„Netřeba, pane Fowlere." Jane se ušklíbla, zhluboka se nadechla a konečně vypustila ven tu hořkou pravdu, která jí už tak dlouho ležela v žaludku. A pokračovala: „Vy Maddie tak zbožňujete, že nestrpíte, aby se objevil někdo, kdo by ohrozil její postavení korunní princezny Fowlerovic panství. "Tak dobře, máte, co jste chtěli. Ode dneška s vámi, Fowlerovými, nechci mít nic společného. Už nejsem členkou vaší rodiny!" S těmi slovy jako by z Jane spadl obrovský balvan. Otočila se a zamířila nahoru, aniž by se ohlédla na šokované tváře Fowlerových. Když se s kufry sbalenými k odchodu vrátila dolů, všichni byli v šoku. Jane tam stála jen s prostou taškou a obyčejným batohem. Vrhla na ně ledový pohled a rázně vykročila z vily. "Stůj!" zařval Jack, který konečně sebral odvahu promluvit. „Ty to myslíš vážně, Jane?" „Naprosto vážně, pane Fowlere. Copak jste to nechtěli?" odsekla Jane sarkasticky a bez jediného ohlédnutí vyšla z domu. Madelyn se nemohla ubránit pocitu triumfu. Netušila, co Jane vede k tomu, aby se tak snadno vzdala svého postavení ve Fowlerovic rodině, ale nesmírně se jí ulevilo, že se tak stalo. Její nadšení neznalo mezí, ale musela se ovládat. „Petře, prosím tě, jdi si s Jane promluvit. Já bych měla odejít, ne ona," prosila Madelyn a po tvářích jí stékaly krokodýlí slzy. „Jane je jenom rozrušená, protože jsi ji špatně pochopil. Prosím, běž za ní." Madelyn hystericky křičela a nekontrolovatelně vzlykala, tahala Petera za ruku, ale on nereagoval. V Petrovi se mísily protichůdné pocity. V hloubi duše si myslel, že Jane v domě bude jenom zdrojem problémů a ohrozí Madelynino postavení. Proto v koutku duše toužil po tom, aby se osamostatnila. Navíc, a to si musel Peter přiznat, Jane byla jeho sestra. To nemohl popřít. A věděl, že odchází jenom proto, že jí tahle rodina hluboce ublížila. Peter si byl vědom, že i on svým chováním přispěl k jejímu rozhodnutí, a cítil se kvůli tomu mizerně. Madelyn znervózněla, když viděla, jak Peter váhá. Došlo jí, že Fowlerovým na Jane stále záleží. Uvědomila si, že měla štěstí, že zasáhla včas, jinak by její pozice ve Fowlerovic rodině byla ohrožena. „Tak táhni! A už se nikdy nevracej! Já, Jack Fowler, tě prohlašuji za nehodnou mého jména!" zařval Jack, rudý vzteky. Nemohl uvěřit, že se mu Jane opovažuje vyhrožovat a přerušit vazby s Fowlerovými. Jack nebyl ten typ člověka, kterého by jen tak někdo zastrašil. V nelítostivém světě obchodu se pohyboval už dlouho a potkal už nejrůznější bezcharakterní existence. Doufal, že Jane procitne, omluví se a pokorně se vrátí zpět do rodinného kruhu. Koneckonců, pomyslel si Jack, být právoplatnou dědičkou tak obrovského majetku je tak lákavé, že tomu nikdo nemůže odolat. „Už dost, Jacku!" vyjela na něj Anna. Jack se polekaně stáhl, bál se reakce své ženy. „Prosím, maminko, jdi si s Janie promluvit," prosila Anna Madelyn, která rychle změnila taktiku. „Půjdu se na ni podívat, Jacku. Petře, postarej se o Maddie," řekla Anna a rychle se vydala za Jane. „Tati, Petře, to je všechno moje vina. Kdybych nebrečela, nepochopili byste Janie špatně a nic z toho by se nestalo. Jsem hrozná, měla bych Fowlerovy opustit já..." Madelyn se skácela na zem a zakryla si obličej, jako by ji tížilo nesnesitelné provinění. Petrovi se sevřelo srdce, když viděl, jak je Madelyn nešťastná. Rychle ji utěšoval: „To není tvoje vina, Maddie. Máš právo být smutná. My jsme udělali chybu, když jsme ti lhali a zavinili tenhle zmatek." Jack si povzdechl. „Dobře, Petře, odveď Maddie zpátky do pokoje, ať si odpočine. Já se postarám o všechno ostatní." Anna Jane dohnala a zavolala: „Jane, počkej!" Jane se zastavila, otočila se a chladným tónem se Anny zeptala: „Paní Fowlerová, co chcete?" Anna se jí snažila vysvětlit: „Já vím, že jsi zraněná a obviňuješ nás, ale když se omluvíš ty, omluvíme se i my. Nemůžeš pořád vyhrožovat tím, že s námi zpřetrháš vazby? Není to tak, jak si myslíš! „Ať už říkáš cokoliv, pořád jsi moje dcera, moje krev a moje tělo. Proč by tě Fowlerovi neměli chtít?" Pro Annu bylo těžké vybrat si mezi Jane a Madelyn, protože jí na obou záleželo stejně. Jane pro ni stále hodně znamenala. Jane přemohly emoce, když uviděla slzy v Anniných krásných očích. Už několikrát ve svém předchozím životě ztratila naději a chtěla zemřít. Annino přesvědčování ji vždycky zlomilo a zatoužila po rodinném teple. Kvůli tomu se Jane nořila stále hlouběji do bahna, až ji nakonec Madelyn obvinila a ona zemřela v plamenech. Jane si přísahala, že už nikdy nedopustí, aby ji její blízcí opustili nebo aby uhořela zaživa bez jediné útěchy. Jane odsekla: „Vaši lásku nepotřebuji a ani ji nesnesu. Neberte si to osobně, paní Fowlerová. Přerušuji s vámi styky dobrovolně. Nezabiju se a věřte mi, že budu žít šťastný a plnohodnotný život." „Jane..." zamumlala Anna a stále se ji snažila přesvědčit. Když se k ní natáhla, Jane nenápadně uhnula stranou. Nakonec řekla: „Sbohem, paní Fowlerová, nebuďte tak smutná. Měla byste se soustředit na Madelyn, protože si vaši lásku zaslouží víc než já. A já... já si musím zařídit svůj vlastní život. Jane se rozhodla s nimi zpřetrhat veškeré vazby a chtěla to udělat tak, aby po ní nezůstala jediná stopa. Ignorovala Anniny prosby, aby zůstala s Fowlerovými, a místo toho vyšla z brány a vzala s sebou svá zavazadla. Stejně jako poprvé, když přijela, měla s sebou jen pár osobních věcí. Jediný rozdíl byl v tom, že když Jane poprvé vstoupila do domu Fowlerových, byla plná vzrušení, nervozity, štěstí, strachu a dalších pocitů. Teď měla srdce ledové. Jakmile se rozhodla a udělala první krok, zjistila, že je mnohem klidnější a že ji to nebolí tolik, jak očekávala. Její takzvaný „domov“ jejímu srdci způsobil příliš mnoho ran, které se už nikdy nezahojí. Annu překvapilo, s jakým odhodláním Jane odešla. Stála jako přimražená na místě a nevěděla, co má dělat dál. Ještě před pár dny za ní Jane chodila s nevinnýma očima a potají jí říkala „mami" jako dítě, které provedlo nějakou lumpárnu. Jane toužila po rodině a po blízkosti, ale protože Fowlerovy neznala dobře, bála se příliš sblížit, aby Annu nerozzlobila. Anna by jen stěží uvěřila, že žena, která před ní stojí, je ta Jane, kterou si pamatovala. I když vypadaly stejně. Poté, co opustila Fowlerovic sídlo, Jane táhla kufr z kopce a zavolala si taxi, aby ji odvezlo na další místo určení. Řidič poslouchal rádio, kde zrovna probírali aktuální téma o právoplatné dědičce Fowlerovic rodiny. „Kam to bude, slečno?" zeptal se. „Zavezte mě do nějakého hotelu v okolí, kde nevyžadují občanku," odpověděla Jane. Neměla kde bydlet a skoro žádné peníze. Nejdůležitější teď pro ni bylo vydělat nějaké peníze, protože jinak by neměla ani na jídlo.