Den byl jako rozmazaný film plný loučení, když Emma navštívila těch pár lidí, kteří pro ni ještě něco znamenali. Než se dostala domů, hodiny jí protekly mezi prsty jako písek a cítila se vyčerpaná, ale zvláštně otupělá. Celý den nejedla, a přesto ji jídlo ani pití nenapadly. Když se blížila k domu, před ním stálo auto Vivian a Emma hned věděla, do čeho jde. Vivian, Alexandrova mladší sestra, vždycky sdílela bratrův názor na Emmu – možná ještě víc. A tam stála a čekala, když Emma vstoupila do obývacího pokoje. Jakmile Emma vešla, Vivianiny oči se rozzářily zlou spokojeností. "Hádám, že ta pověst je pravdivá, ženuško," ušklíbla se a slovem "ženuško" si dala obzvlášť záležet, jako by to byl sprostý vtip. Hořkost v jejím hlase Emmě sevřela žaludek, ale zachovala chladnou hlavu a odmítla se nechat vyprovokovat. Dřív by Vivian uklidnila rolí dokonalé manželky, zatímco na ni chrlila urážky. Ale ne dnes. Dnes už Emma nechtěla hrát žádné hry. "Zmiz mi z očí. Nemám ti co říct, a kromě toho jsem z tohoto uspořádání stejně šťastná jako tvůj bratr," odsekla Emma chladným a neústupným hlasem. Vivianin lstivý úsměv na okamžik zaváhal, než se zase vzpamatovala. "Opravdu?" posmívala se, na což Emma nereagovala, jen ji obešla a zamířila rovnou do svého pokoje, kde za sebou práskla dveřmi. Vyplakala si oči do rozpálené vody ve své koupelně. Voda jen málo utišila bolest a naopak ještě zvýraznila tíseň na hrudi. Brzy ji pohltilo vyčerpání a nakonec usnula neklidným spánkem. Probudilo ji klepání na dveře. Myslela si, že by to mohla být Miranda, a tak si spěšně oblékla župan a otevřela dveře, za kterými stál Alexander. Pohled na něj ji zasáhl do hrudi tak silně, že se musela zakousnout do rtu, aby zabránila slzám. Byly to pouhé čtyři týdny, co se s ní v téže místnosti poprvé od svatby miloval a dal jí naději, že se možná, jen možná, věci mezi nimi obrátí k lepšímu. Teď jí tu podával rozvodové papíry, připravený ji opustit kvůli ženě, kterou pět let neviděl. Jeho pohled sklouzl k jejímu výstřihu a ona si instinktivně pevněji obtočila župan kolem těla, když ji přepadla vlna ponížení. "Přinesl jsem ty papíry," řekl hlasem zbaveným jakýchkoli emocí a natáhl k ní desky. "Mohl jsi poslat Kevina," odpověděla a snažila se znít pevně, i když uvnitř nebyla vůbec klidná. Zhluboka se nadechla a donutila se zachovat chladnou hlavu. "Dej mi chvilku," řekla a zavřela dveře. Převlékla se do pohodlného oblečení, popadla pero a zamířila do obývacího pokoje, kde Alexander čekal. Napětí se dalo krájet, když procházela rozvodové papíry. U každého slova jí pukalo srdce. Neřekla vůbec nic, jen načmárala svůj podpis na tečkovanou čáru, čímž stvrdila konec jejich manželství. Už se otáčela k odchodu, když ji zastavil Alexandrův hlas. "Kam půjdeš?" zeptal se chladným hlasem, ale s nádechem něčeho jiného, co nedokázala přesně identifikovat. Otočila se, její oči byly ledové jako ty jeho. "To je poněkud osobní otázka, nemyslíte, pane Blacku?" Jeho oči se při té formálnosti její odpovědi mírně rozšířily, byl zjevně zaskočený. "Zítra se zastavím u tvé matky a dám jí vědět," dodala a její hlas se trochu zjemnil. I když byl její vztah s Alexandrem a Vivian bouřlivý, její vztah s jeho matkou byl jiný. Starší žena se k Emmě vždy chovala laskavě a milovala ji jako svou druhou dceru. Teď byla myšlenka na rozloučení s Alexandrovou matkou, posledním zbytkem rodiny, kterou měla, snad nejtěžší ze všeho. "Mé slova ohledně alimentů stále platí," řekl Alexander pevným hlasem, ale s nádechem lítosti. Emma se zarazila, srdce ji bolelo, když se na něj naposledy podívala. "Pak to považujte za můj dar do vašeho nového života s vaší milenkou, pane Blacku," odpověděla a její hlas se mírně zlomil, když se donutila k úsměvu. S tím se otočila a odešla, každý krok těžší než ten předchozí, a nechala za sebou muže, kterého kdysi milovala, a život, který mohli mít. Následujícího rána se Emma probudila dřív než obvykle, připravená čelit novému dni s jasnou myslí. Vlastně nic nevzala do úst od předchozího večera, kdy jí Alexander oznámil tu novinu, a byla fyzicky oslabená tímto nedostatkem výživy. Donutila se připravit si velmi lehkou snídani a snědla ji sama v tichu svého pokoje. Jídlo jí chutnalo jako saze v ústech, ale donutila se sníst zbytek, věděla, že potřebuje sílu na to, co ji čeká. Poté, co si uklidnila nervy, vyrazila na panství Brianny. Brianna, Alexandrova matka, byla jednou z nejlaskavějších duší v Emmině životě, a proto bude rozloučení s ní obzvlášť těžké. Briannina tvář se rozzářila vřelým úsměvem a její oči se rozzářily, jakmile Emma vstoupila do pokoje; ale byla tak křehká. Bylo jí přes šedesát, ale v posledních dvou letech od smrti jejího manžela rychle zestárla a její zdraví se zhoršilo natolik, že vypadala mnohem starší, než ve skutečnosti byla. "Emmo," zasmála se a poplácala místo vedle sebe na pohovce. Žal Emmě sevřel hruď, když se posadila vedle ní. Laskavá Brianna jí byla oporou během těch let manželství a teď jí bude moc chybět. Za boží milosti. Poté, co pomohla Brianně namazat mast na bolavá záda, posadily se k šálku čaje. Briannin pohled zabloudil k Emminu břichu, její výraz byl zabarvený smutkem. V poslední době čím dál víc tlachala o vnoučátkách a Emma to viděla na sto honů. "Tak kdy už budete mít s Alexandrem miminka?" zeptala se Brianna jemně. "Nedávno jsem s Alexem o tom mluvila. Vím o někom, kdo by vám oběma mohl pomoct." Emma se na sedadle nepříjemně pohnula, protože její srdce bylo zatíženo tíhou tajemství. "Mami..." začala, ale Brianna ji přerušila a její tvář se zkřivila do smutného výrazu. "Mé dny na zemi jsou sečteny, Emmo. Musím vidět Alexovy děti, než odejdu." Briannina slova bodala jako nůž a Emma si přála, aby to ještě o kousek víc zabolelo. Tenhle okamžik hrozně očekávala; věděla, jak moc Brianna toužila po vnoučatech. Ale teď už se tomu nedalo vyhnout. Zhluboka se nadechla a její hlas se zachvěl. "Mami, musím ti něco říct," řekla a její ruce se nevědomky sevřely v klíně v pěst. Brianna se k ní otočila, zcela pozorná, její tvář plná obav. Emma si povzdechla a pocítila tíhu slov, která se chystala vyslovit. "S Alexem jsme se rozvedli." Bylo to okamžité. Její tvář se zkroutila v nevíře a vzteku a přešla do křiku. "To ne! To se nestane, to nedovolím!" Pak se otočila k jedné ze služebných. "Přineste mi telefon. Musím hned zavolat Alexovi." Jak se Emma obávala, zpráva se nesetkala s pochopením. Briannina zuřivá reakce jen umocnila vinu a úzkost, která jí tížila srdce. Ale co se stalo, stalo se. I kdyby se Brianně nějakým zázrakem podařilo dovolat Alexandrovi, Emma už se rozhodla. Nechtěla se k němu vrátit. Život, který prožila, skončil a teď si potřebovala najít novou cestu vpřed, i když to znamenalo nechat za sebou jedinou rodinu, která jí zbyla.