Úsměv Emmě zamrzl na tváři, dech se jí zadrhl v hrdle. Zdálo se, že se místnost naklání a její mysl se snažila zpracovat ta slova. Rozvod? To slovo jí znělo v hlavě jako úder prasklého zvonu, krutý a ostrý. Všechny ty roky se připravovala na ledacos – na jeho odstup, jeho chlad, jeho mlčení – ale ne na tohle. Třásly se jí ruce, a tak je rychle sepjala v klíně, aby to třesení skryla. Zalila ji vlna nevolnosti a vidění se jí zamlžilo, jak se jí do očí hrnuly slzy. Tak usilovně bojovala a tak dlouho čekala alespoň na záblesk naděje v jejich manželství, jen aby jí všechno vzali v jediném, zničujícím okamžiku. Annie. To jméno bylo jako dýka vražená do srdce. Žena, která mezi nimi vždy stála jako stín, duch z minulosti, s nímž Emma prostě nemohla soupeřit. Teď byla zpátky a s ní si vzala i tu malou naději, které se Emma držela. Emma cítila svírání v hrdle, mluvit se jí najednou velmi těžko, ale přemohla se a polkla tu rostoucí hrču. "T-Ty to myslíš vážně?" podařilo se jí zašeptat, hlasem sotva slyšitelným, jako by hlasitější mluvení udělalo tu noční můru skutečnější. Pohled v Alexandroových očích jí ale řekl vše, co potřebovala vědět. Myslel to vážně. A v tu chvíli Emma cítila, jak se její srdce roztříštilo na milion kousků, tíha jeho slov ji drtila pod svou konečností. "Kevin připravuje rozvodové papíry. Zítra ti pošlu kopii," dodal Alexander, jehož hlas prořízl to husté ticho, které se vznášelo v místnosti. Emma k němu zvedla oči, plné nezadržených slz. Ale rychle je zamrkala, odmítala je nechat padat. Její tělo bylo tak unavené, její srdce v bolesti, ale přemohla se, aby promluvila, i když všechno v ní si to nepřálo. Strávila roky třesením se před jeho slovy a jeho přítomností, vždy se snažila být dokonalou manželkou, jen aby on nikdy nebyl spokojený. Ale teď, po všem, co dala, po všem, co vydržela, takhle to končí – rozvodové papíry jako jeho poslední akt. "Dobře," řekla, tentokrát o něco jistěji, ale dutě, s pěstmi pevně zaťatými u boků pod stolem, kde to nemohl vidět. Ticho se vrátilo, tíživější než předtím. Alexander sledoval její tvář svýma očima, snažil se možná najít něco víc. Ale Emma už neměla co dát. Uplynula víc než chvíle, než to trapné ticho konečně zase prolomil. "Myslím, že bys to měla být ty, kdo to řekne mé matce. Vezme to lépe, když to uslyší od tebe." "Dobře," souhlasila Emma, tónem plochým, prázdným, bez vřelosti, kterou se kdysi tak snažila mu dát. Alexandrův pohled na ní spočinul, pronikavý a intenzivní, než pokračoval: "Co se týče výživného, jsem připraven ti zaplatit dvacet milionů dolarů." Vstal, jeho rozhodnutí bylo učiněno, a začal odcházet, jeho kroky se ozývaly v tiché místnosti. Emma seděla ještě chvíli, její mysl se točila vším, co se dělo. Pak odsunula židli a vstala, jejím hlasem chladným, když promluvila: "Potřebuji jen týden na to, abych si našla nový byt. Přines ty papíry co nejdřív." Alexander se zastavil a otočil se k ní, jeho tvář nečitelná, jako by chtěl říct něco víc. Něco mu v očích probliklo – něco, co v nich nikdy předtím neviděla, ale byla příliš vyčerpaná na to, aby o tom doopravdy přemýšlela. Už na tom nezáleželo. Mezi nimi to skončilo a ona už nechtěla být tou dívkou, kterou si byl nucen vzít kvůli jejich rodičům. Emma nic neřekla; otočila se a odešla. V jejích krocích byla pevná tíha. Kráčela ke svému pokoji – útočišti, kde konečně mohla nechat opadnout tu přetvářku. Jakmile se za ní zavřely dveře, slzy, které celou noc zadržovala, začaly tryskat ven; byly tiché, ale neúprosné. Její ramena se otřásala tichým vzlykáním, když padla na postel a zabořila obličej do dlaní. V tom pokoji, sama se svým zármutkem, Emma truchlila nejen nad koncem svého manželství, ale i nad koncem snů, kterým se kdysi odvážila věřit. Žena, která tak usilovně bojovala o to, aby ji miloval muž, který ji nikdy doopravdy neviděl, si teď uvědomila, že je čas nechat jít, nejen jeho, ale i života, který se tak zoufale snažila vybudovat. Noc byla mučením, před nímž pro Emmu nebylo úniku. Alexandrova slova – že Annie je zpátky – se jí ozývala v mysli jako krutý refrén, který jí prostě nedal pokoj. Pokaždé, když zavřela oči, realita toho všeho se na ni zřítila jako nějaká neúprosná vlna a hrozila ji utopit v zoufalství. Annie. Tady bylo jméno, které pronásledovalo její manželství, žena, která byla vždy v centru Alexandrova srdce. Kdyby se jen mohla vrátit, změnit minulost. Možná by se věci vyvinuly jinak. Ale teď už bylo příliš pozdě. Konečně nastalo ráno a vtáhlo ji do zcela nového dne, kterému teď musela čelit. Vůbec nespala; tmavé kruhy pod očima svědčily o osobní bitvě, která zuřila celou noc. Bylo toho tolik, co musela udělat, lidí, které potřebovala naposledy vidět, než se s tímto životem jednou provždy rozloučí. Zhluboka se nadechla, otřela si tvář od zbytku slz a vstoupila do sprchy, doufajíc, že horká voda smyje alespoň část té bolesti. Ale neudělala to. Ta bolest v hrudi zůstala stejně silná jako dřív – připomínka všeho ztraceného. Oblékla se s jistou péčí do svého elegantního oblečení, které hovořilo o důstojnosti, kterou odmítala ztratit – ať už to bylo v jakýchkoli cárech uvnitř. Když vyšla z domu, potkala Alexandra v jídelně, jak snídá. Nevěnovala mu pohled. Už nebylo co říct, nic, co by zacelilo tu propast, která se mezi nimi rozevírala. Zastavila se nejprve v květinářství a koupila kytici bílých lilií, oblíbených květin jejího otce. Ta myšlenka jí vehnala nové slzy do očí, přesto byla odhodlána to dokončit. Když konečně dorazili na hřbitov, Emmino srdce se sevřelo při pohledu na hrob jejího otce. Náhrobní kámen měl jednoduchý design, ale nesl význam muže, který pro ni znamenal všechno. Poklekla, položila květiny jemně na jeho hrob a prsty jí spočinuly na chladném kameni. "Tati," zašeptala, hlasem se jí třásl. "Snažila jsem se… Opravdu jsem se snažila. Snažila jsem se, aby to fungovalo s tím mužem, se kterým jsi mě oženil. Chtěla jsem ti udělat radost, abys byl na mě pyšný. Ale…" Hlas se jí zlomil a znovu polkla, používajíc svou vůli, aby pokračovala. "Ale selhala jsem. Nemohla jsem ho přimět, aby mě miloval, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Nemohla jsem zachránit společnost a nemohla jsem udržet život, který jsi pro mě chtěl. Moc se omlouvám." Neobtěžovala se otírat proud slz, které jí stékaly po tváři. Tohle bylo její poslední sbohem – nejen otci, ale i životu, který ji tak dlouho táhl dolů, tížil ji. Byl čas nechat jít, vědět, kdy některé věci prostě nejsou v jejích rukou. "Odcházím, tati," řekla tiše, i když její hlas byl navzdory slzám pevný. "Ale nikdy nezapomenu na všechno, co jsi mě naučil. Ponesu tvou lásku, kamkoli půjdu." Naposledy se zhluboka, roztřeseně nadechla a vstala, oprášila si kolena od hlíny. S tíživým, srdce stahujícím pocitem se otočila zády k hrobu a upevnila své odhodlání. Bylo ještě pár věcí, které potřebovala udělat, pár lidí, kterým se potřebovala rozloučit, než se z tohoto života jednou provždy stáhne. ***