Scéna po zavěšení telefonu byla vskutku bizarní. Výrazy ve tvářích Jacka, Anny i Petera prozrazovaly hluboké rozpaky. Především proto, že se právě dopustili křivého obvinění vůči Jane. Po zralé úvaze jim došlo, že v Richardových slovech skutečně zejí obrovské mezery. Nalezli jen mizivé množství důkazů, přesto je použili k vykonstruování obvinění, že Jane záměrně šíří lži a pomluvy, aby donutila rodinu Fowlerových uznat ji za právoplatnou dědičku. Celý ten rozruch způsobila jejich hluboce zakořeněná nedůvěra k Jane a bezmezná náklonnost k Madelyn. Pokaždé, když viděli Madelyn smutnou a rozrušenou, jednali zkratkovitě a bez rozmyslu. "Janie, moc se ti omlouvám. Tati a ostatní se unáhlili, když viděli, jak moc mě to trápí. Je to všechno moje vina. Kdybych se jen nikdy nestala součástí téhle rodiny!" vzlykala Madelyn. Prolomila to dusivé ticho a trapnost, když přistoupila k Jane s očima plnýma slz a chystala se před ní pokleknout. "Maddie, co to děláš?" vyhrkl Peter, který stál nejblíže, a rychle ji zvedl. Madelyn však byla neoblomná a poklekla znovu se slovy: "Petře, já to musím udělat. Je to moje vina a nepovstanu, dokud nám Jannie neodpustí!" S tlumeným žuchnutím dopadla Madelyn na kolena. Po tvářích se jí valily potoky slz. "Maddie, co blázníš? Vstaň okamžitě!" křikl Jack. Společně s Annou spěchali k Madelyn, která se sesunula k zemi. Jejich srdcí se hluboce dotkla Madelynina snaha být dobrou dcerou. V tu chvíli se rozplynuly i ty poslední pochybnosti, které snad o Madelyn chovali. Byli si jistí, že tak laskavý a obětavý člověk, který má na srdci jen blaho rodiny Fowlerových, by nikdy nebyl schopen vymyslet tak ohavný plán. Proto pevně věřili, že za tím musí stát někdo jiný. "Jane, dlužíme ti omluvu. Neboj se, zjistím, kdo za tím vším stojí, a draze za to zaplatí. Nemůžu uvěřit, že se někdo pokoušel ublížit mé rodině!" řekl Jack rozzuřeně, při pomyšlení, že se někdo snaží vnést do jeho rodiny svár. "Každý, kdo se jen pokusí pošpinit jméno Fowlerových, se bude muset vypořádat se mnou," dodal se zaťatými zuby. Takové intriky Jack absolutně netoleroval. Nade vše si přál udržet v rodině klid a mír. "Dlužíte mi omluvu?" Jane se rozesmála, jako by slyšela ten nejlepší vtip na světě. Smála se tak, až jí tekly slzy a bolelo ji břicho. Jack se zamračeně zeptal: "Čemu se směješ?" Jane se dál smála a smála, protože to, co Jack řekl, byla ta největší absurdita, jakou kdy slyšela. Místo aby se zastal vlastní dcery, postavil se na stranu adoptované. Svedl celou rodinu proti Jane jen proto, že se bál, že se vrátí a vezme Madelyn všechno, co jí patří. Jeho předsudky ho zaslepily a začal Jane křivě obviňovat téměř ze všeho. Od takového otce Jane rozhodně nemohla čekat omluvu. Stará Jane by naivně uvěřila v takzvanou rodinnou lásku, ale nová Jane už nebyla hloupá a zaslepená rodinnými pouty. "Pane Fowlere, vážně nevěřím, že se mi chcete jakkoli omluvit. A navíc jste příliš starý a slepý na to, abyste vůbec dokázal vypátrat skutečného viníka." Jane pronesla ta krutá slova bez sebemenšího náznaku lítosti. Naopak, cítila obrovské uvolnění, že konečně dala průchod emocím, které v sobě tak dlouho dusila. Vzpomněla si, jak kdysi skočila před kulku, která mířila na Jacka, a pak ji nechali v nemocnici napospas osudu, aby se sama postarala o své přežití. Vybavila si i ty roky, kdy ji tato rodina naprosto ignorovala. A nakonec si vzpomněla na ten kopanec, který ji srazil k zemi, zatímco všude kolem zuřil oheň. V důsledku nahromaděné zášti a křivd pocítila Jane zadostiučinění a touhu po pomstě. Ale ani to jí nestačilo. Nikdo nečekal, že se Jane projeví takovým způsobem. Její chování šokovalo všechny, včetně Petera, který se začal ptát, jestli se Jane úplně nezbláznila. Jane se zbavila veškeré své dřívější mírnosti a plachosti a dokonce si dovolila zesměšňovat Jackův slábnoucí zrak. Jack zavrčel: "Co jsi to řekla? Jsem tvůj otec! Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit!" "Připouštím, že jsem se spletl, ale řekl jsem, že se ti omluvím. Co si myslíš, že si můžeš dovolit takový tón?" Jack se vždy bál jen své ženy, nikoho jiného. Všechny jeho děti se před ním vždy chovaly s úctou. Ale teď měl pocit, že se Jane pomátla a zpochybňuje jeho autoritu hlavy rodiny. "Jane, nezajímá mě, co říkáš. Jack bude vždycky tvůj otec. Okamžitě se mu omluv!" řekla Anna s ledovým výrazem v tváři. Po celá ta léta cítila Anna vůči Jane výčitky svědomí, ale teď v ní viděla jen neposlušnou dceru. Nemohla uvěřit, že se z dcery, kterou porodila a která se devatenáct let toulala kdesi po světě, vyklubal takový neuctivý člověk. Fowlerovi by nikdy nechtěli mít za dceru tak hrubou a nevychovanou osobu. "Můj otec? Je mi z toho otce nanic špatně. Neomluvím se a vaši omluvu nepřijímám, ani o ni nestojím," řekla Jane s odhodláním v očích. Vyslovila ta slova jedním dechem, bez zaváhání. V tu chvíli pocítila obrovskou úlevu a svobodu. Konečně našla odvahu říct nahlas svou pravdu. Upřímně řečeno, postavit se takto rodině Fowlerových pro ni nebylo vůbec těžké. Dříve ji svazovalo vlastní lpění na rodinných vazbách a nedokázala se rozhodnout. Nyní se zbavila veškerých obav a rozhodla se, že takovou rodinu nechce. Snažila se jasně vymezit své hranice. "Jane!" zařval Jack rozzuřeně a celý se třásl. Kdyby necítil vinu za to, že Jane předtím křivě obvinil, už by jí dávno vrazil facku. Nemohl uvěřit, že má dceru, která je tak malicherná a omezená. Byla to pro něj obrovská ostuda. Madelyn se lstivě pokusila zmanipulovat situaci: "Janie, já vím, že jsi naštvaná. Neobviňuj tátu a mámu. Obviňuj jenom mě. Kdybych před tebou poklekla, cítila by ses líp? Pak odejdu od Fowlerových a zmizím někam hodně daleko. Vrátím ti roli dcery Fowlerových a ty už se s tátou a mámou nebudeš hádat." "Jasně," řekla Jane s úsměškem a podívala se na Madelyn. "Odejdeš od Fowlerových a já nechám minulost minulostí. Sama jsi to řekla. Byl to tvůj vlastní nápad." Madelyn byla šokovaná a oněměla, nemohla uvěřit, že Jane skutečně souhlasila. Napadlo ji, jestli se Jane nezbláznila. Ale pak jí došlo, že to jen posílí Jackovu nenávist vůči Jane. Nasazujíc ublížený výraz si Madelyn hřbetem ruky otřela uslzené oči a koktavě řekla: "Já... chápu, Jannie. Je čas, abych odešla. Až odejdu, u Fowlerových se zase všechno uklidní. Jestli chceš, abych to udělala, tak to udělám." S těmi slovy Madelyn vyběhla se vzlykotem nahoru po schodech. Anna ji rychle objala a utěšovala ji: "Maddie, nebuď smutná. Jane je jen rozčílená. Nikdo tě nikdy nenechá odejít, dokud jsme tady my." "Mami... Nech mě jít. Tohle už není můj domov. Jannie je právoplatná dědička Fowlerových a já jsem jen adoptivní dcera..." plakala Madelyn v Annině náručí a hlas se jí zlomil. Rodina Fowlerových měla pocit, že každé slovo, které Madelyn řekla, je ostrý hřebík zatlučený do jejich srdcí. Srdce je bolelo a měli pocit, že prasknou pod tíhou Madelynina žalu. "Jane! Jak se opovažuješ říkat takové věci Maddie!" zařval Peter. Když slyšel, že Jane chce Madelyn vyhodit, neudržel se. "Jane, konečně jsi ukázala svou pravou tvář! Chceš se zbavit Maddie a vyhnat ji z rodiny, abys mohla být jedinou dědičkou Fowlerových a nikdo ti nemohl konkurovat v získávání jejich náklonnosti!" křičel Peter. "Ale teď, když jsem tady já, to skončilo! Maddie bude vždycky dítě Fowlerových a budu ji mít rád jako svou sestru, ať se děje cokoliv!" Peter se postavil před Madelyn, aby ji ochránil. Jeho oči plné hněvu se upíraly na Jane. Jane se zadívala na Peterovu tvář, která se tolik podobala té její, a poprvé v životě se jí nelíbilo, jak vypadá. Při pomyšlení na krev Fowlerových, která jí kolovala v žilách, se Jane cítila, jako by se dusila a chtělo se jí zvracet. Teď, když dostala příležitost začít znovu, nechtěla ji promarnit. Chladně se ušklíbla: "Ano, ona je vaše sestra a já jsem... nic. Jsem jen nástroj, který můžete využívat, trn v patě, který vás už devatenáct let trápí. Kterého byste si ani nevšimli, kdybyste se nezaměřili, a vzali mě zpátky do rodiny Fowlerových jen proto, abyste se ho konečně zbavili. Nakonec jsem stejně jenom nic." S každým slovem, které Jane vyslovila, ji bolelo u srdce. Ale pak se jí ulevilo. Říkala pravdu, kterou si nikdy předtím nedovolila připustit, ale hluboko uvnitř věděla, že je to tak. Tím, že to konečně řekla nahlas, odhalila tu syrovou, krvavou a vřící část svého srdce, kterou tak dlouho skrývala. Protože ji nikdy nepřijali za člena rodiny, čekala, že se jí budou vysmívat, když se ozve. Jack zvedl ruku a řekl: "Vím, že jsi zraněná a rozzlobená, ale Maddie je nevinná. Běž do svého pokoje a rozmysli si, jak nevhodné a urážlivé bylo tvé chování."