„Bála jsem se tak moc, že jsem stěží dokázala jasně myslet cestou sem do nemocnice. Už jsem ti to mnohokrát říkala, teto, že už nesmíš chodit ven sama!“ Hlas té ženy se třásl strachem a frustrací, slova jí rychle vypadávala z úst a nohy spěchaly k lůžku paní Walkerové. Paní Walkerová, stále bledá z toho utrpení, ale s očima jiskřícíma vděčností, se slabě usmála. „Měla bys děkovat spíš této mladé dámě,“ řekla tiše a ukázala na Emmu. „Ona je důvod, proč ještě žiju, za boží milosti.“ Žena sledovala pohled paní Walkerové a její tvář zbledla, když její oči spočinuly na Emmě. Zalapala po dechu, rty se jí pootevřely v nevěřícném úžasu. Lehce se zakymácela na nohou, jako by jí pohled na Emmu vyrazil dech. „Co… Kdo…“ Hlas ženy se zadrhl, ruka jí vystřelila k ústům a s vytřeštěnýma očima zírala na Emmu. „Myslela jsem si to samé, když jsem ji poprvé uviděla,“ řekla paní Walkerová dost vyrovnaně, i když v jejích slovech byl hluboký smutek. „Na okamžik jsem si myslela, že vidím ducha.“ Žena, která se později představila jako Marina, se zdála bojovat o klid, ruce se jí třásly, když jednu z nich natáhla k Emmě na pozdrav. Emma ji opatrně přijala, srdce jí bušilo otázkami. Proč se na ni ta žena dívala, jako by viděla ducha? „Dobrý den,“ řekla Marina, jejím hlasem se stále třásl, ale vynutila si úsměv. „Jsem Marina Banks, neteř paní Walkerové. Děkuji… za záchranu života mé tety.“ „Nemáte zač,“ odpověděla Emma tichým hlasem, stále se snažila pochopit, co se děje. „Jsem Veronika Moore.“ Marinina ruka se trochu pevněji obtočila kolem Emmine, než ji pustila, a volnou rukou si utřela pár slz, které jí začaly stékat z koutku očí. „Vy, vy vypadáte úplně jako moje zesnulá sestřenice. Diana. Nechť její duše odpočívá v pokoji.“ Hlas se jí u toho zlomil a okamžitě zamrkala, aby zahnala vlhkost, která jí hrozila vytrysknout z očí. „Je mi to moc líto,“ zamumlala Emma, nevěděla, co jiného říct. Zvláštní pocit neklidu jí naplnil hruď. „To je v pořádku,“ zašeptala Marina, i když se jí hlas třásl. Posadila se vedle paní Walkerové a ochranitelsky ji objala kolem křehkých ramen. „Teto, neplač. Už jsem tady.“ Jemně pohladila ruku paní Walkerové a snažila se ji utěšit, i když sama vypadala dost otřeseně. Emma měla pocit, že narušuje hluboce osobní okamžik, emocionální proud, kterému plně nerozuměla. Lehce přikývla a tiše se omluvila z místnosti, její mysl se stále točila z toho setkání. Její spolupracovníci ji v květinářství přivítali jako hrdinku, jejich obdiv byl ostrým kontrastem k víru emocí, které Emma právě prožila. Nabídli jí zbytek dne volna, ale Emma zdvořile odmítla, potřebovala rozptýlení prací, aby uklidnila svou mysl. Když se starala o květiny, v její mysli se přehrával obraz Marininy bílé, hrůzou zkřivené tváře. Způsob, jakým na ni zírala, jako by se dívala na dávno mrtvou osobu, jí poslal mrazivé chvění do páteře. O několik dní později seděla Emma v ordinaci lékaře, ruce ochranitelsky na bříšku a čekala na novinky. V poslední době se cítila trochu unavenější a věřila, že růst jejího těhotenského bříška je trochu příliš rychlý. Srdce jí poskočilo, když vešel lékař. „No, slečno Moore, zdá se, že dnes máme pro vás překvapení,“ řekl lékař a usmál se na kartu. „Nebudete mít jen jedno dítě. Budete mít dvě.“ Emmě klesla čelist překvapením a šokem, když jí slova lékaře zazněla v hlavě, a zašeptala: „Dvojčata?“ Lékař přikývl. „Přesně tak. Dvě zdravá miminka.“ Slova uvízla Emmě v krku a místnost se jí lehce zatočila tíhou této zprávy. Dvojčata! Bude matkou ne jednoho, ale dvou dětí. Příliv emocí ji katapultoval: strach, vzrušení, láska a především vděčnost. I přes veškerou bolest, kterou jí její bývalý manžel v minulosti způsobil, si v tichosti děkovala, že jí alespoň dal tyto drahocenné životy, i když to přišlo tím nejneočekávanějším a nejbolestivějším způsobem. Když vyšla z ordinace lékaře, její ruka instinktivně zamířila k bříšku. S dvěma dětmi rostoucími uvnitř ní ji dusila ohromující láska a odpovědnost. Zašeptala jim tichý slib: „Dám vám to nejlepší, co můžu. Budu vás oba milovat víc než cokoliv.“ Týdny ubíhaly rychle, rozmazané požadavky práce v květinářství. Emma se vrhla do své rutiny a nacházela útěchu v květinách a rytmu svých každodenních úkolů. A postupně incident s paní Walkerovou ustoupil do pozadí. Ale jednoho odpoledne, právě když vystavila kytici vedle okna, upoutal její pozornost zvonek nad vchodem do obchodu. Ve dveřích stál vysoký muž v jednom z těch drahých obleků. Byla to jedna z těch osobností, které si okamžitě vynutily pozornost, a v obchodě zavládlo ticho. „Promiňte,“ řekl hlubokým, velitelským hlasem. „Hledám slečnu Veroniku Moore.“ Emmě se na okamžik zastavilo srdce. Veronika nebylo její pravé jméno a sotva se na ni někdo ptal. Opatrně se pohnula vpřed. „To jsem já. Jak vám mohu pomoci?“ Mužovy oči byly pronikavé a chladné, což Emmě připomínalo Alexandra. „Jsem tady jménem paní Walkerové. Požádala mě, abych vám doručil zprávu.“ Emmě se rozšířily oči šokem a nedůvěrou, protože paní Walkerovou neviděla od toho dne v nemocnici. Co by od ní teď paní Walkerová mohla chtít? „Paní Walkerová?“ opakovala. „Je v pořádku?“ Dodala ustaraně. „Je v pořádku,“ ujistil ji chladně. „Ale chtěla by s vámi mluvit.“ Podal jí obálku, zdvořile přikývl a beze slova vyšel z květinářství. Emma tam stála, zírala na obálku v ruce a srdce jí bušilo zvědavostí. Co by od ní teď paní Walkerová mohla chtít? Přešla do tichého kouta obchodu a opatrně obálku otevřela. Uvnitř nebyla žádná dlouhá zpráva, žádné vysvětlení; jen jeden řádek textu. **Diana House, patro 69, 9 hodin, zítra ráno.** Emma zamrkala, znovu si přečetla vzkaz a její mysl závodila. Diana House? Zatajil se jí dech. Diana House nebyl jen tak nějaký dům. Byl to *ten* dům – nejprestižnější, nejvyšší mrakodrap v zemi. Ztělesnění bohatství, moci a exkluzivity. Vlastněný nepolapitelnou paní E. Walkerovou, nejbohatší ženou v národě, jejíž bohatství bylo mimo chápání. Ženou, jejíž identita zůstávala po desetiletí záhadou, pečlivě střeženou před zraky veřejnosti. Emmě se třásly ruce, když si to dávala dohromady. Mohlo by to být? Ta křehká, laskavá stařenka, které ten den pomohla, byla *ta* paní Walkerová? Nejbohatší a nejvlivnější žena v zemi? Srdce jí bušilo nedůvěrou. Samozřejmě, ten muž v obleku vypadal tak impozantně; pravděpodobně byl členem vnitřního kruhu paní Walkerové. Myšlenka přišla jako tsunami. Emmě klesla čelist ještě víc, když její mozek usilovněji pracoval na zpracování této nové informace: paní Walkerová nebyla jen obyčejná milá, starší žena, kterou zachránila, ale členka jedné z nejtajnějších a nejmocnějších rodin na světě, rodiny, pro kterou byl pojem superstar slabé slovo. Walkerovi byli pro média jako duchové, o kterých se šeptalo jen v nejexkluzivnějších kruzích. A přesto, zachránila jednoho z nich. Co by od ní mohla chtít osoba postavení paní Walkerové? Emma ji zachránila bez peněz nebo kontaktů; byl to jen čin srdce, bez očekávání čehokoli na oplátku. Nyní, jít do Diana House a setkat se s paní Walkerovou v 69. patře, bylo vzrušující a zároveň zastrašující. Neklidný spánek té noci, Emmě se v mysli rojily otázky za otázkou, na které nebylo možné odpovědět. Co by od ní paní Walkerová mohla chtít? Učiní nějaký peněžní návrh? Nabídne jí pozici? Nebo to bude něco úplně jiného? Ať se snažila jakkoli, neklid ji neopouštěl. Bohatství nebylo něco, co by chtěla; neměla nutkání šplhat po žádném společenském žebříčku, ne po jejím nedávném pádu z takového žebříčku. Přesto se toto setkání zdálo jako nabídka, kterou nemůže odmítnout. Hodiny ubíhaly; s tíhou zítřka na sobě Emma zírala na strop. Nebyl to život, který chtěla. Jen doufala, že bude žít klidný život, vychovávat svá dvojčata a prostě jít dál. Zdálo se, že ji osud vtahuje do něčeho, co je daleko mimo její kontrolu. Než se konečně začalo venku rozednívat, neusnula. Mohla jen ležet v závodícím tlukotu srdce v očekávání toho, co se bude dít dál.