Penelope Jsem Penelope Barnesová, obyčejná holka v džínách a prostých topech, a když se cítím kreativně, hodím do toho tílko a prohrábnu si rukou ofinu. Pocházím z Brooklynu a věřím na lásku. Nevyrůstala jsem v luxusu. Žádná stříbrná lžička, žádné rozlehlé statky – ale měla jsem lásku. Skutečnou lásku. Moje máma, Anna Barnesová, byla irská imigrantka, která se zamilovala do amerického potápěče. Pět let po mém narození zemřel a nechal Annu a mě samotné. Dřela jako kůň, aby mi nic nechybělo, a extra se snažila, aby mě dostala na Beverly High School. Říkala mi: „Chci, abys viděla, jak velký svět může být, abys mohla mít tak velké sny.“ A já měla. Prošla jsem Beverly, dostala se na Bergeronovu univerzitu a mířila k titulu z psaní a žurnalistiky s vyznamenáním. Jenže pak přišel život. Máma zemřela. Můj hrdina, moje skála, můj střed – pryč. Poté se všechno začalo hroutit. Známky, nálady, srdce. Ta prázdnota byla nesnesitelná, jako by ve mně byla zející díra, kterou jsem nemohla zaplnit. Je to první léto bez ní a všechno se zdá beznadějné. Trávit léto sama v Red Brooku by bylo nesnesitelné, to malé městečko by se bez ní zdálo ještě menší. Rodina? Pokud jsem nějakou měla, Anna mi to nikdy neřekla. Nikdy nechtěla mluvit o své rodině ani o rodině mého táty, takže nemám tušení. Jsem naprosto sama a od Jeremyho jsem neměla jiného kluka. S Jeremym jsem se seznámila ve druháku na Beverly High – byl to stipendista jako já, neuvěřitelně chytrý a měl ten klučičí šarm, který ho dělal ještě neodolatelnějším. Měli jsme toho tolik společného – podobné zázemí, chodili jsme do stejných klubů a vždycky jsme spolu jezdili domů autobusem. Ve třeťáku mě pozval na rande a ani na vteřinu jsem nezaváhala. Nebyl důvod odmítnout. Byl to můj první kluk – můj jediný kluk – a chvíli se zdálo, že je všechno dokonalé. Alespoň jsem si to myslela. Ta iluze se rozplynula, když jsem ho načapala, jak mě podvádí s Tatianou Wyersovou, mojí nejlepší kamarádkou. No, oprava: bývalou nejlepší kamarádkou. Zablokovala jsem ji, vymazala jsem ji ze svého života, jako by nikdy neexistovala. Dobře, nebudu ji líčit jako totální zrůdu. Před Jeremym nebyla Tatiana jen kamarádka – byla to sestra, kterou jsem nikdy neměla. Měla mě ráda ode dne, kdy mě uviděla, a sdílela se mnou téměř všechno. Měla své excesy – hodně jich – což se dalo očekávat, myslím tím, že vyrůstala v neskutečném bohatství, ale úplně sama. Její otec byl neustále na nějaké služební cestě a její matka zemřela při porodu. Potřebovala mě a já jsem dlouho potřebovala ji. Ale všechno se změnilo na moje 18. narozeniny – dva dny před maturitou – když jsem vešla a našla ji s Jeremym. V mé posteli. Taková zrada vás nejen zlomí; ona vás přetvoří. A přesto jsem tady, stojím u jejích dveří a vím moc dobře, že mě může zlomit znovu. Vím, že je chyba sem chodit. Ale co máte dělat, když jste smutní, osamělí a ze 70 procent sebevražední a jediná osoba, které můžete zavolat, je ta jediná osoba, které jste přísahali, že už nikdy nepromluvíte? Odpustila jsem jí? Upřímně řečeno, nevím. Co vím, je, že se topím ve svém žalu a potřebuji někoho – kohokoli – aby mě vytáhl, než se úplně potopím. A smutná pravda je, že bez ohledu na to, jak komplikované jsou věci s Tatianou, bez ohledu na tu zradu – nějaká část mě ji stále miluje. Je to moje nejlepší kamarádka a můj nejhorší nepřítel – asi. Takže tady stojím před jejími velkolepými mahagonovými dveřmi a doufám, že možná – jenom možná – dokáže zaplnit tu prázdnotu, i když jen na chvíli. Jak říkávala moje máma, za boží milosti: Není žádná hanba prosit o pomoc, i když to znamená zaklepat na dveře svému nepříteli, Penelope. "Pane Bože, Pen!" Tatiana vyrazí dveře dokořán, s otevřenou náručí a hlasem plným nadšení. Spěchá ke mně a já sotva stihnu zareagovat, než mě sevře ve svém obvyklém přehnaném objetí. Obejmu ji zpátky a cítím bodnutí něčeho – možná hořkosti, možná úlevy. "Taky mi chyběla," přiznávám. Protože mi chyběla. Jak moc to nerada přiznávám. Odtrhne se ode mě a její oči mě skenují, jako by si katalogizovala každý detail. Stále vypadá jako zosobnění luxusu ve svém růžovém dvoudílném saku a šortkách, bílá halenka pod ním je svěží a neposkvrněná. Její krátké hnědé vlasy jsou perfektně upravené v klasické stranové pěšince a její pleť září, jako by právě vystoupila z obálky nějakého high-fashion časopisu. "Vůbec ses nezměnila," její oči se rozzáří, když mě chytne za ruku a vtáhne mě dovnitř. "Páni, to musí být nebe," říkám s očima dokořán, když si prohlížím okázalost jejího domu. "Ach, měla bys vidět to sídlo ve Španělsku. To je teprve nebe. Tohle?" Mávne opovržlivě na okázalé okolí. "Tohle je čekárna do nebe." Chichotá se. "Počkej, existuje něco většího než tohle?" Nemůžu si pomoct a směju se, navzdory sobě. Ona hravě protočí oči. "Ach, Španělsko uvidíš brzy. Možná tam budeš moct se mnou bydlet! Zapomeň na školu – existují úžasné věci zvané řidiči, Pen. Odvezou tě, kam budeš potřebovat." Zavrtím hlavou a usmívám se na Tati. "Jsi pořád tak vtipná." Můj pohled přitahuje třpytivý diamant na jejím prstu a nemůžu si pomoct a zalapám po dechu. "Pane Bože, zasnoubila ses?" Chytnu ji za ruku a sotva se dokážu ovládnout, jak se mi po tváři roztahuje široký úsměv. "Úplně jo!" piští a je to nakažlivé. "To je krásný prsten!" zvolám a můj pohled sleduje složité detaily kamene, jak se třpytí ve světle. "Je? Teda, já nevím..." Škádlí mě, zvedne ruku a dramaticky si ji prohlédne. "Ach bože, Tat," směje se, s hlavou zakloněnou v rozkoši. "Ty jsi něco jiného." Směje se, tím svým typickým vysokým smíchem, díky kterému se dřív všechno zdálo lehčí. Ale ta lehkost vyprchá, když se na mě znovu podívá. "Slyšela jsem o tvé mámě. Je mi to moc líto, Pen. Jsi v pořádku?" Anně diagnostikovali rakovinu hned po maturitě – zrovna když jsem si myslela, že už to nemůže být horší po rozchodu s Jeremym, život mě zasáhl tím. Bylo to nejtemnější období mého života. Všechno jsem odložila – vysokou školu, svou budoucnost – abych se postarala o Annu a dala dohromady své zlomené srdce. Chvíli se zdálo, že to nejhorší máme za sebou. Rakovina ustoupila a já jsem konečně začala na Bergeronově univerzitě a snažila se jít dál. Ale před několika měsíci se vrátila a tentokrát Anna bojovala jako lvice. Dala do toho všechno, co měla, ale nakonec to nestačilo. Teď je pryč a já jsem ponechána s tichem, které po sobě zanechala. Těžce polknu a cítím známou bolest na hrudi. "Ne. Nejsem... nejsem v pořádku. Jen se cítím prázdná. Jako bych padala do té díry, která se zvětšuje." Ona mě vtáhne do dalšího objetí. "No, tohle léto to všechno změní. Slibuju. Bude to tvoje nejlepší léto a užijeme si spolu spoustu zábavy." Chci jí věřit, ale v hlavě mi zní neodbytný hlas, který mi říká, že bych tu neměla být. Ale potřebuju rozptýlení, tak přikývnu. "Děkuju, Tati." Zaváhá, pak se odtáhne a povzdechne si. "Víš, Pen, moc jsem s tebou chtěla být, když Anna odešla. Taky jsem ji měla ráda. Ale nedala jsi mi šanci, odřízla jsi mě." Zamračím se na ni. "Víš, proč jsem tě odřízla, Tati." A ano, ten slon v místnosti je venku. Doufala jsem, že se tomu budeme moct vyhnout o něco déle nebo... navždy. "Ale prosím tě," mávne rukou a odmítá závažnost toho, co udělala. "Myslíš Jeremyho? Pořád se kvůli tomu zlobíš?" Zaťnu čelist. Nejsem tak tichá, jako jsem bývala na střední škole, Annina nemoc a její smrt mě zocelily. Učím se bránit. Nikdo jiný by to neudělal. "Tatiano, spala jsi s mým klukem na moje narozeniny, v mojí posteli. Samozřejmě, že se kvůli tomu pořád zlobím. Porušila jsi kodex sesterství, Tati!" Ona se směje a to mě rozčiluje. "Ale no tak. Jeremy byl obyčejný. Totální poslušný pejsek. Udělala jsem ti laskavost. Udělala jsem mu laskavost!" "Ale i tak jsi s ním spala, byl to můj první kluk, Tat!" odseknu a cítím, jak mi v hrudi stoupá starý hněv. Pokrčí rameny, úplně netečně. "On mě balil, Pen. Já bych to neudělala, kdyby on nezačal." "Ach chudinko Tati, můj kluk tě balil, co jsi mohla dělat?" "Ale no tak, Pen, když tě svedl se mnou, nestál za to. To víš." "To neomlouvá to, co jsi udělala," říkám a můj hlas se chvěje frustrací. "Byla jsi moje nejlepší kamarádka. On byl můj kluk. Nikdy jsi neměla—" "Ach, uklidni se," přeruší mě dramatickým povzdechem. "Už je to pět let. Vážně jsi na něm ještě závislá?" Zaskřípu zuby. "Nezajímá mě Jeremy. Zajímá mě fakt, že ses nikdy neomluvila. Ani tehdy, ani teď." Znovu protočí oči. "Fajn. Omlouvám se. Lituju toho. Můžeme jít dál?" Zamrkám, ohromená její nonšalancí. Ale než můžu zareagovat, už mě táhne do chodby. "Pojď, nebudeme se hrabat v minulosti. Věř mi, tohle bude nejlepší léto. Budu tě rozmazlovat." Prohlédne si mě od hlavy až k patě a ignoruje grimasu na mé tváři, dodá: "Bože, potřebuješ den v lázních, Pen." Prohlíží si moji tvář, jako by na ní byla morová nákaza: "Ale neboj, my to napravíme... Pojď, půjdeme tě ubytovat." Když se nechám zatáhnout hlouběji do jejího světa nadbytku, nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. O pět let později je Tatiana Wyersová stále stejná sobecká, rozmazlená holka, která si myslela, že slunce vychází a zapadá u jejích nohou. A já? Jsem jen holka, která se snaží zaplnit prázdnotu, kterou po sobě zanechala moje máma. Možná tohle léto nic nenapraví. Možná budu litovat, že jsem sem přijela. Ale teď jsem příliš vyčerpaná, než aby mi to vadilo. "A pane Bože, nemůžu se dočkat, až ho poznáš!" "Koho poznám?" zeptám se tónem, jako by mi to bylo jedno. Protože mi to je jedno. "Mého snoubence, samozřejmě!" zabrní a proplete mou ruku se svou. "Aha," vydechnu a táhle si povzdychnu, když mě vyvede po schodech nahoru. Ať už je ten sakra určitě bohatý, do sebe zahleděný hrouda její snoubenec kdokoliv – rozhodně se mu budu vyhýbat. Tatiany je už tak dost.