Bylo to naprosto mimo Petrovo chápání. Z tváře Jane Fowlerové neprobleskla ani špetka bolesti. Jeho slova dopadla jako blesk z čistého nebe a jejich tón nedával prostor k vyjednávání. Peter si až teď uvědomil, že tváří v tvář Janině bezcitnosti ho zachvacuje panika. "Pomohl jsem ti zpátky v baru. Jak se můžeš takhle chovat k někomu, kdo ti prokázal laskavost?" "Prostě taková jsem. Že bys litoval, žes pomohl nevděčníkovi?" Jane odsekla bez špetky slušnosti. Jane Fowlerová už nikdy nehodlala před nikým plazit a žít jako pes. Zvlášť ne před Fowlery. Nikdy jim nic nedlužila. "Ty!" "Pane Fowlere, nechte už Jane na pokoji!" Lila už nemohla dál mlčet, když viděla, jak Peter na Jane dotírá. "Víš vůbec, jak moc Jane toužila po rodině? Proč se ty a tvoje rodina nezamyslíte nad tím, co jste jí provedli, že teď říká takové věci?" Po tvářích jí kanuly slzy. Otřela si je a se vztyčenou hlavou zírala na ohromeného Petera. "Nedovolím, abyste ty a tvoje rodina Jane dál šikanovali." "Jsi ubožák!" I Lila, která stála stranou, cítila s Jane soucit. Jak mohl Peter Fowler, bratr, se kterým ji pojí krev, Jane takhle spílat a říkat jí tak zraňující věci? Jane se devatenáct let pohřešovala a teď nejvíc toužila po lásce a ochraně rodiny. Jsou Fowlerovi snad bezcitní? Nejenže se o ni nestarali, ale ještě jí ubližovali. Proč se s ní vůbec shledávali, když jí chtěli jen ubližovat, místo aby ji milovali? Dali jí naději a pak ji srazili do ještě hlubší propasti. Byla dcera Fowlerových, ne nepřítel rodiny. Petrova sestra, proboha. "Já..." Peterovi došla slova. Vždyť hlavním důvodem Janina odchodu bylo to nedorozumění. Proto se o Jane Peter pořád tolik bál. Kvůli pocitu viny. "To je v pořádku, Lilo!" "Fowlerovi pro mě teď nic neznamenají." Jane se natáhla a jemně Lile utřela slzy. V minulosti byla příliš naivní. Fowlerovi pro ni byli důležitější než vlastní život, zatímco oni ji považovali za pouhý plevel. Málem kvůli nim ztratila to pravé přátelství, pro které by jiní vraždili. Petrovi se sevřelo srdce, když ta slova uslyšel. Zdálo se, že ta tichá dívka, která vždycky chodila po špičkách a toužila po lásce rodiny, je nenávratně pryč. "Jestli se opovážíš vrátit k Fowlerům, Jane, budeš toho hořce litovat." Peter v zoufalství utekl pryč. "Nikdy nebudu litovat. Nikdy!" Jane odpověděla bez zaváhání. "A zároveň..." "Neodpustím!" "Neodpustím nikdy, ani teď, ani potom!" "Janie..." Lila Jane objala a cítila s ní hluboký soucit. Po tvářích jí proudem tekly slzy. "Já... já jsem netušila... Myslela jsem, že máš pořád šanci se k Fowlerům vrátit. Chtěla jsem tě přemlouvat, abys to ještě zvážila." "Ale teď vidím, že se k tobě chovali hrozně. Nezaslouží si tvoji radost a dobrotu." "Muselo to být strašné. Klidně se vyplakej..." Lila už vzlykala dřív, než Jane uronila jedinou slzu. "To je v pořádku, Lilo. Všechny slzy už jsem dávno vyplakala. Máš pravdu! Nezaslouží si mě." "Jenom lidi, které považuju za přátele, si zaslouží všechno dobré, co ve mně je. Dokud budu mít tebe, nic mi nechybí." Lila mezi vzlyky přikývla. "Ano! Pamatuj si to. Vždycky budu stát při tobě, Janie!" Jane Lile utřela slzy z tváře. Musela se usmát. "Vždyť bych měla být naštvaná já. Proč tak vzlykáš, když jsem ani neuronila slzu?" "Je mi tě líto. Tolikrát jsi musela brečet o samotě a já se nemůžu ubránit slzám, když vidím, čím sis prošla." Jane se zamyslela. Lila měla pravdu. Kvůli Fowlerovým proplakala moře slz. Ale stejně to vyvolávalo jenom posměch a pohrdání. Vždycky se schovávala pod peřinu a potají plakala, aby nikdo neviděl její slabost. Bála se, že by to ještě prohloubilo nenávist Fowlerových a že by ji vykopli z rodiny. Pro Fowlerovy už nehodlá proplakat ani slzu. Stejně se o ni nikdy nestarali. Slzy si zaslouží jenom ti, kdo jsou jí hodni. Jane odvezla Lilu taxíkem. "Janie, jsi si jistá, že nechceš jít ke mně?" "To je v pořádku, Lilo. Už jsem si našla byt." "Ale i tak ti děkuju." Jane pohladila Lilu po vlasech. Sklopila oči a byla vděčná za její nabídku. "Nemusíš mi děkovat, Janie. Budu se zlobit, jestli budeš pokračovat." "Kdyby něco, dej mi vědět. Pomůžu ti, jak budu moct." Lila našpulila rty a chytila Jane za ruku. "Budu." "Asi už nikdy nebudu sama," pomyslela si Jane. Potom, co se rozloučila s Lilou, se Jane s rukama v kapsách vydala k řece. Chtěla se projít. U řeky byl krásný výhled a foukal chladivý vítr. Byla to příjemná noc, zvlášť na říjen ve Stormton City. Opilost už ji skoro přešla. Občas míjela zamilované páry na procházce. Někdy zahlédla rodinu s dítětem, jak si spolu hrají. Někteří venčili psy a vesele si povídali. Rodiče křičeli na děti, aby zpomalily, protože se báli, že upadnou. Jane si připadala jako cizinec. Jako by tam nepatřila. Proč to tak bylo? Neměla by snad rodina být to místo, kam člověk patří? Proč ostatní děti milují a rozmazlují? Proč ji vlastní rodina ponižovala, shazovala a nezajímalo je, že ji málem upálili zaživa? Nikdy nechtěla Madelyn nic vzít. Chtěla jenom rodinu a sestru. Doufala, že jí Fowlerovi dají aspoň trochu lásky, kterou zahrnovali Madelyn. Vždyť ona, Jane Fowlerová, byla taky jejich krev, kterou nechali devatenáct let bloudit po světě. Ale Fowlerovi jí to nikdy nedopřáli. I když za tím nepochybně stála Madelyn, nemohla by uspět, kdyby ji Fowlerovi tolik nehýčkali a nevěřili každé její lži. Kdyby jenom chtěli aspoň trochu znát pravdu, litovat ji a spravedlivě ji odškodnit, možná by se všechno vyvíjelo jinak. Nemuselo to dojít až sem. Ale stalo se. V tom místě, které nazývala domovem, žila jako trn v oku. Nikdo nechtěl, aby zůstala. Všichni si přáli, aby zmizela, a čím dřív, tím líp. Někteří dokonce doufali, že už je devatenáct let po smrti. Jane se pevněji obalila do košile. Začala cítit chlad. Dál kráčela podél řeky. Pouličních lamp ubývalo. I chodců bylo čím dál míň. V tom se Jane zastavila. "Vylezte, jestli ode mě něco chcete!" Zpoza rohu se nejistě vynořilo několik mužů. "Klid, krásko. Nechceme ti ublížit." "Jenom si chceme trochu užít." Ti chlapi se specializovali na balení opilých holek před bary a kluby. Některé se tak zřídily, že usnuly u silnice. Ti chlapi je pak okradli a znásilnili. A i když to ty holky věděly, měli na ně kompromitující fotky a vyhrožovali jim, že jestli půjdou na policii, zveřejní je. Tenhle trik jim vždycky fungoval. Nejenže jim mohli vyhrožovat, že je udají na policii, ale mohli je pomocí těch fotek i vydírat. Jane, která byla střízlivá, obvykle nebyla jejich typ. Ale byla příliš krásná. A ta aura osamělosti byla zatraceně svůdná. Nemohli si pomoct a začali ji sledovat. Netušili, že jim sama padla do pasti. Navíc se ocitli na tak odlehlém a temném místě. Copak jim sama nedala příležitost? "Schválně jste si vybrala takhle odlehlé místo, i když jste věděla, že vás sledujeme?" Jane si svlékla košili. Pod ní měla černé tílko. Její svůdné tělo se jim ukázalo v plné kráse. Začaly se jim sbíhat sliny. Nemohli uvěřit, jak je spontánní. Tohle byl jejich šťastný den. "Dneska mám blbou náladu. Potřebuju si do někoho praštit." Nakopnout Camerona Crofta jí nestačilo k tomu, aby se zbavila vzteku. A navíc potkala Petera Fowlera, který ji ještě víc naštval. Jestli se nevyvzteká, bude mít noční můry. "Takže chceš dostat zadarmo?" "Tak ukaž, co umíš." "Chyťte ji!" Muži byli příliš zaslepení chtíčem na to, aby dávali pozor na Janina slova. Vrhnuli se na ni jako smečka hladových vlků. Konec těch chlapů nebyl hezký. Prásk! Bum! Rána! Uličkou se rozléhaly bolestné zvuky. Jane je rychle zpacifikovala. Měla nad nimi drtivou převahu. Každý její úder je mohl zabít. Ale stejně to byla jenom spodina, která ubližuje ženám. A společnost se jich ráda zbaví. Jane se podívala na muže, kteří leželi na zemi a sténali bolestí. Přehodila si přes rameno košili, kterou si předtím svlékla. Když zvedla hlavu, střetla se pohledem s hlubokýma, temnýma očima. Cítila, jak jí po těle přeběhl mráz. Kdo to je? Jak mohla necítit jeho přítomnost?