Už jsou to tři dny. A dokázala jsem pochopit pár věcí. Zaprvé, Blair je naprostá mrcha. Je jediná, koho si předvolají, aby se setkala s alfou alf. A všechny ostatní dívky ji uctívají, jako by na noční oblohu zavěsila měsíc. Blair byla jediná z těch všech dívek, která spala s alfou alf a ani se to nesnažila skrývat. Žádná jiná to nedělala, a proto věřila, že je výjimečná. Všechny ostatní dívky věřily, že bude Lunou, a nikdo jí nechtěl šlápnout na paty ze strachu, že bude popraven. Všechny ji uctívaly. Byla jejich vůdkyní. Každý s ní chtěl být blízko. Zjevně bylo setkání s alfou alf tváří v tvář velmi vzácné. Mám jim říct, že jsem ho viděla? Ne. Ne, to neudělám. Protože pokaždé, když promluvím, se na mě dívají tak, že lituji, že jsem otevřela pusu. Otrokyně v harému. To v podstatě jsem. A Blair toho využívá. "Potřebuji, aby moje boty byly všechny naleštěné!" "Pojď mi udělat nehty!" "Moje prostěradla je třeba vyprat! Celý můj pokoj je třeba uklidit!" "Pojď sem! Proč se flákáš?!" Ona se mi hnusí. Chová se jako rozmazlený spratek. Pokud by se dívka jako ona někdy stala Lunou, lituji její poddané. Za boží milosti. Ale rychle jsem si uvědomila, že všechny ty pověsti byly falešné. Nikdo nikdy nebyl zabit. Nikomu nikdy nebylo sežráno srdce. Z té mírumilovné atmosféry tady bylo všechno vlastně velmi pěkné. On s těmi dívkami ani nespí. Místo toho jim dal prostředky k pohodlnému životu. Měly možnost smečku opustit, spárovat se a také se vdát. Všechno bylo dokonalé. Všechno kromě mého života. Právě teď bych měla být s těmito dívkami, bavit se a plést si vlasy jasmínovými květy. Měla bych mít možnost žít svobodný život bez každodenní dřiny. Ale ne. Nazval mě skvrnou na tomto světě. Jsem potrestána za něco, o čem jsem vůbec neměla tušení, že se děje. Neměla jsem tušení, jak krutý Zayn ve skutečnosti byl, jak rozsáhlé byly jeho zločiny v tomto světě. Je jeho úsudek tak zrezivělý? Prostě mě hodil do krabice se Zaynem a měl to vyřešené?! Ani mi nedal šanci se vysvětlit nebo alespoň dokázat svou nevinu. Místo toho uvěřil tomu, čemu chtěl, a odsoudil mě k otroctví. Ztracená ve svých temných myšlenkách jsem si nevšimla Blair, jak se ke mně blíží. Narazila jsem do ní, znovu. "Řekla jsem ti, že příště už to nebude," řekla a zamračila se na mě. Zírala jsem na ni. "Jsme teď obě vinné, že?" zeptala jsem se. Zalapala po dechu, oči doširoka otevřené šokem. "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!" "Jak?" odsekla jsem. "Uhni, mám práci." Popadla mě za paži a trhla mnou zpět. "Zdá se, že zapomínáš na jednu maličkost, já tady velím! Posloucháš mě sakra?!" Zírala jsem jí do očí a povzdychla si. Byl to dlouhý zasraný den. A den ještě ani neskončil. Teď se musím vypořádat s touhle protekční princeznou. Ona ani není Luna. Nikdy nebyla Luna. Chová se tak zatraceně povýšeně, jako by s někým spát byl úspěch. Dobrotivý Bože, tak moc mi připomíná Iris, až mě to rozčiluje. "Klekni si a pros za mé odpuštění," řekla Blair s bradou nakloněnou na znamení nadřazenosti. Zírala jsem na ni prázdně. "Promiň, cože?" "Slyšelas mě. A nikdy se neopakuji." "To neudělám," řekla jsem prostě a založila si ruce na prsou. Jsem Luna. Nebudu se téhle dívce klanět. V očích jí blýsklo rozhořčení. "Neuděláš?" zeptala se. Zasmála se, hořkým krátkým zvukem. "Máš deset sekund na to, abys to udělala." "Jsem Luna. A nikdy se nebudu klanět tvému druhu." Vyprskla smíchy. "Luna?! Páni! Dokážeš si představit, jak jsi ubohá?! Luna, a otročíš tady?! Co jsi za Lunu?" Její slova se mě hluboce dotkla a nenávist k alfě alf v mém srdci ještě více rozkvetla. Jsem Luna. Bez ohledu na to, co se mi stalo. Bez ohledu na to, jestli mě milionkrát vláčeli bahnem. Nemění to nic na tom, že jsem stále Luna. Blair ke mně přišla, v očích jí hořel plamen. "Budeš litovat, že jsi mě neposlechla, Luno," vyplivla ten titul, jako by to byl jed na jejím jazyku. Setkala jsem se s jejím pohledem oheň za oheň. "Seber se," odsekla jsem. "Jediné, čeho budeš litovat, je to, že jsi ode mě teď neodešla." Usmála se pomalým a zlým gestem, které se k její tváři nehodilo. "Brzy uvidíme, kdo bude brzy litovat." Otočila se a odešla, ale ne dřív, než zamávala a nazvala mě Lunou. Zamířila jsem ke své další povinnosti, jako bych ji nepotkala. Ona nemůže ublížit mouše. To je vše, co udělá. ***** Tekutina mi pálila kůži, oblečení, které jsem měla na sobě, nijak nezabránilo jejímu pálení. Vůně sladké rajské polévky mi naplnila nosní dírky, vychutnávala bych si ji, kdyby to nebyla ta červená skvrna, která se mi teď šíří po kůži. Zatnula jsem zuby a řekla jsem si, ať nekřičím. Nedopřát jim to uspokojení. "Sláva Luně!" Z jídelny se ozval hlas Blair, následovaný zvukem jejího posměšného smíchu. Klidně jsem si setřela pár kapek polévky z tváře. V jídelně vypukly výkřiky a jásot, všechny posměšné a škodolibé. Do očí se mi draly slzy. Bolí to, dobře? Polévka pálila a bolest ještě více zesílila bolest mých bolavých svalů. Sebralo to všechno uvnitř mě, než jsem vykřikla. Ale udržela jsem se. Jsem Luna. Jsem silná. Nepláču, protože na mě vylili horkou polévku. Něčí ruka mě popadla za vlasy a násilím mi zvedla hlavu v divném úhlu, že mi v krku křuplo. Blair mi zírala do tváře s posměšným úsměvem. "Jsi teď připravena prosit o mé odpuštění?" zeptala se. Popadla jsem ji za zápěstí a záměrně jsem jí zabořila konečky prstů do kůže. "Nikdy," zasyčela jsem. "Aww!" Zavrkala jedna z dívek, vysoce postavená dívka. Jmenovala se Elise, a jak jsem slyšela, byla druhá v pořadí hned po Blair. "No tak, k čemu je ti tvá pýcha, co? Otrokyně Luna?" Podívala jsem se jí přímo do očí. Chtěla jsem jí nalít polévku do očí. Sledovat, jak křičí a snaží se dostat tu horkou tekutinu z očí. Mé myšlenky mě znepokojily. Nejsem tak násilná, nejsem tak temná. Blair pustila mé vlasy a otřela si ruku o mé šaty, jako by se dotkla koňského hnoje. Sladce se na mě usmála. "Tohle je jen začátek. A dokud se neomluvíš, bude to jen horší." Zvedla jsem se na nohy. Byla jsem upřímně řečeno vyhladovělá. Sotva jsem snědla svou večeři z chleba a sýra, než na mě vylila tu polévku. Nechala jsem ji za sebou. Se vztyčenou hlavou jsem vyšla z jídelny. Polévka na mé kůži začala štípat. Byla kořeněná, zbytečně kořeněná. Bez pochybností v mé mysli to Blair udělala schválně. Aby mi ublížila. Před jídelnou jsem se setkala tváří v tvář s Lady Nifrou. Podívala se na mě, její ledově modré oči mě skenovaly od hlavy až k patě. Její nos se znechuceně svraštil a vzhlédla mi do očí. "Jdi se umýt," odsekla. "Než den skončí, máš ještě práci." Uchechtla jsem se. Co jsem od ní čekala, laskavost? Že se postaví na mou stranu, vpochoduje tam a bude Blair konfrontovat? Koho si dělám srandu? Sama mě vzala k alfě alf. Prošla jsem kolem ní a zamířila do koupelen. Aspoň jsem mohla používat stejné koupelny jako dívky. Jen jsem ji musela používat, když byla prázdná. Umyla jsem ze sebe polévku, a ve sprše, když jsem byla konečně sama, přišly slzy. Smíchaly se s vodou a těžko se dalo poznat, kolik jsem toho naplakala. Stála jsem pod proudem studené vody, dokud se vůně polévky nespláchla do odtoku. Otrokyně Luna. Nemají se mýlí. Celý život jsem byla otrok. Otrok Zayna. Otrok své rodiny. Otrok tradice. A teď, otrok dívek mého věku i mladších. Jak smutný je tvůj život, Sabrino. Zrovna když jsem vypínala sprchu, vylili na mě kýbl ledové vody. Vykřikla jsem a ztratila rovnováhu, uklouzla jsem na podlaze. Naštěstí jsem se zachytila, než se mi hlava rozbila o podlahu. Kolem se ozýval smích, hlas Blair byl nejhlasitější. Ledová voda mi pronikla až do kostí, v důsledku čehož mi cvakaly zuby. Na podlaze jsem viděla kostky ledu, bezmocné stejně jako já. Blair vešla do koupelny, obklopena dvěma dalšími dívkami. "Jsi připravena se omluvit?" zeptala se. Plivla jsem na ni. Ale nedoplivla daleko, ani se jí nedotkla. Zírala na to a zpět na mě, rty stažené do zamračeného úsměvu. "Ubohé miminko," zavrkala. "Ty ubohá." Moje prsty modraly.