Sabrinino hledisko Jak moc shnilé je moje štěstí? Urazila jsem v minulém životě bohyni Měsíce? A teď se rozhodla mi osobně zničit život? "Posíláte mě do..." zalapala jsem po dechu, neschopná dostat ze sebe zbytek slov. "Ano, drahoušku," řekl ten muž s posměšným úsměvem. "Podívej se, je to mnohem lepší, než co jsi plánovala se svým životem, ne?" "Nepůjdu!" Síla se ve mně odnikud objevila a já se bránila svým poutům. "Pusťte mě! Nebudu oběť! Neudělám to!" Ten muž se sehnul do úrovně mých očí, v jeho očích se zablesklo zlověstně a slibovalo, že mě nečeká nic dobrého. Popadl mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. "Docela tón na někoho, jehož život je v mé moci." "Pusťte mě, prosím," plakala jsem, oči plné slz. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že mi praskne v hrudi. "Nemůžu... nemůžu být poslána k němu, prosím, prosím." "Teď už je pozdě." Řekl a odtáhl se, zanechávaje na mé kůži otisky svých prstů. Otočil se k druhému muži a dal mu znamení. "Zvedněte ji! Nemáme čas ztrácet!" "Ne, prosím!" Křičela jsem z plných plic. "Prosím, nedělejte mi to! Prostě mě zabijte! Prosím, prosím, zabijte mě!" Ten druhý muž se ke mně připlížil. Popadl mě a bez okolků si mě hodil přes rameno. Vykřikla jsem, když se mi jeho rameno zarylo do žeber a bodalo mě. Kopala jsem a bojovala proti jeho sevření, ale to se rychle ukázalo jako špatný nápad. Pohodil mě na rameni. Doslova mě vyhodil vysoko do vzduchu, popadl mě za pas a praštil mě zpátky na rameno. Vykřikla jsem, bolest jsem cítila, jako bych měla vyzvracet vnitřnosti. Horké slzy mi tryskaly z očí a mé tělo ztuhlo, veškerý boj a vítr ze mě vyprchal. Neřekl ani slovo, nevaroval mě, prostě nic. Tahle bolest není nic ve srovnání s bolestí, která mě čeká. Celé mé tělo se třáslo strachem z toho, co mě čeká. Alfa alf... Nikdy jsem si ani v nejdivočejších snech nemyslela, že ho potkám. Ženy vyprávěly dětem příběhy o něm, když se nechovaly dobře. "Jestli budeš dál zlobit, pošlou tě k alfě alf. A on ti sežere srdce." A děti se okamžitě srovnaly a dělaly, co se po nich chtělo. Teď to nebude jen pověst, já se s tím mužem skutečně setkám tváří v tvář. Říká se, že je to monstrum, které jí srdce ještě čerstvá a bijící z panen, které smečky posílají k němu. Říká se, že je to jediný způsob, jak si udržet život kvůli kletbě, která na něj byla uvalena. Říká se, že ho jí syrové a nechává své muže zlikvidovat těla, jakmile skončí. Říkali, že nikdo neví, jak vypadá, protože každý, kdo se na něj podívá, je už mrtvý. Vzlykala jsem na rameni strážce, krev mi proudila do hlavy a motala se mi, slzy mi stékaly po tváři v nekonečném proudu slané vody. Proč? Proč jenom? Proč jsem musela být na tom nešťastném místě v ten nejnešťastnější čas? Proč jsem se pokusila zabít? Proč?! Kdybych se nepokusila o sebevraždu, nebyla bych teď v takovém stavu. Proč jsem si myslela, že můj život dřív byl těžký, když teď budu rozsekána a sežerou mi syrové srdce? Proč mě bohyně Měsíce tak nenávidí?! Co jsem kdy udělala, abych si zasloužila tuhle bolest?! Luskáním prstů se mi život zhroutil. Všechno, co miluji, se obrátilo proti mně, a teď jsem oběť. Jaký zklamáním konec života Sabriny Knowlesové. Plakala jsem a plakala celou cestu. Žádný z těch mužů mi nenabídl slova útěchy. Plivla bych jim do tváře, kdyby se o to jen pokusili. ***** Po tom, co se zdálo jako hodiny chůze, ale ve skutečnosti to byly minuty, dorazili únosci do lázeňského domu. Slunce nad hlavou postupně zapadalo a lázeňský dům ožíval. Muž, který mě měl na rameni, mě popadl a shodil dolů, čímž mě donutil postavit se na nohy. Popadl mě za spoutaná zápěstí a zatáhl mě do rušného lázeňského domu. Lidé přestali s tím, co dělali, a otočili se, aby se podívali, a šeptali si tlumené rozhovory. Cítila jsem se odhalená, i když jsem byla plně oblečená. Zatáhl mě do soukromého pokoje a strčil mě dovnitř. Padala jsem dopředu a už jsem se chystala narazit na zem, když mě zachytily silné paže. "Umyjte ji." Řekl ten muž velitelským tónem. "Dnes večer má být poslána do Kroniky." Osoba, která mě zachytila, mě popadla za ramena a zvedla mě. Setkala jsem se tváří v tvář s děsivě vypadající ženou. V ústech měla dlouhou dýmku, vlasy svázané do drdolu na temeni hlavy a její tmavé oči se na mě dívaly, jako bych byla škůdce. "Hmm," Její hlas byl hluboký jako mužský. Otočila mě doleva a doprava a přitom mlaskala jazykem. "Tahle je trochu moc hubená." "Nepotřebujeme její maso, potřebujeme její srdce." Odsekl ten muž. Žena si potáhla z dýmky a protočila svýma korálkovýma očima. "Ať si." Hodila mě do připravené vany. Spadla jsem s hlasitým žbluňknutím, horká voda mi prosákla oblečením. Pokusila jsem se vstát a spadla, voda se rozstřikovala všude kolem. "Vypadni teď, nebuď úchyl." Žena mávla odmítavě rukou. Slyšela jsem, jak ten muž odešel, dveře se zabouchly. Žena mi vylila na hlavu láhev sladce vonícího mýdla a začala mi agresivně mýt vlasy. Mé protestní výkřiky pro ni nic neznamenaly, ani se na mě neobtěžovala podívat, broukala si bez melodie píseň a drhla mi tělo. Jakmile skončila, vylila na mě vědra studené vody. Po dvou umytích a bolestivém sušení mě odvedla do nové místnosti, kde mě násilím oblékli do bílých šatů a řekli mi, abych si sedla před zrcadlo, zatímco mi hromada žen upravovala obličej. Slzy nechtěly přestat padat. Každý tah štětcem na mém obličeji mi připadal jako pečeť na mém rozsudku smrti. Nemohla jsem ani vidět svůj odraz v zrcadle přede mnou. Cítila jsem, jak se mi hlava trhla do strany, než jsem uslyšela zvuk hromového úderu. "Proboha! Přestaneš už konečně vzlykat?! Nutíš mě dělat mou práci znovu a znovu!" Křičela jedna z žen, které mě líčily. Má tvář pulzovala bodnutím úderu. Připadalo mi to jako tisíc vpichů jehliček v mém obličeji. Slzy mi kapaly z očí, z bolesti nebo úderu, to jsem nevěděla. Popadli mi hlavu a násilím ji drželi na místě, zatímco pokračovali v líčení, jako by se nic nestalo. "Vzpamatuj se! Nejsi první dívka, která k němu byla poslána, přestaň se chovat, jako by tvé štěstí bylo nejhorší!" Křičela. Popotáhla jsem a kousala se do rtu tak silně, že jsem cítila krev. Nejsem první dívka, která k němu byla poslána. Nebudu poslední. Jsem jen tečka v moři dívek, které pohltil. Ženy dokončily svou práci a vyhodily mě ven, kde čekali únosci. Vzali mě s sebou ke svému alfovi. Hrozilo mě, že budu hozena jako pytel brambor přes něčí ramena. Místo toho mě vedli za spoutaná zápěstí. "Je to ona?" Zeptal se alfa, jakmile jsem byla před něj předvedena. Dívala jsem se na své sandálové nohy. "Ano, můj alfo." Muž, který mi držel zápěstí, mě pustil. "Podívej se na mě, drahoušku," řekl alfa. Pomalu jsem zvedla hlavu. Popadl mě za bradu a násilím mi zvedl hlavu. Zírala jsem na něj, žaludek se mi svíral při chlípném pohledu v jeho očích. "Jaká pěkná maličkost," zamyslel se. Odtrhl se, jeho oči bloudily po mém těle. "Rád bych tě ochutnal, drahoušku," Cítila jsem se uražená. "Ale bohužel," tleskl rukama a za mnou se objevili dva strážci, kteří se lišili od těch, kteří mě sem přivedli, každý z nich mě popadl za paži a pevně mě držel na místě. "Jsi oběť pro alfu alf. Byla by škoda vyvolat jeho hněv, protože jsem nedokázal udržet svou chuť k jídlu." "Prosím! Prosím!" Plakala jsem a zaryla paty do země. "Neposílejte mě k němu! Udělám cokoliv!" V jeho očích se zableskla jiskra. "Cokoliv?" "Ano!" Přikývla jsem. "Udělám cokoliv! Jen... neposílejte mě k němu, prosím!" Zaváhal. "Cokoliv jako co, drahoušku? Použij svá slova." Spolkla jsem žluč, která se mi shromáždila v hrdle. Je to pro mou svobodu. Cokoliv. "Budu tvá děvka," řekla jsem šeptem. "Prosím... nevezměte mě k němu" "Jaká jsi zoufalá maličkost," zasmál se. "Jsi ochotná se vzdát čehokoliv, co?" Přikývla jsem. "Ano! Ano, prosím!" Cokoliv je lepší než být odvedena do Kroniky. I stát se děvkou pro tohohle chlípného muže. "Bohužel, nemám zájem." Řekl s úsměvem. "Už jsi celá použitá, tvůj alfa tě odmítl, degradoval tě a navíc jsi kurva neplodná." Jeho slova zasáhla mé srdce jako studený šíp. "Jediné, co ti zbylo, je tvé bijící srdce. Nedělej si iluze, drahoušku." Mé prosby uvízly v hrdle. Zbytečná. Bezcenná. Neplodná. "Odveďte ji," alfa se otočil, aby odešel. "Musí být na jeho hradě před západem slunce, jinak jsme všichni mrtví." "Ano, alfo." Křičeli strážci. Než jsem se nadála, byla jsem odvlečena do kočáru. Můj život skončil.