Sabrinina perspektiva: Zamrkala jsem překvapením a zmatením, zakolísala silou šoku. „J-já jsem to neudělala!“ vyhrkla jsem, stále mi dělalo potíže pochopit, z čeho jsem obviňována. Ty tři služebné opakovaly pořád to samé, že jsem k nim přišla o půlnoci a dala jim dávku, kterou měly ráno přimíchat Iris do čaje, což by ji zřejmě připravilo o těhotenství. Že jsem jim vyhrožovala smrtí, pokud by to odmítly udělat. To mi připadalo absurdní a směšné, protože jsem zůstala v novém pokoji a vyplakala si srdce, dokud jsem vyčerpáním neupadla do bezvědomí. „Iris je pravděpodobně poštvala! Je to tak očividné. Dělá to, aby mě ukázala ve špatném světle, jako bych si toho neprocházela málo,“ obvinila jsem a ukázala rukou na slabě vypadající Iris, která se opírala o Zayna, ale věděla jsem, že jen hraje divadlo. Naplnilo mě to takovou bolestí a zradou, že Zayn okamžitě nezamítl obvinění služebných a neoznačil je za zjevné lži, protože to bylo obvinění, kterému by nikdo z mých blízkých nevěnoval pozornost. Doslova bych neublížila mouše. Proč bych pak ubližovala Iris? Není možné, aby tomu Zayn věřil, že ne? Nicméně, Zayn ke mně přišel a vrazil mi facku, ale než jsem mohla spadnout, natáhl se a popadl mě za hrdlo, v očích mu plál hněv. „Jak se opovažuješ? Jak se sakra opovažuješ? Přeješ si snad smrt?“ zahřměl mi do obličeje a jak mě pálila tvář, snažila jsem se dýchat a popadla jsem ho za zápěstí, lapajíc po dechu. Zayn věřil slovům služebných víc než mým a to bolelo víc, než když jsem ho přistihla při podvádění. Bolelo to tak moc, že mi to úplně zlomilo srdce. „Iris byla celou noc vedle mě! Iris se nikdy v životě s těmi služebnými nesetkala, a přesto ji tady obviňuješ ze spiknutí, že se sama otráví! Zní ti to vůbec logicky? Kdo by takhle spiklenecky plánoval proti někomu jinému? Podívej se na ni, je tak slabá, dnes ráno už dvakrát omdlela a mohla by přijít o tohle těhotenství, mohla by přijít o moje dítě! Jak se opovažuješ plánovat zabití mého dítěte a ještě máš tu drzost lhát?“ dožadoval se, žíly mu pulzovaly a stisk se mu po každém slově utahoval kolem mého hrdla. Nemohla jsem uvěřit, že by věřil, že mám v sobě zabít kohokoli, natož svou sestru, která je těhotná! Možná jsem smutná a zraněná, ale to bych nikdy neudělala. Když mě konečně odhodil, řekla jsem mu přesně to samé skrze lapání po tolik potřebném vzduchu, ale on se jen ušklíbl a ukázal na mě. „Včera v noci jsi mi řekla, že se budeš snažit chránit svůj trůn za každou cenu. Je tohle tvůj způsob, jak to udělat? Zabít moje dítě?“ zařval a já jsem naléhavě zavrtěla hlavou a snažila se ho přimět, aby mi naslouchal. „Já, Zayn Crue, tě odmítám, Sabrino Knowlesová, jako svou družku. Už nejsi moje družka, ani moje luna. Byla jsi také oficiálně sesazena z trůnu.“ Celý můj život byl zničen mrknutím oka. Byla jsem před několika hodinami degradována na odmítnutou a sesazenou nikdo a zpráva se už rozšířila všude. Hlavu jsem měla skloněnou hanbou, když jsem šla, protože na mě všichni ukazovali a otevřeně se mi posmívali. Nemohli se obtěžovat dělat to za mými zády, protože už jsem nebyla Luna. Neměla jsem družku, dítě ani trůn. Neměla jsem jméno, neměla jsem nikoho na své straně. Byla jsem úplně sama. Nemělo smysl dál žít. Našla jsem most a skočila přes něj, protože jsem o tom nemohla moc přemýšlet, ale ruka mě chytila za ruku, než jsem se mohla zřítit do vody, a uslyšela jsem hluboký hlas, který volal na ostatní lidi, aby mi pomohli vytáhnout mě nahoru. To mě přimělo nekontrolovatelně vzlykat a navzdory tomu, jak moc jsem se snažila bojovat s lidmi, kteří se mě snažili zachránit, odmítli mě nechat zabít. „Pšššt. Jsi teď v bezpečí,“ uklidňoval mě hluboký hlas, když mě obklopily paže. Nechtěla jsem být zachráněna, chtěla jsem zemřít! A tak jsem vzlykala silněji, lpěla jsem na svém spasiteli, když kolem mě všechno zčernalo. Když jsem nabyla vědomí, uvědomila jsem si, že jsem svázaná, a to mě nechalo cítit se nesmírně zmateně. Snažila jsem se vzpomenout na poslední věci, které se staly předtím, než jsem omdlela, a všechno se pomalu začalo vracet, kdy jsem se pokusila zabít, než mě zachránil spasitel s hlubokým hlasem proti mé vůli. Tak proč jsem v současné době svázaná, když jsem byla zachráněna? Zavolala jsem na kohokoli a po chvíli se dveře temné místnosti otevřely a zaplavilo ji světlo. Dva muži se ke mně přiblížili a jeden si přede mnou dřepnul a upřeně na mě zíral. „K-kdo mě zachránil?“ zeptala jsem se, v hlase mi byl zřetelný strach. Hluboký známý hlas se na několik sekund rozezněl smíchem a já jsem zamrkala zmatením. „Zachránil?“ zopakoval a já jsem váhavě přikývla. „Skoro jsem skočila... ale ty...“ „Ach, pamatuji se, co se stalo,“ mávl nade mnou rukou. „Ale já jsem tě nezachránil. Jednoduše jsem tě vzal, protože máš lepší využití pro svůj život, než se jen zabít,“ pokračoval muž, oči mu zářily. Cítila jsem se nesvá a vystrašená. Kdo byli tito muži? Nikdy jsem je neviděla. „M-můžu prosím odejít?“ zašeptala jsem, nedařilo se mi uvolnit svázané ruce. „Děkuji ti za záchranu, ale neprosila jsem o to. Raději zemřu, nechci dát svůj život k žádnému lepšímu využití, které máš na mysli.“ Tentokrát se oba muži rozesmáli. „Není to roztomilé, že si myslí, že tady má na výběr?“ zeptal se první a znovu se rozesmáli. V tomto okamžiku jsem měla ztuhlou páteř a mé srdce bylo ucpané obrovským strachem. „Prosím, pusťte mě,“ prosila jsem vystrašeně. Ti dva muži mě začínali děsit. Nevěděla jsem, kdo jsou, ani kde jsme, a bylo mi to jedno, chtěla jsem odsud hned teď odejít. „Bojíme se, že se to nemůže stát,“ protáhl první a já jsem prudce vdechla, strach se ve mně stupňoval. „V-víte, kdo jsem?? J-já jsem l-luna...“ stále jsem koktala, když se oba muži tvrdě zasmáli. „To je víc než směšné, protože jsme se právě dozvěděli, že tvůj alfa tě odmítl a sesadil z trůnu. To nám vyhovuje, protože tě ani nebude hledat. Udělala jsi to pro nás tak pohodlné.“ Ignorovala jsem bodnutí bolesti v hrudi a připomínku toho, co jsem kdysi měla, co mi vzala moje vlastní sestra, zatímco moji rodiče ji podporovali na každém kroku. „C-co se mnou plánujete udělat?“ dokázala jsem se zeptat skrze knedlík v krku. „Slyšela jsi někdy o Kronikáři?“ zeptal se první a můj dech se okamžitě zadrhl strachem. V příštím okamžiku se mi rozšířily oči a otevřela se mi ústa. „Cože?“ zašeptala jsem a oni se ušklíbli. „Tvoje reakce řekla všechno. Samozřejmě, že jsi o něm slyšela. Všichni slyšeli,“ pokračoval první a já jsem těžko dýchala ze směru tohoto rozhovoru. Kronikář je jedna z tisíce přezdívek, kterými se alfa všech alf řídí. Všichni vědí, kdo to je, i když nikdo nikdy neviděl jeho tvář. „C-co to má se mnou společného?“ zašeptala jsem, oči stále rozšířené strachem. Jen jeho jméno stačí k tomu, aby se kdokoli ze strachu sklonil na kolena. „Musíš si být vědoma toho, že každá smečka mu musí každý rok poslat pannu, aby se vyhnula návštěvě jeho hněvu. No, protože jsi dnes zabloudila do naší smečky a my jsme se snažili najít pannu, která by reprezentovala naši smečku, rozhodli jsme se ti nabídnout ho jako náš roční tribut.“