Sabrinino hledisko: "Zase ty?" povzdychla si žena s předstíranou únavou. Promnula si spánky. "Nechte mě jít, prosím," bolely mě ruce, jak mě stráže držely vzhůru. Nohy už dávno vypověděly službu, takže mě podpíraly jen ruce. Zase mě chytili, když jsem se pokoušela utéct. Znovu a znovu. Z frustrace a odhodlání, protože odmítám, aby mě kronika zabila jako psa, jsem se rozhodla zabít se sama, protože stejně nemám pro co žít. Ale ani v klidu se tu nemůžu zabít. Někdo mě pořád sleduje, pořád je připravený mě nahlásit. Nenechají mě žít, nenechají mě ani umřít. "Co s ní máme udělat, paní?" zeptal se jeden ze strážců. Žena se zamyslela a poklepávala si na bradu. Její ledové oči na mě zíraly a v jejich hlubinách se vířila nelibost. V jejích očích jsem nebyla nic víc než obtížný hmyz. Hmyz, kterému nedovolí zemřít. "Nechte ji na mě," řekla konečně. Podívala se na stráže za mnou. "Dobře jste udělali, že jste mi ji přivedli. Můžete jít." Bez varování mě pustili. Spadla jsem na zem a odřela si kolena. Zasyčela jsem bolestí a chytila se za krvácející koleno. Slyšela jsem, jak stráže odcházejí, a zůstala jsem tam jen já a ta žena. "Jak se jmenuješ?" zeptala se. "Sabrina," odpověděla jsem. "Půjdeš teď se mnou, Sabrino," řekla a otočila se, aby odešla. Když jsem ji nenásledovala, otočila se a podívala se na mě. "Na co čekáš?" "Já nikam nepůjdu..." začala jsem, ale její slova přerušila silná facka. Její síla mi otočila hlavu na stranu. Chytila jsem se za bolavou tvář a rozšířily se mi oči šokem. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni, jenže mi dala další facku. "Proboha," odfrkla si. "Jsi tak nesnesitelná. Musela jsi být rozmazlené spratkem, co?" Z ostré bodavé bolesti v tváři se mi zalily oči slzami. Rozmazlený spratek, co? Neměla kurva tušení. Chci jen v klidu umřít, je to moc? "Jestli chceš vědět, byla jsem kurva královna," vyštěkla jsem na ni, ale ona mě ignorovala. "Pojď se mnou, teď," zasyčela. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy z očí, a šla jsem za ní. S každým krokem mi ukazují, jak jsem tu bezmocná. Bezmocná a zbytečná. Co můžu dělat? Koho mám? Nic. Absolutně nic. Žena mě zavedla do koupelny. Byly tam tři služebné. Rozkázala jim, aby mě umyly. Srdce se mi sevřelo. Takže je to tady? Konečně jsem překročila čáru, a to natrvalo. Služebné se na mě dívaly s lítostí v očích, když mi drhly tělo od hlavy až k patě. Osušily mě a nanesly mi do vlasů a na kůži spoustu voňavých olejů a pleťových vod, až jsem se leskla teplou září. Vpíchly mě do šatů, ze kterých bych byla nadšená, jak byly krásné, kdyby mě teď neposílali na smrt. Jakmile byly hotové, přitáhly přede mě zrcadlo v celé délce. Nepoznala jsem ženu přede mnou. I když se mě snažily co nejlépe hýčkat, vypadala jsem stále vyčerpaně. Nedostatek spánku se projevil na mých bledých tvářích, které žádná tvářenka nedokázala zakrýt. Oči jsem měla zapadlé v důlcích a jejich světlo zhaslo do nicoty. Vypadala jsem strašně hubeně, vyčnívaly mi kosti na ramenou a klíční kosti. Vypadala jsem jako napůl mrtvá dívka nucená do princeznovských šatů. V očích se mi nahromadily slzy. Slzy, které jsem si násilím setřela tak silně, až mě oči bolely. "Teď neplač," vrkala žena s posměchem v hlase. "Měla jsi šanci se chovat slušně a zahodila jsi ji." To nebyl důvod, proč jsem plakala, ale ona to nemusela vědět. "Pojď, nesmíme se opozdit," řekla ostře. Následovala jsem ji jako beránek na jatka. Procházeli jsme chodbami a bylo jasné, že mě obětují. Dívali se na mě s lítostí, někteří s úžasem, někteří s úlevou. Nutkání sklonit hlavu a vyhýbat se jejich pohledům bylo příliš silné. Místo toho jsem držela hlavu vztyčenou. Jsem Sabrina Knowlesová. A jsem Luna. Nesmím se před nimi krčit. Z žádného důvodu. Žena pokračovala v chůzi, aniž by zpomalila. Jak jsme šly, všimla jsem si, že venku se stmívá. Čím hlouběji jsme se dostávaly do smečky, tím méně oken jsem viděla, až jsem v jednom okamžiku neviděla žádná okna, jen obrazy vnějšího světa visící na neuvěřitelně vysokých stěnách. "Kde to jsme..." "Buď zticha," odsekla. "Mluv potichu." Pocítila jsem, jak mi po těle přeběhl mráz. Tato část domu smečky vypadala jinak, velmi odlišně od té, na kterou jsem byla zvyklá. Chodby byly vyšší, zdobnější, jako by se hodily pro alfu. Musíme být v jeho křídle domu smečky. Srdce mi začalo v hrudi bubnovat válečný rytmus. Byli tu i strážci a sem tam i služebné. Ale pohledy, kterých se mi dostalo, byly jiné. Usmívali se na mě. A to mě zatraceně vyděsilo. Dostali jsme se k tyčícím se dvojitým dveřím. Černé dřevo s rytinami démonů a vlků vyleptanými do jeho matného povrchu. Pocítila jsem mráz v zádech, když jsem zírala na ty strašidelné rytiny. Něco se mi nezdálo. Připadalo mi, jako by ty rytiny ve dřevě byly živé, zíraly na mě a posmívaly se mi. Venku přede dveřmi stáli po obou stranách dva strážci. Stáli tak nehybně, že by si je člověk mohl splést se sochami. Když jsme se přiblížily, hluboce se uklonili. "Paní Nifro," řekli vážným hlasem. Všimla jsem si, jak jsou bledí, jako by nebyli na slunci celé dny. Vlastně i měsíce. "Jeho Veličenstvo je uvnitř?" zeptala se. Uvědomila jsem si, že jsem právě zjistila její jméno. "Ano, paní," řekli najednou. "Výborně," řekla paní Nifro. Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Následovala jsem ji dovnitř i já, dveře se za mnou zabouchly a signalizovaly poslední podpis na mém přání smrti. Objevila se trůnní síň. Tyčící se stropy, velká okna z barevného skla, o kterých jsem si rychle uvědomila, že jsou to obrazy, obrovské lustry visící ze stropů. Paní Nifro došla k opulentnímu trůnu na konci síně a její kroky byly lehké a ozývaly se. Samotný trůn byl zázrak. Vyřezaný z měsíčního kamene, zářil vlastním světlem. Na trůně seděla silueta muže. Rozhlédla jsem se a všimla si žen, které stály blízko stěn, nehybné, s bystrýma očima, které mě sledovaly. "Vaše Veličenstvo," pozdravila paní Nifro. Klekla si na kolena a uklonila se, až se její hlava dotkla mramorové podlahy. Zopakovala jsem její pohyb a srdce mi bušilo v hrudi. "Vstaň, paní," promluvil hluboký hlas stvořený z hromu. Po kůži mi naskočila husí kůže a zavřela jsem oči. Ten hlas. Autorita, která z něj vyzařovala, mohla kohokoli přimět kleknout si před ním na kolena. "Děkuji, Vaše Veličenstvo," řekla paní Nifro. Slyšela jsem šustění jejích šatů, když vstávala. "A ty, děvče," protáhl. Vstala jsem a sepjala ruce, abych je přestala třást. "Jak se jmenuješ?" "Já..." řekla jsem a polkla, slova nešla ven. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím." Zacukala jsem sebou, jeho hlas se nezvýšil, ale zněl drsně. Skvělé, už mě nenávidí. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho očima. Srdce mi přestalo bít. Byl obrovský. Větší než život sám. I když seděl, působil impozantně. Jeho tvář byla neusměvavá, úhly a plochy jeho tváře byly ostře řezané. Jeho oči byly krvavě rudé a zlatavé směsi, která vypadala podmanivě a zároveň děsivě. Dlouhé ebenové vlasy mu splývaly po těle až k trůnu, plné a rovné jako špendlík. Dlouhá jizva se táhla od jeho levého obočí až k okraji horního rtu. Nikdy jsem neviděla muže s takovou tváří, tak hezkého a přitom tak zastrašujícího. Vypadal jako muž, který jí srdce panen, dokud ještě bijí. "Omlouvám se!" vykřikla jsem a padla na kolena. "Prosím, nezabíjejte mě! Nechci takhle umřít! Prosím vás!" "Zajímavé," zamyslel se s jistou uhlazeností v hlase. Sklonila jsem hlavu nízko a položila dlaně na zem. "Prosím, Vaše Veličenstvo. Prosím vás." "Jak se jmenuješ," zeptal se znovu s ostřím v hlase. "S-Sabrina!" "Sabrina kdo?" Vzhlédla jsem k němu, prosila a žadonila. Pokud si toho všiml, nedal to najevo. Jeho tvář zůstala neproniknutelnou maskou, chladnou a tvrdou bez atomu slitování v jeho rysech. "Knowlesová!" "Jsi ze smečky Crue?" Cože? Co to má co dělat? "Ano," polkla jsem. "Jsem." Nečekala jsem tu změnu, která se mu objevila v očích. Jeho oči se zableskly krvavě rudě, rty se mu zkřivily v úšklebek. "Ty!" Zakolísala jsem zpět, hrozivé vlny, které se od něj valily, mi šly rovnou do kolen a oslabily je. Srdce mi bilo tak hlasitě, že byl zázrak, že jsem ještě neumřela. "Ty a tvůj partner! Oba jste skvrnou na tomto světě!" Jeho hlas se rozlehl trůnní síní. Srdce mi hrůzou spadlo do žaludku. Zayn? Že by Zayn nějak překročil jeho meze?!