit, a z nějakého důvodu ji chtěl znovu vidět. Derek zavrtěl hlavou a zahnal tu zvláštní myšlenku, když se vrátil k telefonu. Tentokrát si dal pozor, aby si telefon nepřikládal příliš blízko k obličeji.