ZAIA. Druhý den dorazím do Síně smečky brzy. Sebastian mi poslal zprávu, že pošle auto, ale odmítnu to s tím, že se tam dostanu sama. Oblékla jsem si jednoduché černé šaty a máma mi učesala vlasy do úhledného drdolu. "Jsi si jistá, že nechceš, abych tě doprovodila dovnitř?" zeptá se máma a drží mě za ruce. Přikývnu: "Budu v pořádku, jen tu na mě počkej." Nechám ji venku a vejdu dovnitř, mířím do třetího patra. Jsem překvapená, že nezměnil PIN kód. Možná zapomněl. Přibližuji se k Sebastianově kanceláři a chystám se zaklepat, když uslyším hovor zevnitř. "Ale já chci být tady." Ozve se Annalisein sladký hlas. Sténá a já si ji dokážu představit, jak se durdí, jako by byla dítě zbavené své oblíbené pochoutky. "Tohle je mezi mnou a Zaiou. Setkám se s tebou venku, až to bude hotové." Annalise očividně chce zůstat a být svědkem toho, jak mě Sebastian odmítne. Obrovská část mě si uleví, že ji odmítl. Už tak je to ponižující, a pokud jí Sebastian dovolí zůstat a vidět, jak trpím odmítnutím, bude to pro ni jen třešnička na dortu. Už mi vzala všechno, ale stále si nechce nechat ujít příležitost mi ublížit. "Fajn, tak jo." Slyším ji říct. Dveře se otevřou a já se setkám tváří v tvář s Annalise. Prohlédne si mě, na její hezké tváři se objeví samolibý úsměv, ale jen ji to dělá ošklivou. Neřekne ani slovo, ramenem se otře o mé, když odchází. Podívám se na její záda, jak si pobrukuje. Samozřejmě, pro ni je toto odmítnutí něco, co se má oslavovat. Podívám se dopředu, kde Sebastian sedí za svým stolem. V tmavě modrém obleku vypadá hezky, ale jeho tvář je bez emocí. Vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. Sebastian vstane a jde ke mně, dívá se mi upřeně do očí. Napjaté ticho naplní vzduch. "Dáš si něco k pití?" Zeptá se, vezme ze svého baru dvě skleničky a uchopí láhev vína, které kdysi bylo mým oblíbeným. "Ne, děkuji." Řeknu tiše. Nemůžu pít, protože jsem těhotná. Může si to víno nechat a oslavit to s Annalise. Jeho nálada se okamžitě zhorší při mém odmítnutí a nalije si plnou sklenici, kterou vypije na jeden zátah. "Tak pojďme s tím odmítnutím skoncovat." Řekne chladně a položí sklenici dolů silněji, než bylo nutné. Zhluboka se nadechnu, srdce mi buší, když se připravuji, jak nejlépe umím. "Pojďme." Odpovím a v očích mi blýskne odhodlání. Neukážu mu, jak mě to ničí. Chvíli mě pozoruje, nedává najevo žádné emoce. "Já, Alfa Sebastian King ze Smečky Temných vodopádů, tě odmítám, Zaio Toussaint, jako svou družku a Lunu." Zalapám po dechu, když mi bolest trhá hrudník a cítím prudké trhnutí pouta, které se mnou lomcuje, ale držím hlavu vzhůru a odmítám nakrmit Annalisein samolibý pohled na vítězství, až se tomuto momentu budou společně smát. Sebastian mě sleduje, skoro jako by si myslel, že to nezvládnu. "Já, Zaia Toussaint, bývalá Luna ze Smečky Temných vodopádů, přijímám tvé odmítnutí, Alfo Sebastiane Kingu." Vzlyk mi unikne z úst, když cítím, jak se přetrhávají poslední vlákna pouta mezi námi, a já zůstávám v agónii. Chytím se za krk a cítím, jak mě pálí. "Přijala jsi to." Zamumlá v dálce, ale nemůžu se soustředit, jak se bolest stupňuje, snažím se dýchat. Můj zrak se zatemní a otočím hlavu, abych se podívala na muže, kterého jsem kdysi nazývala svým. Naše oči se setkají naposledy, než podlehnu bolesti… —-- Neustálé pípání přístroje mě donutí otevřít víčka. Celé tělo mě bolí, jako bych běžela maraton. Sten mi unikne z úst, když se rozhlédnu a vidím Valerie a mámu, jak si povídají. Otočí se a podívají se na mě. "Jsi vzhůru, Zaio!" Řekne máma a spěchá ke mně. "Slečno Waltonová, prosím, dovolte mi provést několik testů." Vynutím si úsměv, abych mámě řekla, že jsem v pořádku, jak tu ležím, s obrovskou zející dírou v hrudi a část mě se chce vzdát. "Jsou moje děti v pořádku, Valerie?" Zašeptám. "Ano, jsou silnější, než si myslíš. Měla by ses více starat o sebe. Jsi stále slabá a máš nízký krevní tlak." Valerie mě pokárá. "Takže tě odmítl a ty jsi mu to dovolila? Proč jsi mu neřekla, že jsi těhotná?" Máma zavře dveře a dává pozor, když se na nás opatrně podívá. "To by ho nezajímalo." Odpovím, otočím hlavu pryč a snažím se skrýt slzy. Nastane napjaté ticho, když dokončí své testy. "No, máš štěstí, že na tom nejsi hůř. Chvíli se budeš cítit slabá, ale udržuj si energii a nepřestávej jíst. Za pár týdnů se ti může fyzicky ulevit, ale psychicky to nemůžu říct." "Díky, zase jsi mě zachránila. Můžu tě požádat, abys nikomu neříkala o mém těhotenství? Ani Sebas… Alfě. Odjedu daleko." Řeknu tiše. Už mu nemůžu říkat Sebastian. Zastaví se, pero přitlačené k papíru na její podložce, než si povzdechne a přikývne. "To jsem si myslela, ale jsi si jistá, Zaio, jsi stále naše Luna." Hořce se usměju. "Luna? To už není můj titul." Položí svou podložku, nakloní hlavu. "Pro mě a pro mnohé v této smečce budeš vždy Luna. Věř mi." Tím už si nejsem tak jistá… "Kdy může odejít z nemocnice?" Zeptá se máma. "Řekla bych, že může odejít, ale až odejde, prosím, uvědomte si, že potřebuje klid na lůžku. Alespoň dva týdny. Prosím." "Neboj se, postarám se o to." Řekne máma pevně. "Opustíme tohle místo." "Kam půjdeme?" Zeptám se tiše. "Kamkoli, jen ne sem. Pokud nechceš, aby to věděl, pak musíme odejít, než si uvědomí, že nosíš jeho děti." Přikývnu. "Ano, to je nejlepší…" "Dobře, půjdu zavolat taxi. Nebudu dlouho trvat. Postarej se o ni, doktorko." Slibuje máma, než spěchá z pokoje. Valerie si povzdechne. "Jsi si tím jistá?" "Ano," odpovím a tupě zírám na zeď před sebou. Uvnitř se cítím mrtvá. Poplácá mě po rameni a těžce si povzdechne. Její pager pípne. "Vrátím se." Řekne, věnuje mi malý úsměv, než spěchá z pokoje a já zůstanu sama. Část mě doufala, že mě Sebastian přijde navštívit… Omdlela jsem před ním, ale on je opravdu šťastný, že se mě zbavil. Náhle se dveře otevřou a na zlomek vteřiny mi poskočí srdce, myslím si, že možná, jen možná, je to on, ale k mému zděšení je to Annalise, která se sem nakráčí. "Aha, takže je to pravda! Předstírala jsi, že omdléváš, jen abys získala soucit a oddálila odmítnutí?" Ušklíbne se pohrdavě. Kousnu se do vnitřní strany tváře a podívám se na ni zpět. "Neboj se, odmítl mě a já jsem to přijala. Vyhrála jsi." Snažím se skrýt svou bolest. Na pouhou vteřinu vypadá překvapeně, než se radostně usměje. "Aha? No, to je skvělé…" Řekne a vykračuje si k posteli. "V našich životech pro tebe není místo, zvlášť když se brzy staneme rodiči." Zalapám po dechu, neschopná skrýt svou bolest, když se dívám na její břicho, jak si ho jemně hladí. "Cože?" Podváděl mě… "Bolí to? Vědět, že tvůj muž byl zaneprázdněn se mnou, když sis doma hrála na hodnou malou manželku?" Posmívá se. "Co myslíš, že se dělo všechny ty noci, kdy přišel domů pozdě?" Otevřu ústa, chystám se odpovědět, nechci, aby viděla, jak moc mi ubližuje, když uslyším mámu nadávat. "Aha, podívej, špinavý šváb se dostal do nemocničního pokoje! Celé místo je třeba sterilizovat!" Řekne, čímž donutí Annalise se otočit. "Myslíš mě?" Zeptá se obviňujícím tónem. "Samozřejmě, že ano! Nikdy jsem neviděla ošklivějšího švába v životě! Vypadáš úplně jako tvoje matka." Ušklíbne se máma, ruce si dá v bok: "Myslíš si, že jen tím, že si naneseš make-up a hezké oblečení, se staneš hezkou? Tvoje pravé barvy prosvítají. Teď vypadni! Moje dcera není v pořádku a doktor dal jasně najevo, že by neměla být v blízkosti havěti!" Skryju svůj úsměv, když tam Annalise stojí s otevřenými ústy. "M-Můj otec se o tom dozví!" "Ale prosím tě, ráda bych viděla, co udělá!" Odsekne máma. Annalise otočí hlavu ke mně a pošle mi poslední pohled, než vyběhne z pokoje. "Pojď, taxi tu bude za patnáct minut. Víš, že je tu sotva signál. Možná budu muset změnit síť," Mírně se na ni usměju. "Děkuji." Řeknu tiše, když se posadím. Zastaví se a podívá se na mě. Koutky jejích očí se svraští, když se na mě vřele usměje. "K čemu jinému jsou matky? Vždycky tu budu pro tebe." Řekne jemně, když mi pomáhá z postele. "Teď pojď, půjdeme dolů." Přikývnu a nechám ji, aby mě vyvedla z nemocnice. Cítím na sobě pohledy, ale neobtěžuji se ohlédnout. Budu se dívat jen dopředu. Sebastian a Annalise mohou zůstat šťastní, spolu. Vyhrála jsi, Annalise, je celý tvůj.