ZAIA. Jakmile se vrátím domů, všude, kam se podívám, ho vidím, vidím ten život, který jsme tu společně vybudovali. Zničující bolest mě pohlcuje při pomyšlení na to, co tu nechávám, ale nedovolím mu, aby si ode mě vzal víc. Nedovolím mu, aby ublížil životu, který ve mně roste. Ta miminka jsou stejně tak moje jako jeho a udělám pro ně všechno nejlepší. Začínám balit, beru jen to nejnutnější a házím to do kufru. Čím dřív odsud vypadnu, tím líp. Napíšu rychlou zprávu Emmě, ve které jí děkuji za její služby. Vezmu do ruky rozvodovou smlouvu a posadím se ke stolu v jídelně. Ticho v domě je ohlušující. Emma už musela dokončit svou práci a odejít. Roztřesenýma rukama podepíšu papíry, zavřu složku a s ní i dveře do té kapitoly svého života. Vytáhnu telefon a zírám na číslo své matky. Už jsem jí dlouho nevolala… I když jsou s otcem odloučeni, i ona byla proti mému sňatku se Sebastianem. Nicméně vím, že mi porozumí lépe než kdokoliv jiný… Koneckonců, otec ji opustil kvůli nikomu jinému než matce Annalise. Moji rodiče byli souzeni jako spřízněné duše, ale otec měl poměr s jinou ženou, a proto se Annalise narodila jen pár dní po mně. Moje nevlastní matka mi nevzala jen matčina partnera, vzala mi i otce. Když jsem byla malá, byli jsme si blízcí, ale mé nevlastní matce se to nelíbilo a vždycky ho proti mně poštvávala a snažila se mezi námi vyvolat roztržku. Nakonec se jí to povedlo. I když jsem vyrůstala v luxusu a dostalo se mi nejlepšího vzdělání, náš vztah se pro něj stal pouhou formalitou. Odpovědností, kterou už nechtěl. Jak jsem vyrůstala, otec se se mnou udržoval kontakt. Samozřejmě, dokonce se stavil na mé narozeniny, ale v momentě, kdy jsem se odmítla vzdát Sebastiana kvůli Annalise, se mě také zřekl. Půjdu k mámě domů a zeptám se jí, jestli u ní můžu pár dní zůstat. Jen na tak dlouho, abych si utřídila myšlenky. Po tváři mi stékají slzy, když si stahuji snubní prsten z prstu a pokládám ho na rozvodovou složku. Popadnu madlo kufru, táhnu ho za sebou a řeknu Ethanovi, ať přiveze auto. S posledním, dlouhým pohledem do chodby odcházím. Jeho včerejší zrada mi stále zní v uších. Zlost v jeho hlase mě stále pronásleduje. Vzpomínka na něj a Annalise v kanceláři stále bodá. Myslela jsem si, že tohle těhotenství by mohlo zachránit naše pouto, ale byla jsem blázen, když jsem si to myslela. Měla jsem vědět, že mi nikdy neuvěří víc než jí, když mě znovu obvinil, že mu lžu. Když vyjdu ven, vidím, že přestalo pršet, po obloze se klene duha a vítá mě s otevřenou náručí, ale nemůžu ocenit její krásu, ne dnes. Tíha na mých bedrech je těžká, bolest už začíná drásat mé vnitřnosti. Ostrá bodavá bolest v hrudi mě téměř srazí na kolena, vidění se mi rozmazává. Tiché kňučení mi unikne z rtů, než ho stačím zadržet. Zvuk zabouchnutí dveří auta mě přiměje zvednout hlavu. Bastien? "Luno! Jste v pořádku?" Ethane… Přikývnu a snažím se zůstat silná. "Ano. Prosím, odvezte mě k matce domů." "Ano, samozřejmě, pojďte, Luno…" Pomůže mi do auta, dá můj kufr do kufru a usedne na sedadlo řidiče. "Bydlí na Oak Mill Drive." Řeknu slabě. Už nedokážu zadržet slzy, když zírám na svůj domov, který teď mizí z dohledu. "Ano, Luno, okamžitě vás tam odvezu." Zamumlá, jeho tón je překvapivě jemný. Jeho oči se setkají s mýma ve zpětném zrcátku, plné obav, které jsou mi cizí. Opřu si hlavu o okno, když projíždíme městem, projíždějící auta a lidé se mi rozmazávají. Na ulici mé matky dojedeme po dobrých dvaceti minutách jízdy a ukážu na její bledě zelené dveře. Barva se loupe a vypadají opotřebovanější, než si je pamatuji, ale vyvolávají ve mně vlnu nostalgie z dětství. Kdy jsem ji tu naposledy navštívila? Už je to příliš dlouho. Ethan mi otevře dveře, než rychle jde popadnout můj kufr a odnese ho ke vchodovým dveřím. Když položí můj kufr, podám mu obálku. Překvapeně se na mě podívá. "Co to je, madam?" "Jen výraz mé vděčnosti za všechno, co jste udělal." "Luno…" "Sbohem, Ethane." Řeknu. Zaváhá, ale přikývne a odejde. Vidím, jak se v několika oknech zatřepou závěsy. V téhle malé klikaté uličce jsou všichni vždycky zvědaví, když se objeví neznámá tvář, zvlášť když je to v luxusním autě, které se sem nehodí. Počkám, až odjede, než se zhluboka nadechnu a zaklepu na dveře. Mé nervy pracují a začínám pochybovat o svém rozhodnutí. Možná bych se měla jen ubytovat v hotelu. Neměla jsem sem chodit. Už se chystám popadnout kufr a utéct, když se dveře otevřou a já se dívám do šedých očí své matky. "Mami…" "Zaio?" Odpoví šokovaně. Její oči padnou na kufr, než se mi zkoumavě podívá do očí. "Je všechno v pořádku?" Nejsem schopna odpovědět, oči se mi plní slzami. Zvedne můj kufr, rozhlédne se po ulici a pokyne mi dovnitř, zavře dveře před zvědavýma očima, které nás možná sledují, a vtáhne mě do konejšivé náruče a já se konečně zhroutím. Vzlykám z celého srdce nad svým zničeným manželstvím a ztrátou svého partnera. O deset minut později sedím na ošuntělém gauči v malém obývacím pokoji. Vysmrkávám se do kapesníku a popotahuji. "Ví, že jsi těhotná?" Zeptá se máma, když mi tře záda, rty má našpulené a hluboce se mračí. Zavrtím hlavou: "Ne, nemá to cenu, mami. Je úplně posedlý Annalise teď, když je zpátky. Nemyslím si, že bych měla používat tyhle děti, abych ho uvěznila v manželství, ve kterém evidentně nechce být." Máma si povzdechne a přikývne hlavou. "Pokud nechceš, aby to věděl, tak to udržíme v tajnosti. Děti nikdy nejsou způsob, jak si udržet muže. Kdysi se Annalise vzdal kvůli tobě, i kdyby s tebou zůstal dočasně kvůli dětem. Jednoho dne se tě vzdá, stejně jako to udělal teď." "Mami, byli jsme si souzeni jako spřízněné duše. Víš, jak je to důležité. Nemyslela jsem si, že by to udělal." Protestuji. Není to tak, že bych ukradla něco, co mi nepatřilo! Povzdechne si a poplácá mě po paži. "Ano, miláčku, vím, ale spoléhat se jen na pouto partnera nestačí k udržení páru pohromadě. Věděla jsi to, ale zamilovala ses do něj a rozhodla ses to ignorovat. Ale jemu na tom zjevně nezáleželo." "Já vím…" Zamumlám a cítím se zarmouceně, že si to stále myslí, koneckonců se ke mně Sebastian choval dobře… až doteď, každopádně. "Už tě odmítl?" Zeptá se máma, když jsem trochu klidnější. Zavrtím hlavou. "Zatím ne, ale jsem si jistá, že brzy ano." "Ublíží jeho odmítnutí miminkům?" Zavrtím hlavou. "Ne, ptala jsem se Valerie, ale řekla, že pravděpodobně už nebudu moct mít další děti." "Proboha! Zaio, nemůžeme mu dovolit, aby tě odmítl. Zničí ti to šance stát se matkou!" "Mami! Stále je mám, tyhle dvě drahocenné děti, které ve mně rostou. Jsou víc než dost. Kromě toho si nemyslím, že se ještě někdy dokážu zamilovat." Řeknu tiše a položím ruku na břicho. "Rozhodla jsem se. Nechám ho jít. Doufám, že podpoříš toto rozhodnutí a udržíš ho v tajnosti." Natáhnu se a pevně ji držím za ruku. Její ruce jsou chladnější a cítím, že jsou vrásčitější než naposledy, když jsem je držela. Stisknu je a doufám, že to pochopí. "Dobrá tedy… Nemyslím si, že ho potřebuješ. Zítra jdi a skoncuj s ním. Pak se můžeš soustředit na sebe a své děti. Jsi ještě mladá, Zaio, najdeš si někoho lepšího." "Opravdu? Tak mi řekni, mami, proč ses neposunula dál?" Vstane, má slova ji zjevně rozrušují. "Moje situace byla… jiná." "Promiň, mami." Řeknu a vstanu. Otočí se zpět ke mně a smutně se usměje, když zavrtí hlavou. "Ne, Zaio, je to v pořádku, budeme v pořádku." Řekne, než mě vtáhne do vřelého objetí, které opravdu potřebuji. "Máš mě, tvoje děti mají mě, odstěhujeme se od téhle smečky, někam na okraj města nebo dál. Někam, kde tě nikdy nebude moct najít, nebo se pokusit vzít ti tvoje děti. Slibuji ti, že tě ochráním." Přikývnu a máma odejde a řekne, že mi půjde připravit ložnici, a nechá mě samotnou v tom zdobném obývacím pokoji. Po chvíli, když poslouchám praskání podlahových prken pod její vahou, jak se pohybuje nahoře, vyndám telefon z tašky. Zhluboka a vyrovnaně se nadechnu a vytočím Sebastianovo číslo, zazvoní to jen jednou, než to zvedne. "Haló?" "Chci ti dát vědět, že jsem podepsala papíry a odešla jsem." Řeknu a snažím se udržet svůj hlas klidný. Na chvíli se odmlčí. "Dobře vědět. Zítra ráno uspořádáme odmítnutí. Přijď do mé kanceláře přesně v 9 hodin." Jako by to byla jen další obchodní schůzka. "To je v pořádku, budu včas v hale smečky." Odpovím tiše. "Ok." Zavěsím, srdce mi buší o žebra a odpovídá rytmu hodin, které zlověstně visí na zdi. Ani nelituje svého rozhodnutí, ani trochu.