Jane se v omámení zahleděla do zrcadla na svou tvář, neschopná uvěřit, že vypadá o pět let mladší. Prozatím působila naivně a nezkušeně. Ale ani to nemohlo zastřít krásu, která se teprve chystala rozkvést. "Cože? Cestování časem?" šeptla si pro sebe. Jak? Proč? Její mysl se zmítala v záplavě otázek. Přesto věřila, že vše se děje z nějakého důvodu, a ona se nevzdává, dokud nepřijde na kloub tomu, co se stalo. Při pohledu na mobil zjistila, že je 23. října 2030. Přesně pět let před osudným požárem, který ji připravil o život. A sotva měsíc poté, co ji Fowlerovi přijali zpět do rodiny. Její rty se zkřivily v hořkém úsměvu. "Chce mi Bůh snad naznačit, že jsem byla v minulém životě příliš hloupá, a dává mi druhou šanci?" Ať už je to jakkoli, jedno věděla jistě. Tentokrát se nehodlá snažit zavděčit všem a za každou cenu usilovat o jejich souhlas. Nebude žít pro nikoho jiného než pro sebe. Byla si dobře vědoma, že má jedinečnou příležitost odčinit své dřívější chyby a vymanit se ze spárů lítosti. Rozhlédla se po pokoji, který jí byl důvěrně známý a zároveň cizí. S nově nabytým odhodláním shodila pyžamo a oblékla si bílé tričko, vybledlé džíny a ležérně elegantní účes, který podtrhoval její krátké vlasy. Ještě jeden pohled do zrcadla a věděla, že je připravena čelit novému životu. Když dorazila do sídla Fowlerových, měla s sebou jen malý kufr. Ale její naděje na lepší život, na shledání s rodnou rodinou a na pocit sounáležitosti byly nezlomné. A pak stanula přede dveřmi svého "domova". Domova, který jí patřil jen formálně. Tento ohromující, luxusní "domov" byl zdrojem její největší bolesti. Ale tentokrát dokázala vše zařídit rychle a znovu zahájit svůj život v tomto domě. Hlasité zaklepání na dveře ji vytrhlo z ponurých myšlenek a vrátilo zpět do reality. Ťuk, ťuk... Jane potlačila zármutek, který se jí dral na povrch, a její tvář zkameněla. Poté otevřela dveře. "Jane, máma s tátou tě chtějí dole," oznámil jí mladík stojící ve dveřích. Byl to její starší bratr, sedmý syn rodiny Fowlerových, Peter Fowler. Vysoký a pohledný, oblečený od hlavy k patě do značkového oblečení, se na ni zamračeně díval. Stejně jako Jane studoval na prestižní University of Oricle ve Stormton City. On byl ve třetím ročníku, zatímco Jane ve druhém. Jejich sestra Madelyn byla nováček, přijatá teprve letos. "Aha," odvětila Jane. Její hlas zněl nezúčastněně. Petera to zaskočilo. Pamatoval si na Jane z minulosti, na tu, která se ze všech sil snažila zavděčit a získat si přízeň rodiny. Na tu, která neměla žádnou hrdost a udělala by cokoliv, aby se jim přiblížila, ale zároveň se bála stát se skutečnou součástí rodiny. Jeho sestra se mu hnusila se svým podlézavým chováním. Nakonec se rozhodl, že má jen jednu sestru, tu pravou, a tou je Madelyn. Od dětství měl Madelyn po svém boku a zahrnoval ji láskou, kdykoliv to bylo možné. Peter o biologickou sestru nestál. Chtěl jen Madelyn, tu milou a laskavou holčičku. "Jane, víš, co jsi provedla. Takže mazej dolů a nech se potrestat," ušklíbl se Peter, otočil se a odešel. Jane se zamyslela, co vlastně udělala. Koutek úst jí sebou trhl. V mysli se jí začaly vynořovat vzpomínky z minulosti. Teď už si vzpomněla, co se ten den stalo. A nastal čas dát věci do pořádku. Jane sešla po velkém schodišti sídla s rukama zastrčenýma v kapsách. Z obývacího pokoje zaslechla usedavý pláč. Nebylo pro ni překvapením, že tam uviděla své rodiče, Jacka a Annu, jak tisknou v náručí svou neutišitelně plačící dceru Madelyn a snaží se ji utěšit. V tu chvíli si Jane připadala, jako by Madelyn byla jejich biologická dcera a ona ta adoptovaná. Jako by se role obrátily. V srdci Jane se ozvala bolestivá ozvěna. Tak moc po tom toužila. Skrývala svou inteligenci a pravou povahu před světem, jak jen mohla. To vše dělala pro toto těžce vybojované rodinné pouto. Dřív si nedokázala představit, že by se ho vzdala, ani kdyby se znovu narodila. Ale teď už věděla, že nesmí opakovat stejnou chybu. Dívala se na ně s nezájmem, jako by byla divákem sledujícím představení, které Jack a Anna rozehráli. Dokonce uvažovala o tom, že by jim zatleskala. Problém byl jen v tom, že k nim už necítila téměř nic. Její zbývající pocity lásky k biologickým rodičům téměř vyprchaly. Když Peter sešel dolů a viděl Janin výraz, okamžitě se rozzuřil. "Copak se ani nezeptáš sestry, proč pláče, Jane?" vyjel na ni Peter. "Já jsem ji nerozbrečela. Proč bych se měla ptát?" odvětila Jane bez emocí. "Hej! Jak se opovažuješ takhle mluvit s tátou!" křičel Peter. Nejraději by jí hned dal za vyučenou, ale pak si uvědomil, že Jane nehodlá změnit své chování a dokonce se snaží vyhnout potížím. Peter nemohl uvěřit, že jeho vlastní sestra je tak vypočítavá a zlá. Madelyn pro něj bude vždy jediná sestra, kterou uznává. Přál si, aby Jane co nejdřív umřela a Madelyn už nemusela tolik trpět. Janin výraz se nezměnil, když se tupě zadívala na Petera, který na ni upíral hrozivý pohled. Cítila z něj nenávist, jako by si přál, aby zmizela z povrchu zemského a Madelyn mohla dostat všechno, co si přeje. Když dřív Jane viděla tenhle pohled v bratrových očích, bodalo ji u srdce. Trápily ji pochybnosti, přemýšlela, co udělala špatně a proč se na ni její vlastní bratr dívá takovým způsobem. Více než devatenáct let neměla Jane místo, které by mohla nazývat domovem, a nikdy nepoznala vřelost rodinného objetí, ale přesto to zvládla. Nezáleželo na tom, že Fowlerovi adoptovali Madelyn. Místo aby jí záviděla, chovala se k ní jako k vlastní sestře a zajímala se o její pocity. Vždy byla obětavá a upřednostňovala Madelyniny potřeby před svými vlastními. Nikdy nebojovala o slávu nebo uznání, kterých se Madelyn dostávalo. Kvůli téhle "rodině" se tolik obětovala. Nikdy neměla v úmyslu Madelyn ublížit. Jen si přála, aby si jí rodina všimla, byť jen na okamžik. Každou chvíli svého života zasvětila službě potřebám své takzvané "rodiny". Ale jejich vděčnost byla neustále nenaplněná. Z pohledu Fowlerových byla Madelyn nejdůležitější členkou rodiny. A Jane byla jen bonus... Nebo dokonce přítěž. Všichni v sobě chovali temné přání, aby Jane zemřela. Aby nevtrhla do jejich životů a nezničila jim štěstí. Vzali ji zpět jen proto, aby se cítili lépe. A nemohli unést tíhu viny, že ji nepoznali. Ale i když to všechno věděla, už jí na tom nezáleželo. Hádka mezi Peterem a Jane upoutala Jackovu pozornost. "Anno, postarej se o Maddie," řekl Jack. Potom se zamračeně postavil a zamířil k Jane. "Na kolena! Jane Fowlerová!" zaduněl místností Jackův rozzuřený řev. Jeho hlas jí zněl v hlavě jako umíráček, velitelský a zuřivý. Peter si založil ruce na prsou a s úšklebkem sledoval, jak se situace vyvíjí. Nemohl se dočkat, až Jane dostane, co si zaslouží, za to, že rozplakala Madelyn. Dřív by staré Jane stačil jediný Jackův rozzlobený pohled, aby se strachy skácela k zemi. Ale tentokrát bylo všechno jinak. "Proč bych měla klečet?" odvětila Jane. Její oči byly klidné, když se podívala na Jacka. V porovnání s Jackovou zuřivostí působila Janeina vyrovnanost jako pěst na oko. A měla nečekanou moc, jako by ona byla v rodině ta starší.