Zmateně jsem na něj zírala. "Vůbec nerozumím, co říkáte!" "Okamžitě vypadněte z mé kanceláře!" zaštěkal. "Ale já jsem opravdu nic -" "Řekl jsem ven!" Byla jsem v šoku. Oči měl zarudlé a pěsti sevřené u těla. Ustoupila jsem o pár kroků, než jsem zmizela z jeho kanceláře. Jak si mohl myslet, že bych udělala něco tak podlého? Zamračila jsem se, protože jsem věděla, že musím najít Antona, bude muset z