ADOLPHŮV POHLED Její vůni jsem zaznamenal dávno předtím, než jsem pocítil její hedvábný dotek na mém rameni. Ať už tahle zvláštní bytost byla kdokoliv, zdálo se, že je koncem všech mých útrap. Nelhal bych, kdybych řekl, že jsem si na chvíli dopřál úlevu z jejího doteku, který zmírnil mé pálící žíly, než jsem se pomalu otočil a všiml si drobné postavy přede mnou. Mladá dáma stála jako uhranutá a její tvář byla plná úžasu a ještě něčeho – nejistoty? Divoký chladný noční vánek jí jemně rozcuchal její zacuchané blond vlasy a tlumené měsíční světlo, které prosvítalo, mi umožnilo zahlédnout její poněkud okouzlující tvář. Na první pohled mě uchvátily její zářící plamenné modré oči a její lesklé rty ve tvaru srdce něžně vyzařovaly. Jak se jmenovala? Co ji sem dnes v noci přivedlo? Bez dohledu nebo průvodce v dohledu, uprostřed tohoto temného a smrtícího lesa, co tu dělala? Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se odvážil cestovat do této části lesa sám. Ale tahle konkrétní dáma ano. Tahle žena na mě tiše mávala, jako by na tom závisel její život, za boží milosti. Když jsem dříve opustil svůj hrad, přišel jsem dnes v noci hledat útočiště v tichém lese, když se na temné obloze objevila úplněk. Moje každoroční kletba si na mně vybrala svou daň a donutila mě opustit pohodlí mého domova a bloudit do lesů bez cíle. Dnes uplynulo třicet let od uvalení kletby na mě a s každým úplňkem jsem cítil tuto nevysvětlitelnou bolest na hrudi. Mé zuby by se prodloužily, podivné hlasy v mé hlavě by se mi posmívaly a já bych se proměnil ve svou nejhorší monstrózní podobu. Stávaly se i horší věci a já bych útočil na kohokoli v mé blízkosti. To byl hlavní důvod, proč jsem uprchl z hradu. Nechtěl jsem ohrozit své lidi nebo je přimět křičet hrůzou při pohledu na mou démonickou tvář. Ale jako obvykle, když jsem se dostal do lesa, se stalo něco divného a poprvé po letech jsem nepocítil jedinou bolest nebo změnu. A trvalo jen pár úderů srdce, než můj mozek zaregistroval, že moje kletba náhle skončila kvůli té malé mladé dámě přede mnou – ženě, jejíž broskvovou vůni jsem zaznamenal dříve. „Družka! Moje?“ Zamumlal jsem trochu dezorientovaně, když jsem viděl, jak se chvěje úzkostí, a můj hluboký hlas mě ohromil. „D-družka?“ Zakoktala, její oči se rozšířily překvapením a úžasem. „Ano, družka... Tvá vůně. Volala na mě a..." Udělal jsem pár dravých kroků blíž k ní, mé ruce toužily se jí dotknout. Ten nevěřícný výraz byl stále vylepený na její tváři, každou vteřinou tvrdší, a nemohl jsem pochopit, proč nemůže uvěřit, že jsem její... Druh. Bylo to jen logické, že? Byl jsem bez družky. Byl jsem od svých 18 let, kdy na mě byla uvalena kletba. Mým protilékem však byla ona – moje družka. Byla to dáma, pro kterou jsem prohledával konce světa, a překvapivě za nejpodivnějších okolností stála přímo přede mnou. Tohle byla jedinečná příležitost. Bylo to neskutečné. Zvedl jsem ruku tázavě k její tváři a toužebně jsem cítil její hedvábnou pokožku. Její lahodná vanilková vůně se mísila s broskví a něco jiného se střetlo s mými smysly. Něco jiného... alkohol. Silné aroma piva a piva prosakovalo a já jsem pochopil, že je opilá. Zcela a naprosto opilá. „N-ne! To nemůže být. Někde musí být chyba. Myslela jsem... nemůžeš být můj druh.“ Zaváhala a ustoupila o krok, když jsem se přiblížil. I když byla její slova ostrá pro mé ucho, byl jsem podrážděný, že mi to řekla. Nechtěla, abych byl její osudový druh? Byl jsem jí nehodný? Bylo to tak? Chystala se odmítnout Lycanského krále? Moje mysl se hemžila řečnickými otázkami a poprvé v životě jsem byl zmatený. „T-ty nemůžeš být můj druh. To je nemožné! To není.“ Odmlčela se, nevěřícně se mi zasmála, než pokračovala: „Už jsem měla druha.“ Cože? Už měla druha? „...ale, ale on mě odmítl!“ Dokončila svá slova a já jsem pocítil vlnu útěchy. Teď chápu její obavy a proč se tak chovala. Její předchozí druh ji odmítl a ona byla překvapená, když zjistila, že má nyní druhou šanci na druha. Všiml jsem si, jak se pomalu prochází a plíží se ke mně blíž, k mému velkému úžasu, a pak přitiskla své rozpálené tělo na mé, stále si mě obezřetně prohlížela pod svým temným pohledem. Vlny energie mi zajiskřily po kůži. Můj vlk zavrčel v očekávání, a kurva, jestli to necítila. Její tělo se zachvělo a vydala několik sexy zasténání, její ruce začaly šíleně hladit celé mé tělo a to stačilo k tomu, aby mě to dohnalo k šílenství. Co tu dělala? Co se to sakra dělo? Zmateně jsem se divil, když chytila mou ruku a obmotala ji kolem svého pasu. Zamrkala na mě sugestivně obočím, její vzrušení mi proniklo do nosu a já jsem si jasně uvědomil, že má říji. Naklonil jsem krk a hluboce jsem se nadechl, když mé mužné ruce majetnicky sevřely její pas. Chtěl jsem políbit každý její křivku těla, konečky prstů hladit její jemnou olivovou pokožku. Také jsem chtěl být nahý a ležet blíž k ní, obklopit ji teplem mých ramen. Sakra, chtěl jsem toho tolik. Nemohl jsem pochopit, co se dnes v noci děje, ale ať už to bylo cokoli, táhlo nás to blíž. Okolní vzduch byl přehřátý a prosycený chtíčem. Touha. Hlad. Její prsa se tiskla na mou nahou hruď, její tiché sténání mi stále blokovalo uši a začal jsem se točit. Stál jsem před akutní touhou vrhnout se na ni a uložit ji sem v lese, nebo ji poslat pryč. Nicméně, s krví nahnánou do mého rozkroku a zavrhujíc veškerý smysl pro smrtelnou logiku zevnitř mě, jsem věděl, že už to nemůžu vydržet. Co by si svět pomyslel, kdyby zjistil, že se malá cizinka a Lycanský král líbají jako necudní vlci v temném lese? Bylo by to trapné pro mě, mou korunu, mou prestiž a celou mou existenci, ale koho to zajímá? Tahle malá opilá, ale krásná dáma byla moje partnerka a já jsem jen plnil své povinnosti vůči ní. Do mě se vlila temná vášeň a mé instinkty mě přemlouvaly. Moje zvíře se okamžitě probudilo! Přitiskl jsem své rty na její a ujal jsem se vedení. Sakra, její rty byly plné a měkké a já jsem hladově prohloubil polibek, naše jazyky se vířily dohromady, zatímco její neohrabané ruce mě rychle ohmatávaly po celém těle. O pár sekund později jsme se ocitli na blátivém a nepořádném povrchu země. Mé ruce se pilně svlékaly z jejích šatů, zatímco jsem ji líbal, dokud nebyla napůl nahá pode mnou. Když jsem uviděl její svraštělou bílou bradavku, ozvalo se ve mně chraplavé sténání a anomálně jsem zařval. „Ulož mě. Prosím, zbav mě mé bolesti.“ Řekla prosebně, její oči se stydlivě dívaly zpět na mé a já jsem to ztratil. Vypadala tak podřízeně, celá moje, mokrá a připravená pro mě, rozhodl jsem se využít svůj základní instinkt právě tam a tehdy. A kurva, jestli jsem to neudělal. „Moje, kde jsi byla celou tu dobu?“ Zeptal jsem se jí něžně a všiml jsem si, jak se jí tváře stydlivě červenají. Bez dalších okolků jsem si pohladil kokota o její mokrou, odhalenou, otevřenou oblast V. Nechtěl jsem na ni spěchat, protože jsem ji nechtěl zranit, protože to nebyl můj cíl. Zabouchl jsem se do ní a našel útočiště v její těsnosti a kurva, jestli nebyla jen těsná. Tak ideální! Tak dokonalá pro mě! „Au!... Ach můj...“ Odmlčel jsem se, když mi serafínsky zasténala do uší a z jejích rtů se oddělil vzlyk. „Mám přestat? Jsi...?" „Ne, ne! Nedělej to!“ Vykřikla, její nehty se mi zařezávaly do kůže a vtahovaly mě dovnitř. „Označ mě. Udělej mě svou.“ S ještě jedním úderem jsem se v ní úplně ztratil. Naše těla se pohybovala synchronně; její jemné sténání se ozývalo celým lesem, a když přišel můj vrchol, vykřikl jsem. Z mých úst se mimovolně ozývalo sténání, zatímco jsem se pohřbíval do jejích sladkých hlubin a cítil, jak mnou probíhá můj orgasmus. Jak odezněly poslední pulzy mého orgasmu a mé oči se protočily dozadu, cítil jsem, jak postupně usínám... ospale a unaveně. Ve skutečnosti se všechno zdálo opravdu nudné a pomalé. Cítil jsem se tak slabý. Byla tahle zvláštní dáma lékem na mou nemoc? Lékem na mou kletbu? Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem zůstal zapletený v jejím těle. "Jsi stále můj d... Druh?" Zašeptala a mé oči se otevřely při zvuku jejího dechového hlasu. „Ano.“ Zamumlal jsem, natáhl jsem se a přitiskl ji k hrudi. „Jsi moje družka a už tě nikdy neopustím.“ Slíbil jsem tiše a vtiskl jí něžný polibek na čelo.