Edwarde, Právě jsem uzavřel dohodu se Stacks – největší v mé kariéře – v hodnotě milionů dolarů. Držíc se volantu svého elegantního černého sedanu a řítíc se ulicemi, cítil jsem vlnu pýchy. Rty se mi zkroutily v zlomyslném úsměvu při vzpomínce na výraz v tváři mého otce, Colleena Wildera, když jsem mu tu novinu oznámil. Jako každé jiné vítězství, i tohle mělo být uspokojivé, ale Colleen by nikdy neprojevil svou hrdost, ne že bych to čekal. Colleen byl komplikovaný muž. Jeho tvář se zkroutila v té známé masce nedůvěry a téměř zklamání pokaždé, když jsem mu řekl o nové dohodě, kterou jsem uzavřel. Bylo to, jako by vždycky čekal, že spadnu – bez ohledu na to, jak vysoko jsem vylezl. Ten muž měl způsob, jak tlačit – neustále tlačit – aby zjistil, jestli se zlomím. A pokaždé, když jsem se nezlomil, jako by ho to ještě víc nasralo. Možná to pro něj byla hra, aby zjistil, jak daleko může zajít, dokud neselžu. Jenže já nikdy neselhal. Zatím ne. Tato dynamika tahu a tlaku byla mým životem ode dne, kdy Cilia – moje matka – odešla. Rád si myslí, že je to všechno o odkazu, o tom, abych se nestal takovým ztroskotancem jako ona – která nás opustila kvůli muži, o kterém si myslela, že je mocnější, a nikdy se neohlédla, zanechala svého dvanáctiletého syna s mužem, který svůj žal proměnil v posedlost úspěchem. Postaral se o to, abych na to nikdy nezapomněl. Každý krok, který jsem od té doby udělal, každá trofej, kterou jsem získal, byla důkazem – důkazem, že ho nezklamu jako ona. Jeho největší strach byl, abych se nestal jako ona, ale můj strach byl stát se jím – chladným, zatrpklým, žijícím ve stínu ženy, která mu ublížila. Můj vyzváněcí tón se prořízne reproduktory v autě, stisknu jedno tlačítko a ozve se Bertin známý skřípavý hlas. "Pane Wildere," říká, jako by právě uběhla maraton. "Berto," říkám netrpělivě. Nejsem trpělivý člověk, takže jsem okamžitě neklidný. "Co je?" Berta je moje hospodyně v podzemním bytě, zná mě už roky a rozumí mi docela dobře, takže jde rovnou k věci. "Je to ta dívka, pane," "Jaká dívka?" "Ta dívka v bytě, odmítá odejít, pane. Zkoušela jsem všechno, pane." Do prdele. Nenávidím to. Ty přilepy. Ty, které vždycky chtějí zůstat déle, než je dohodnuto. Myslí si, že sex byl tak dobrý, že už nikdy nenajdu nic lepšího. Nenávidím je. "Dejte mi ji k telefonu, Berto," procedím slova, moje frustrace už narůstá, zaujímám obranný postoj, ten typ, který zaujmete, když se chystáte někoho srovnat. "Edwarde….." vrní do telefonu tím svůdným tónem, který mi leze na nervy a nikdy na mě nefunguje. "Naše dohoda byla ukončena, vyčerpala se, musíš opustit můj byt," Její smyslný hlas se line z telefonu: "Ale Edwarde, zlato, tak jsme se bavili, jsi tak temný a tak sexy a já chci víc, víc tvé temnoty, ještě nejsem připravená odejít," Nepříjemně se ošívám a cítím, jak moje trpělivost mizí oknem. "Poslouchej mě, holka, asi za 10 minut pošlu do bytu ochranku, aby tě odvedla, a zatímco tě budou tahat ven, postarám se, aby Berta udělala dobrou fotku, to by nebylo moc dobré pro image tvé módní značky, že ne?" "Zkurvenej kreténe! A mimochodem, jsem Kylie, ne holka!" zamumlá drsně do telefonu. "Vypadni z mého pozemku," přikazuji s pohrdavým tónem. "Berto?" "Ano, pane?" "Dej mi vědět, jestli zůstane déle než vteřinu, a postarej se, aby nic nenechala," "Samozřejmě, pane," "Zkurvená přilepa," zanadávám si pod dech, když okamžitě ukončím hovor a vjíždím na parkoviště velkého sídla, které Colleen tak štědře daroval mně a mé snoubence jako zásnubní dar. Víte, být synem Colleena Wildera s sebou nese spoustu tlaku a určitých očekávání – sňatek s Tatianou je jedním z nich. To, co dělám ve svém suterénním bytě – tak zvládám ten tlak, tak předbíhám ta očekávání. Nejsem nadšený, že se žením, ale nemám si na co stěžovat. Proč bych měl? Nečekal jsem na lásku, nebo na jakékoli romantické iluze, kterými jiní muži marnili své životy. Láska byla pro hlupáky – zbraň, kterou lidé používali, aby se dostali dost blízko na to, aby vám ublížili. Moje matka mě to naučila. Nikdy bych nikoho nenechal tak blízko. Nikdo by nikdy nemohl říct, že se dostal dost blízko na to, aby to zkusil. Proto byla Tatiana dokonalá. Byla nevšímavá, krásná a ochotná dodržovat moje pravidla. Od zásnub jsem se nevrátil, hned po Tatianině ano jsem odletěl do Paříže, abych uzavřel obchody. Colleen by řekl: "Synu, žena bude chtít tvůj čas, ale tvůj čas jí nedá jídlo na stůl, tvoje peníze ano, a nakonec žena opustí muže, kterého miluje, ale neopustí muže, který platí účty." Jsem stvořen k obrazu svého otce a s každým krokem si dobře uvědomuji, že můj život není úplně můj. Ztuhnu ve dveřích naší ložnice a zírám na to, co vidím. První, co mě zasáhne, je hudba. Něco strašného. Funk? Zamračil jsem se. Kdo to sakra pouští? Pak jsem ji uviděl. Nevšímavě houpala boky do strašné písničky. Kdo sakra ještě tancoval na funk? A ještě k tomu v ručníku. Bylo to směšné a otravné zároveň. Kdo to byl? A co sakra dělá v mé ložnici? Pohybovala se, ne, tančila – pokud se to tak dalo nazvat. Její boky se houpaly nemotorně, až komicky, v rytmu tak mimo, že se na to bolestně dívalo. Ale nemohl jsem se odvrátit. Ručník se jí sotva držel, pohromadě jen za boží milosti. Její černé vlasy se jí nepořádně sypaly přes ramena, mokré a její pokožka – jemně olivová – byla zčervenalá ze sprchy. Nejsem trpělivý člověk, takže jsem byl velmi podrážděný, ale zůstal jsem stát a sledoval, jak moonwalkuje – hrozně – po místnosti. Neměla tušení, že tam jsem, očividně ztracená ve svém vlastním směšném představení. Ještě jeden krok a její tělo se srazilo s mým. Náhlý kontakt jí vyrazil z hrdla zalapání po dechu a ona se otočila a pevněji si omotala ručník kolem svého drobného těla, jako by to byl její štít proti mně. A okamžitě jsem ji poznal. Penelope Barnesová. Ne, Penelope Bangsová. Phoenix. Moje středoškolská tajná posedlost. Co dělala v mé ložnici? "Ááá!" Vykřikla. Všiml jsem si jejího vyděšeného výrazu – strach, šok, panika. Bylo to skoro zábavné, až na to, že by mě to stálo hodně, abych se zasmál. Než jsem stačil promluvit, vtrhla do pokoje Tatiana, moje nejdražší snoubenka. "Co se děje, Pen?" Penelope ukázala přímo na mě, její prsty se mírně třásly, když se snažila vzpamatovat z šoku. A rychle vypne tu strašnou hudbu, která se line z jejího telefonu. Její hnědé oči, které byly kdysi rozšířené strachem, se nyní zužovaly do něčeho, co se blížilo zmatku – a trochu i poznání? Od střední školy jsem se hodně změnil, takže se dá očekávat, že mě hned nepozná, ale já ano, poznávám ji okamžitě. Byl jsem její středoškolský tyran, tak proč bych ji nepoznal?