Ta facka už Janinu odpověď vysvětlovala sama. Způsobila mu palčivou bolest, která konečně probrala Henryho mozek. Už nebyl jako omámený. Byl jako tonoucí, kterého na poslední chvíli vytáhli na palubu. Než se stačil nadechnout úlevou, než si vychutnal radost z přežití, vlny ho znovu stáhly do ledové propasti. Déšť houstl a houstl. I vítr začal kvílet. „Henry Fowlere, jestli mi ještě jednou řekneš ‚