Následujícího rána Emmu probudil bzučící telefon. S rozmazanýma očima po něm sáhla a zbavila se posledních zbytků spánku. Klikla na zprávu; byla od společnosti, kterou kontaktovala před dvěma dny. "Je to připravené." Emma se zhluboka nadechla, když se v její hrudi smísila radost a smutek. Překvapilo ji, jak rychle celý ten proces proběhl, ale byla za to nesmírně vděčná. Falešný průkaz totožnosti, který si objednala, byl zásadním krokem v jejím plánu nechat starý život za sebou. Společnost důkladně prozkoumala a přečetla nespočet recenzí, aby se ujistila, že jejich práce je špičková, a nyní byl konečný díl jejího únikového plánu připraven. "Dobře, vyzvednu si ho odpoledne," odpověděla a odložila telefon. Ještě s jednou osobou se rozloučit, než všechno opustí. Oblékla si skromné černé šaty a opustila dům, přičemž krátce informovala Carla, svého osobního řidiče, že toho rána nebude potřebovat jeho služby. Poslední místo, které chtěla navštívit před zmizením, nebylo místo, kde by byla vítána, ale cítila, že je to nutné. Alespoň tu poslední úctu si zasloužil. Aniččin otec zemřel před dvěma měsíci a dnes byl jeho pohřeb. To byl skutečný důvod, proč se Annie vrátila domů – katalyzátor, který způsobil zničení Emmina manželství. Vztah mezi Emmou, Annie a Aniččiným otcem se před šesti lety zkazil, a to všechno kvůli Alexandrovi. Ale bez ohledu na to, jak hořké věci mezi nimi byly, Emma si Aniččina otce vždy velmi vážila. Před osmi lety jí zachránil život, když ji vytáhl z cesty blížícího se auta a riskoval přitom svůj vlastní život. Ten čin nesobeckosti v ní zůstal a dnes vzdá poslední hold muži, který kdysi byl jejím spasitelem. Když se za zatáčkou ulice objevil hřbitov, vzpomínky ji zasáhly jako lavina. Byla tak mladá, tak naivní a on zasáhl bez váhání, aniž by cokoli žádal na oplátku. Taková laskavost byla vzácná, a proto cítila nutkání zúčastnit se jeho pohřbu navzdory všemu, co se od té doby stalo. Bylo to to nejmenší, co mohla udělat, než zmizí ze světa, který tak dlouho znala. Emma, ​​která používala šátek k zakrytí své identity, si udržovala odstup od ostatních truchlících a držela se dál od davu. Stála ve svém dobrovolném exilu a jasně viděla Alexandra a její srdce se propadlo, když viděla, jak se na něj Annie vrhá a slzy jí smáčejí obličej. Bylo to téměř víc, než mohla snést. A i přes konečnost jejich rozvodu bylo těžké vidět muže, kterého kdysi tolik milovala, jak nyní tak něžně drží jinou ženu a šeptá slova útěchy. Emma se zhluboka nadechla a snažila se sama sobě říct, aby zůstala klidná. Už do jejich života nepatřila a pohled na ně dva jen potvrdil, že je čas odejít. Pravděpodobně už se nikdy nezamiluje, ne po tomhle, ale je lepší zmizet, než zůstat a sledovat, jak znovu budují to, co ona nikdy neměla. Emma se rozhodla opustit hřbitov, než ji to příliš pohltí, otočila se, aby odešla, ale známý hlas ji zastavil v pohybu. "Je tak hezké tě zase vidět," ušklíbla se Annie. Emma se pomalu otočila, aby se jí postavila tváří v tvář. "I tebe." Bylo téměř neskutečné pomyslet si, že kdysi byly nejlepšími přítelkyněmi. Nyní byly zapřisáhlými nepřítelkyněmi, a to všechno proto, že Emma objevila Aniččin tajný vztah s Alexandrem. "Neměla jsi sem chodit," ušklíbla se Annie. "Tvoje kondolence nebyly potřeba." "Jsem tu kvůli tvému otci, ne kvůli tobě," řekla Emma a snažila se udržet klidný hlas. Annie se zasmála a její oči zchladly opovržením. "A ty si myslíš, že ti to uvěřím? Vím, proč jsi tu doopravdy." Přejela pohledem na Alexandra, který byl stále ještě opodál. "Už nikdy nebude tvůj." "Můžeš ho mít." Odpověděla Emma nonšalantně. Aniččin výraz potemněl a její hlas kapal jedem. "Byl můj od začátku. Nikdy tě nemiloval, Emmo. Jediný důvod, proč si tě vzal, byl ten, aby ochránil své dědictví, ale teď je zpátky tam, kam patří, a nic nám nestojí v cestě – dokonce ani můj otec. Nevrátila jsem se, protože zemřel; vrátila jsem se kvůli tomu, co řekl, když ještě žil. Řekl mi, že si můžu vzít Alexe až přes jeho mrtvolu, a to taky udělám. Dám Alexandrovi to, co jsi mu ty nedokázala dát." Zachichotala se a pohladila si bříško. Emma sledovala její pohled a realita ji zasáhla jako tuna cihel. Annie byla těhotná. Samozřejmě, to byl důvod, proč se Alexander té noci vrátil domů tak pozdě, rozcuchaný a roztržitý. Podvedl ji, zradil ji tím nejhorším možným způsobem. Žluč jí vystoupala do krku a s ní i hrozící slzy, ale spolkla je zpátky, odmítla se před Annie zhroutit. Bez dalšího slova se Emma otočila a odešla, její kroky se zrychlovaly, když viděla blížícího se Alexandra. Teď se mu nemohla postavit tváří v tvář, ne po tom, co se právě dozvěděla. Jediné, co chtěla, bylo uniknout, jen se otočit a navždy zmizet z jejich životů. Emma jela rovnou na adresu, která jí byla toho rána zaslána. Srdce jí bušilo, když si vyzvedávala nový průkaz totožnosti se jménem "Veronica Moore". Bylo téměř neskutečné držet tu kartu v ruce; přineslo jí to zvláštní pocit osvobození. Veronica Moore byla nový začátek, nová identita očištěná od bolesti a zrady, které poznamenaly Emmin život. S penězi převedenými na její nový účet pod novým jménem se rozhodla okamžitě odejít. Ještě té noci, za tmy, se nalodila na loď a nechala za sebou město svého dětství, život, který znala, a všechno, co jí připomínalo Alexandra. Nevzala si z jeho domu nic s sebou; vše, co si s sebou do tohoto nového života mohla vzít, byla její nová identita a její slib. Jak se loď vzdalovala od známých břehů, Emma sledovala, jak se město ztrácí v dálce a bere s sebou zbytky jejího starého života. Té noci se narodila Veronica Moore a s ní i naděje na nový začátek. O několik dní později, když se Emma toulala ulicemi svého nového města, ji přemohla náhlá závrať. Než se stačila vzpamatovat, omdlela a byla odvezena do nemocnice. Otevřela oči a uviděla vedle své postele stát doktora s laskavým úsměvem. "Slečno Veronico Mooreová, jste ve čtvrtém týdnu těhotenství," řekl jemně. "Gratuluji."