Pohled 3. osoby. Lady Nifra kráčela chodbami, v každém jejím kroku byl patrný účel. Chodby s malbami slunečního světla se rozmazávaly, jak kolem nich procházela. Nenáviděla ty obrazy. Žádný z nich se nikdy nemohl vyrovnat pocitu teplého slunce na kůži. Nenáviděla ty obrazy ještě víc, protože ho dělaly ještě melancholičtějším. Ale nemůže je sundat. Je to jediná věc, která ho alespoň drží nad vodou. Došla k soukromému křídlu alfy všech alf. Stráže u obřích dveří se uklonily a otevřely dveře. Jeho soukromé křídlo bylo oddělené od zbytku smečky a dovnitř mělo povolen vstup jen velmi málo lidí. Pouze lady Nifra mohla vstoupit do jeho soukromých komnat, jako byla jeho ložnice a pracovna. Do ostatních pokojů v jeho křídle směly vstoupit pouze služebné a služebníci. A i tak si nikdo z nich nepamatoval, že tam byl. Tolik let po jeho boku vyladilo smysly lady Nifry na přítomnost jejího krále. Cítila ho na úrovni, která přesahovala fyzickou. Ráda si myslela, že cítí jeho emoce, ale věděla, že tomu tak není. Neměl žádné emoce, které by mohla cítit. Když se přiblížila k pracovně, cítila, jak se jemné vibrace ve vzduchu zesilují a houstnou. Došla ke dveřím jeho pracovny a zhluboka se nadechla. Bez ohledu na to, kolikrát ho viděla, nikdy nebyla plně připravena se mu postavit. "Vaše veličenstvo," zavolala, její hlas byl silný a jasný. "Smím vstoupit?" "Ano." Jeho hlas se nesl z druhé strany, jemný a hluboký. Nifra narovnala ramena, otevřela dveře a vešla do jeho pracovny. Zahlédla ho na pohovce, jak čte knihu. Jeho chování bylo uvolněné, vlasy mu splývaly po těle a na pohovku. Klidně otočil stránku, zvuk prořízl napjatý vzduch. Vždycky kolem něj panovala tahle atmosféra. Byl jako černá díra, silný a všechno k sobě přitahoval, pohlcoval to a nezůstalo nic. Jeho přítomnost byla silná a zastrašující a Nifra se musela pokaždé obrnit, aby před ním nepadla na kolena. I když byl uvolněný, oblečený v županu a četl laciný romantický román, budil respekt. "Čtete," řekla Nifra a pomalu vydechla. "Našel jsem tohle, jedna z dívek to měla u sebe. Asi to zapomněla," řekl. Otočil knihu a podíval se na obálku. "Čtou lidé v dnešní době takové věci?" Nifra nevěděla, co na to říct. "Doháním to," řekl s tichým povzdechem. "Zápletka se zdá dobrá, ale je to hrozný příběh. Jak hluboko jsme klesli, za boží milosti." Sevřelo se jí srdce. Být naživu po staletí s sebou jistě neslo i své stinné stránky. Neustále muset dohánět nejnovější události a dění, a přitom nemoct vyjít ven. "Smím požádat o objednávku lepších knih, vaše veličenstvo?" zeptala se a sepjala ruce před sebou, aby se jí netřásly. "Nifro, má drahá, kolikrát ti mám říkat, abys mi říkala jménem?" Otočil hlavu a podíval se přímo na ni. Připadalo jí, že se jí zastavilo srdce. A ne v dobrém slova smyslu. Rychle odvrátila pohled a proklínala se za to, že si nevšimla, že se na ni chystá podívat. "Nemohu to udělat, vaše veličenstvo," řekla tiše. Nemohla. Nikdy. Nikdo mu neříkal jménem. A i když jí to už párkrát nabídl, nemohla se k tomu přinutit. Měla iracionální strach, že by se stalo něco špatného, kdyby vyslovila jeho jméno. Už jsou to staletí, co někdo vyslovil jeho jméno. Nikdo jeho jméno nezná, všichni ho znají jako alfu všech alf nebo Kronikáře. A Nifra si přála, aby to tak zůstalo. "Alespoň se na mě dívej, když mluvím. Nejsi pouhá služebná, Nifro. A ty to víš." S bušícím srdcem Nifra zvedla hlavu a setkala se s jeho očima. Jeho oči byly past. Nifra viděla, co se stalo s lidmi, kteří se mu dívali do očí příliš dlouho. Ujistil ji znovu a znovu, že se jí takové hrůzy nikdy nestanou. I tak se Nifra nemohla dívat do jeho očí dlouho. "Vypadáš vyčerpaně," řekl a naklonil hlavu na stranu. Troufla by si říct, že teď vypadá laskavě. Jeho výrazy se vždycky tak těžko čtou, protože je má jen zřídka. Nifra ho nikdy neviděla usmívat se. A je po jeho boku už spoustu let. "Jsem v pořádku, vaše veličenstvo," řekla a cítila se lehkovážně z prodlouženého očního kontaktu. V mysli se jí vybavila scéna, kterou zažila s otrokyní. Had obtočený kolem její paže, výraz v dívčině tváři. Nifra přemýšlela, jestli by ho o tom měla informovat. Hlas jí zašeptal, že je to špatný nápad. Z nějakého důvodu ho ta dívka vyprovokovala k extrémnímu hněvu. Byl to černá díra, ale nehněval se jen tak pro nic za nic. Aby z ní udělal otrokyni, musel být opravdu naštvaný. I Nifra to věděla. Odvrátil pohled zpět ke knize. Nifra měla pocit, že konečně může dýchat. Kolena se jí podlomila a zavrávorala, snažila se udržet rovnováhu. "Jednoho dne mi povíš o svých trápeních," řekl. "Odpovědi si můžete vždy vzít, vaše veličenstvo," řekla Nifra zdvořile. "To nemohu," řekl a otočil stránku. "Slíbil jsem ti, že to nikdy neudělám." A drží slovo. Nikdy nebude prohledávat zákoutí její mysli, aby rozluštil její myšlenky. Jeho slovo má cenu zlata. Možná to jí dávalo zdání klidu. Nebude vědět. Nikdy. "Jsem v pořádku." Držela se svého postoje. "Nic, co by dobrý spánek nespravil." "Jen proto, že je tvé tělo jiné, neznamená to, že bys ho měla přepracovávat. Jak se mají dívky?" Nifra byla vděčná za změnu tématu. Opravdu byla vyčerpaná, mysl jí vířila a třásla se pod tíhou jeho přítomnosti. Z nějakého důvodu nemohla přestat myslet na tu otrokyni a hada. Setřásla ty myšlenky z hlavy. Zeptal se jí na něco. "Mají se dobře," řekla Nifra. "Zítra je svatební oslava Amélie." "Amélie? Ta dívka s mateřským znaménkem na tváři, krásně zpívá, že?" Nifra přikývla. "Ano, vaše veličenstvo," řekla a na rtech se jí objevil malý úsměv. Pověsti nikdy nedělaly spravedlnost muži, kterým byl. Kdyby věděli, že zná všechny dívky, které prošly těmito zdmi, jménem a tváří, nazývali by ho ještě monstrem? "Nech pro ni připravit dárek. Bohužel se jí nebudu moci zúčastnit." V jeho tónu zaznamenala slabý smutek. Zmizel tak rychle, jak se objevil. "Ano, vaše veličenstvo." "Jsou nějaké další události?" zeptal se. Ne, Nifra ho nebude obtěžovat triviálními záležitostmi harému. Jako to, že otrokyně vyvolává drama. A problém s hadem. "Žádné, vaše veličenstvo," řekla. "A ta otrokyně?" Povzdechla si. Samozřejmě se na ni zeptá. Samozřejmě si vzpomněl. "Má se dobře, vaše veličenstvo. Plní si své povinnosti, jak se očekává." "Dobře," řekl napjatě. "Vaše veličenstvo, zbytek smeček poslal dívky." Podíval se na ni. Zadržela dech. "Stejné?" Stejné. Ano. Jsou vyděšené. Nechtějí zemřít. Chtějí se vrátit domů. Ty, které byly poslány ochotně a plně si vědomy svého stavu, seděly nehybně jako sochy s prázdným pohledem v očích. S každou novou várkou dívek se Nifra držela naděje, že možná, jen možná to vyjde. Nikdy se to nestalo. A pokaždé byla ta naděje zmařena. "Ano," odpověděla. Zabouchl knihu a povzdechl si. "Už mě to nebaví," řekl spíš pro sebe než pro ni. Nifra si přála, aby mu mohla vzít tu bolest. Ale nebylo na ní, aby to udělala. "Mám poslat pro Blair?" "Ne." Mávl rukou odmítavě. "Chci být dnes večer sám." "Odejdu tedy." "Ne," řekl ostře. "Zůstaň. Sedni si tamhle a čti si nebo něco. Neodejdeš." "Ale vaše veličenstvo, musím..." "Nežádám tě o svolení, Nifro. Říkám ti, co budeš dělat." Nifra přešla k pohovce naproti němu a posadila se. "Máš nějaké zprávy od Caldana?" Její tvář se zkřivila při zmínce o tom jménu. "Poslal dopis, že se brzy vrátí." "Ples alf a setkání s námi se blíží. Bude akorát včas." Nifra strnule přikývla. "Ano, bude." "Jednoho dne se s ním sblížíš." Nikdy, chtěla říct. Ale neřekla to. Caldan byl čiré svinstvo a bude ho nenávidět, dokud neskončí samotný čas.