Kapitola první •SCARLETT• „Míchám a šlehám, chutě božské, vařím jako o život, chuťové pohárky se srovnají…“ pobrukovala jsem si nadšeně, když jsem válela těsto a vykrajovala z něj dokonalé tvary. Chystala jsem domácí těstoviny jako překvapení pro svého přítele; dnes jsme měli třetí výročí a chtěla jsem to s ním oslavit. Už jsem házela nakrájené těstoviny do hrnce s vroucí vodou, když jsem zaslechla otevření dveří. Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem si uvědomila, že přišel můj přítel Josef. Zamkla jsem dveře zevnitř a on byl jediný, kdo měl náhradní klíč. Otřela jsem si ruce do ubrousku a vyšla z kuchyně, abych ho přivítala, ale když jsem vešla do obývacího pokoje, to, co jsem uviděla, mě zastavilo jako blesk z čistého nebe. Josef, absolutní láska mého života, se objímal s ženou, která jsem nebyla já, a vášnivě se líbali. Jeho jazyk měla hluboko v krku a už si začali trhat šaty. Za boží milosti! „Ááá!“ vykřikla jsem, když jsem uviděla tu scénu před sebou, a oni se okamžitě od sebe odtrhli. Na tváři té dámy se objevil výraz hrůzy, zatímco Josef vypadal naprosto klidně, jako by se nic nedělo. „Co tady děláš? Neměla bys být v práci nebo něco takového?“ zeptal se mě Josef, stále se netrápil tím, že jsem ho nachytala, jak se líbá s jinou ženou. „Říkal jsi mi, že tu nebude!“ vykřikla na něj ta dáma vedle něj, když si spěšně snažila obléknout šaty. Když jsem se na ni podívala blíž, uvědomila jsem si, že je to jeho kolegyně, ta samá dáma, která s ním vždycky flirtovala, a on mi říkal, ať se tím netrápím. „Řekl jsem, co tady děláš? Měla bys být v práci…“ opakoval Josef a já jsem se na něj podívala a narovnala ramena. „No, byla bych, kdybych se tady nesnažila připravit speciální večeři, abychom oslavili naše výročí,“ odpověděla jsem. „Aha, to je dneska? To jsem vůbec nevěděl,“ zamumlal si pro sebe, posadil se na gauč a naznačil té dámě, aby si mu sedla na klín. Udělala, jak jí naznačil, a pokračovali v líbání, jako bych tam nebyla. „Ty ses zbláznil, Josefe?!“ zeptala jsem se klidně, ale zdaleka jsem nebyla klidná. Když jsem viděla, že mě nikdo z nich neposlouchá, přišla jsem k nim blíž a chytila tu dámu za vlasy. Prakticky jsem ji strhla z jeho klína a ona bolestivě vykřikla, protože jsem ji držela za vlasy velmi silně. „Mluvím s tebou!“ křikla jsem na Josefa poté, co jsem tu dámu odhodila stranou. „Slyšel jsem tě perfektně. Nechápeš narážky? Nemiluji tě a čím dřív si to uvědomíš, tím líp pro tebe!“ křikl zpátky a já jsem šokovaně ustoupila. „Cos to řekl?“ zeptala jsem se tichým tónem, ale on mě slyšel. „Řekl jsem, že tě nemiluji! Jediný důvod, proč jsem s tebou vůbec byl, je, jak bohatí jsou tvoji rodiče, ale teď je očividné, že od nich nic nedostaneš, když ses všeho vzdala, protože jsi mě ‚milovala‘. Jsi hloupá, Scarlett. Tak hloupá a naivní,“ rozčiloval se. Bez přemýšlení jsem se k němu přiblížila a dala mu facku. Josef se nedržel zpátky, zvedl pravou ruku a dal mi ohlušující facku na levou tvář. Kvůli síle facky jsem spadla na zem. Chystala jsem se vstát a dát se dohromady, ale nedostala jsem k tomu příležitost, protože se ke mně naklonil a začal mě zasypávat fackami a ranami pěstí. Snažila jsem si chránit obličej rukama. Snažila jsem se mluvit a prosit ho, aby mě přestal bít, ale on neposlouchal. Ale co jsem jiného čekala? Vždycky byl takový, bil mě, kdykoli jsem zpochybnila jeho autoritu nebo se mu snažila odporovat, a já jsem to vždycky snášela, protože jsem věřila, že mě miluje. Vždycky mě po bití prosil a já jsem se k němu vracela, protože jsem si myslela, že je moje spřízněná duše. Jak jsem byla pomýlená. Ale tohle, tohle byla poslední kapka. Přestala jsem se snažit prosit nebo se bránit a jen jsem ho nechala, ať mě dál bije. Najednou jsem přestala cítit jeho rány a zavřely se mi oči. Viděla jsem jen černou a přijala jsem temnotu, která mě pohltila. |PŘÍTOMNOST| Zaklepání na dveře mé ložnice mě náhle vytrhlo z proudu myšlenek a zamrkala jsem, když jsem se snažila vzpamatovat. Nevěděla jsem, co mě přimělo vzpomenout si na tu část mě, kterou jsem se tak usilovně snažila pohřbít. Zaklepání se ozvalo podruhé a já jsem promluvila: „Dále!“ Dveře se otevřely a vešla služebná s mírně skloněnou hlavou. „Co se děje?“ zeptala jsem se jí, když se zastavila pár kroků od mé postele. „Vaši rodiče mi řekli, abych vám řekla, že vás chtějí vidět. Mají s vámi něco důležitého probrat, madam,“ řekla zdvořile a já jsem si povzdychla. „Hned teď?“ zeptala jsem se a ona přikývla hlavou. „Ano, madam. Hned teď. Dostala jsem rozkaz, abych vás s sebou přivedla do obývacího pokoje,“ odpověděla a já jsem zasténala. „Dobře, jdeme,“ zamumlala jsem, když jsem slezla z postele a vklouzla nohama do chlupatých pantoflí. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo mě, co důležitého mi chtějí říct, že požadovali, abych následovala služebnou. Během dvou minut jsme dorazily do obývacího pokoje a služebná se uklonila a odešla. Moje matka a otec seděli na gauči a čekali na mě. „Ahoj, mami. Ahoj, tati,“ pozdravila jsem je, když jsem se posadila na gauč naproti nim. „Ahoj, Lettie. Musíme si s tebou o něčem promluvit,“ řekli současně, jako by si to naplánovali. „Ehm… Jasně. O čem se mnou chcete mluvit?“ zeptala jsem se, opřela se o opěradlo gauče a zkřížila ruce. Vyměnili si pohledy a zdálo se, jako by spolu komunikovali telepaticky. Jen jsem zmateně zírala a čekala, až mi řeknou, co se děje. Nakonec si táta povzdychl a odkašlal si. „Lettie… vdáváš se.“ Mlčky jsem na něj zírala, chichotala se a čekala, až mi řekne, že je to vtip, ale na jeho tváři nebyly žádné známky hravosti. Nedělal si legraci. „Cos to řekl?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem ho správně slyšela. „Vdáváš se, Scarlett,“ řekla moje máma a já jsem se na ně překvapeně podívala a rychle mrkala, abych zjistila, jestli se neprobudím z toho divného snu. Modlila jsem se, aby to byl sen. „Vdávám se? Za koho? Vždyť ani nemám přítele, natož snoubence,“ řekla jsem a bez emocí jsem se zasmála. „To víme. Vdáš se za Alexandra Knighta, dědice KNIGHT EMPIRE,“ prohlásil můj táta a já jsem se ušklíbla. „Co to sakra je? Proč bych se měla vdát za člověka, kterého jsem v životě neviděla? Klidně by to mohl být sériový vrah!“ „Není. A nemusíš s ním být ve vztahu, než si ho vezmeš, protože to uděláš pro naši společnost. Víš, že máme v současné době těžké časy.“ „Co vám dalo tu jistotu, že se vdám za totálního cizince kvůli vaší společnosti? Moc mě to nezajímá a vy to víte.“ „Uděláš to, protože ti to říkáme. Pokud neuděláš, co ti říkáme, budeme nuceni tě vyhodit a zablokovat všechny tvé karty. Z tohoto místa si nevezmeš ani korunu,“ řekla máma a moje oči se překvapeně rozšířily. „To nemůžete udělat!“ vykřikla jsem. „Ale můžu. Dívej se a uvidíš,“ odpověděla chladně. „Ale to nedává smysl!“ snažila jsem se argumentovat, ale ona to nechtěla slyšet. „Odkdy ses narodila, je to poprvé, co tě žádáme, abys pro nás něco udělala, a ty to odmítáš. Pokud víš, že to nemůžeš udělat, prostě vypadni z našeho domu a dej nám vědět, že nemáme žádné dítě!“ zakřičela máma a do očí se mi nahrnuly slzy. Neuvědomila jsem si, kdy jsem začala plakat. „Udělám to,“ řekla jsem si pro sebe. „Cos to řekla?“ zeptala se máma a já jsem popotáhla. „Řekla jsem, že to udělám!“ zakřičela jsem a na její tváři se objevil široký úsměv. „Dobrá holka. Právě jsi udělala to nejlepší rozhodnutí v životě,“ zazubila se. „Hned informuji Knightovy o naší odpovědi.“ Máma a táta odešli z obývacího pokoje, zatímco já jsem zůstala na gauči a přemýšlela o tom, co se právě stalo.