## Kapitola Druhá •ALEXANDR• „Saj tu kundu jako ta děvka, kterou jsi.“ Zasténal jsem, když mi ta blondýna mezi nohama hluboce vdechla mého ptáka. Chytil jsem jí za hrst vlasů a držel jí hlavu na místě, abych se ujistil, že se nemůže pohnout, dokud se neudělám. Zasténal jsem rozkoší a mé tělo se zachvělo. Cítil jsem, jak se ke mně plíží orgasmus, a byl jsem připraven to všechno vypustit. Už jsem byl v sedmém nebi, když mě vyzváněcí tón mého telefonu vrátil do současnosti. Ignoroval jsem ho a nechal ho zvonit, protože jsem nebyl připraven opustit svůj stav vytržení kvůli nějakému telefonátu. „Asi bys to měl zvednout.“ Řekla ta blondýna a s mlasknutím mi vyndala ptáka z úst. Zamručel jsem a zvedl telefon, kde celou dobu ležel. Hned po zvednutí přišel další hovor a na obrazovce se objevilo jméno mé matky. Co teď chce? Doufám, že to není to, co si myslím. Přijal jsem hovor a přiložil si telefon k uchu. „Ahoj, mami,“ řekl jsem do telefonu. „Ahoj, synu. Jak se máš?“ zeptala se z druhého konce. „Mám se dobře, a ty?“ „Já taky skvěle.“ Odpověděla a na lince se na pár sekund rozhostilo ticho. Povzdechl jsem si, protože jsem věděl, že mi nevolá, aby se zeptala, jak se mám. Chtěla mi říct něco jiného. „Dobře, mami… Tak už to vysyp.“ Řekl jsem netrpělivě a ona se nervózně zasmála. „Alexi… Kdy už konečně přivedeš nějakou ženu, abys ji seznámil s otcem a se mnou?“ zeptala se a z mých úst vyšel prudký povzdech. Věděl jsem, že se na to zeptá. „Mami, už jsme to probírali… Kolikrát to ještě budeme řešit?“ zeptal jsem se podrážděně. „Neplánuju se ženit! Ani v tomto životě, ani v tom příštím.“ „To říkáš pořád!“ Odpověděla a v jejím hlase jsem cítil hněv. „Myslíš si, že se vyspávat s tolika ženami je správný životní styl? To je špatné ve všech ohledech!“ „Je to můj život, mami. Neříkej mi, jak ho mám žít.“ Zamumlal jsem a zatnul zuby, abych neřekl něco hrubého, čeho bych později litoval. „Kromě toho, proč se spokojit s jednou ženou, když jich můžeš mít tolik?“ „Nebudeme se o tom dál hádat.“ Vydechla. „Přijeď do sídla, otec a já s tebou potřebujeme naléhavě probrat jednu věc.“ „Týká se to svatby a usazení se? Protože pokud ano, tak do toho domu hned tak nevkročím.“ Zeptal jsem se a prohlásil. „Ne, netýká. Týká se to obchodu.“ Odpověděla stroze a já vydechl. „Fajn… Budu tam za pár,“ řekl jsem a zavěsil. Kvůli tomu telefonátu mi už pták zvadl a ta dívka, o kterou jsem se ani nenamáhal zjistit, jak se jmenuje, stále klečela na podlaze mezi mýma nohama. „Budeme pokračovat?“ zeptala se a zároveň se na mě svůdně podívala svýma zelenýma očima a kousala si do červených plných rtů. „Ne, už nemám náladu,“ odpověděl jsem mrzutě a vstal. Její svůdný výraz se okamžitě změnil ve smutný a na mé tváři se objevil úšklebek. „Nebuď smutná. Stejně už se po tomhle neuvidíme,“ řekl jsem jí s uvolněným úsměvem a ona se zamračila. „Vážně?“ Ušklíbla se a já přikývl. „Slyšela jsem o tvé pověsti playboye, ale myslela jsem si, že se ke mně budeš chovat jinak. Jak hloupé ode mě.“ „Jo, jak hloupé od tebe si myslet, že se s tebou usadím, když je tolik dalších, které mě ještě neochutnaly,“ řekl jsem a souhlasil s ní, a ona se na mě zamračila. „Ty debile… Já odcházím!“ Vyštěkla vztekle a postavila se na nohy. Sebrala si oblečení, které bylo rozházené po podlaze mé kanceláře, a spěšně si ho oblékla. „Aspoň si vezmi nějaké peníze?“ Zeptal jsem se a ona na mě zamračila. „Nech si ty svoje prachy, hajzle!“ Zasyčela a vyřítila se z mé kanceláře. Lhostejně jsem pokrčil rameny a sledoval ji, jak odchází. Vešel jsem do propojené ložnice, kterou jsem si nechal postavit, protože jsem trávil většinu času v kanceláři. Zamířil jsem rovnou do koupelny a rychle se osprchoval. Nechtěl jsem smrdět sexem, když půjdu k rodičům. Když jsem byl v koupelně hotový, oblékl jsem si nový oblek a upravil si vlasy. Po obléknutí jsem opustil kancelář a vzal si telefon. Zamířil jsem rovnou k výtahu, který mě svezl do prvního patra. Zaměstnanci mě zdravili a já jim jen věnoval pár kývnutí jako formu pozdravu, než jsem vyšel z budovy. Hned jak jsem se dostal na parkoviště, uviděl jsem své auto a přiblížil se k němu. Zaklepal jsem na okno u sedadla řidiče a o sekundu později se stáhlo a z auta vykoukla tvář mého řidiče. „Odemkni dveře, jedeme ven,“ řekl jsem mu a on přikývl. „Dveře jsou odemčené, pane.“ Řekl můj řidič James. Otevřel jsem dveře zadního sedadla a vklouzl dovnitř. „Kam jedeme, pane?“ Zeptal se, když nastartoval auto. „Do sídla mých rodičů,“ odpověděl jsem a on přikývl a vyjel z areálu společnosti. Asi o dvacet minut později James zastavil auto. „Jsme tady, šéfe.“ Oznámil a já si povzdechl. Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se po známém okolí, ve kterém jsem vyrůstal. Pobyt na tomto místě mi připomněl spoustu vzpomínek z dětství. Už je to několik měsíců, co jsem navštívil rodiče. Izoloval jsem se ve svém sídle, abych unikl jejich řečem o manželství, zejména mé matky, která využila každé příležitosti, aby mi připomněla, abych se oženil, a že stárne a ráda by viděla svá vnoučata, než zemře. Za boží milosti. Když jsem šel ke vchodovým dveřím, všiml jsem si, že dělníci, kteří obvykle pracují v sídle, nejsou jako obvykle k dispozici. Rodiče je museli poslat na víkend domů. Otevřel jsem vchodové dveře a vešel dovnitř, aniž bych zaklepal nebo zazvonil. Vstoupil jsem do obývacího pokoje a potkal jsem matku a otce, jak sedí na gauči, jako by mě už očekávali. „Ahoj, rodiče!“ Zakřičel jsem, přiblížil se k jejich gauči a objal je. „Ahoj, synu. Jak se máš? Dobře jíš? Nepracuješ moc, jako vždycky? Zdáš se mi hubený… Než odjedeš, pořádně tě nakrmím.“ Matka mě okamžitě zasypala otázkami a prohlížela si mou tvář a tělo a zasténala nad jejím okázalým projevem náklonnosti. „Jsem v pořádku, mami. Přestaň se ke mně chovat jako k miminu!“ Kňučel jsem. „Oh, drž hubu. Pořád jsi moje miminko, ať jsi jakkoli starý.“ Odsekla a já si zamumlal nějaká nesouvislá slova pod nos. V tu chvíli jsem zaslechl za sebou smích a okamžitě jsem se otočil, abych zjistil, odkud ten zvuk pochází. Viděl jsem, že na jiném gauči sedí starší pár, přibližně ve stejném věku jako moji rodiče, a sleduje tu scénu mezi mou matkou a mnou. Ani jsem si jich nevšiml, když jsem vešel dovnitř. „Kdo jsou?“ Zeptal jsem se tiše otce, který stál vedle mě. „Alexandre, seznam se se Suzanne a Arthurem Wilsonovými. Suzanne a Arthure, seznamte se s Alexandrem.“ Představil nás otec a všichni jsme si potřásli rukou. „Dobře, mami a tati… Co je ta naléhavá věc, o které jste s námi chtěli mluvit?“ Zeptal jsem se jich, když jsme si sedli. „No… Budeš se ženit.“ Řekl otec a já se na něj podíval, jako by mluvil jiným jazykem. Pobaveně a nevěřícně jsem se ušklíbl a měl jsem chuť vybuchnout smíchy. „Děláte si srandu, že?“ Zachichotal jsem se. „Nevzpomínám si, že bych přivedl nějakou ženu a řekl, že to bude moje manželka.“ „To proto, že jsme vybrali ženu, se kterou se oženíš.“ Cvrkla má matka a já se na ně podíval, jako bych je nikdy předtím neviděl. „Vy dva si děláte srandu, že? Nemůžete mi vybrat manželku, jsem dospělý muž a můžu se rozhodovat sám!“ Zakřičel jsem a vstal. „Nejsme v 18. století, kdy můžete vybírat partnery pro své děti!“ „Nezvyšuj na nás hlas, mladý muži!“ Odsekl na mě otec, když vstal, a já neochotně zavřel pusu. Otcův hněv nebyl nic příjemného. „Už dlouho se chováš nezodpovědně a začíná se to vymykat kontrole!“ Prohlásil. „Už to nemůžeme snést! A musíš se oženit s dívkou, kterou jsme ti vybrali, jinak budeme nuceni ti vzít tvou společnost.“ Když to řekl, rozšířily se mi oči šokem. „Nemůžeš mi vzít moji společnost.“ Ušklíbl jsem se na něj a na jeho tváři se objevil úšklebek. „Pokud si nepamatuješ, dovol mi ti to připomenout. Nemáš plné vlastnictví té společnosti, dokud se neoženíš a já to nepodepíšu. Rozumíš tomu?!“ Řekl a má ramena klesla poraženě. Měl pravdu. „To není fér… To vůbec není fér!“ Mluvil jsem klidně, ale byl jsem všechno, jen ne klidný. „Oh, prosím… Muselo se něco udělat, synu. Jinak by se tvoje promiskuitní chování vymklo kontrole.“ Řekla má matka. „Měl bys být vděčný, že jsme pro tebe našli dobrou a zodpovědnou dívku. Možná tě dokonce přiměje, abys se přestal chovat nezodpovědně.“ Zachichotal jsem se nad jejím prohlášením. Žádná žena mě nemůže změnit. Svatba s tou dívkou mi nezabrání v tom, abych dál šukal. „No, když říkáte, že se ožením, kde je moje budoucí nevěsta? Nevidím tu žádnou mladou ženu.“ Řekl jsem po několika sekundách ticha. Paní Wilsonová otevřela ústa, aby něco řekla, ale přerušila ji otevření vchodových dveří. V tu chvíli vešla dovnitř nádherná žena a já byl okouzlen její krásou. Vypadala jako doslovná bohyně. Když jsem ji spatřil, spadla mi čelist. „Ahoj! Omlouvám se za zpoždění, něco mě zdrželo.“ Zakřičela ta žena melodickým hlasem; Přísahám, že její hlas se mnou něco udělal. Svatá kurva! „Skvělé! Jsi zrovna včas… No, synu, tohle je ta dívka, se kterou se oženíš.“