Edwardův pohled Probudil jsem se na Colleenino neúnavné volání, po kterém následovala textovka, která křičela jeho frustrací: Co je s tím Montgomerym? Ten chlap má být na dovolené, ale tady mě jako vždycky trápí. Nic nebylo důležitější než jeho drahocenné účty. Zvlášť Montgomery – už měsíce mi prokluzoval mezi prsty a na ničem jiném nezáleželo – ani na dohodě se Stacks, kterou jsem uzavřel včera. Ne, pro Colleen byla dohoda se Stacks malá ryba v oceánu. Montgomery byl klíč, ten jeden krok k získání Harringtonova účtu – Velryby – největšího účtu pro Wilder Corporations. Poslední návrh selhal, a pokud selže i tenhle další, budu muset vyhodit celý svůj kreativní tým a nahradit ho lidmi, kteří to dokážou. Moje myšlenky se točily v tuctu scénářů a najednou se všechno zastavilo, když jsem uviděl – ji. Penelope Bangsová. Phoenix. Měla skloněnou hlavu, oči přilepené k telefonu, úplně si nevšímala světa kolem sebe, stejně jako včera v mé ložnici, tančila bez starostí. Pohybovala se s touhle neúmyslnou grácií, jako by jí patřil každý neohrabaný krok, ztracená v čemkoli, co jí rozpalovalo prsty po obrazovce. Do prdele. Ona je tu fakt na léto. Moje oči jsou na ní přilepené, když se celé moje myšlenky přesouvají od Montgomeryho dohody k – jí. Nic mě nemělo rozptylovat od Montgomeryho dohody, ale nějak se jí to povedlo. Nekonečně jsem o ní fantazíroval. To je moje velké tajemství. Nikdy bych to nikomu nepřiznal – ani sám sobě, vlastně ne. Od prvního dne, kdy jsem ji uviděl – jak stojí vedle ředitele Scotta v hodině angličtiny, ten plachý brooklynský úsměv – něco cvaklo. Nebylo to tím, jak vypadala, byly to její široké hnědé oči, ten oheň skrytý za jemným brooklynským přízvukem. Moje tělo reagovalo okamžitě, ale bylo to víc než jen fyzické. Moje mysl se rozjela s myšlenkami, kterých jsem se nemohl zbavit, myšlenkami, které byly daleko od slušných. Myšlenky jako jak by vypadala bez uniformy. Nebo jak by se cítila pode mnou, její spodní ret mezi mými zuby, její teplá kůže vtlačená do mé, její vlasy zamotané mezi mými prsty, když bych ji držel blíž… Byla to ta nejpodivnější chemie. Podivná, protože bych neměl o Penelope Bangsové takhle přemýšlet. Ale i tak ty fantazie přicházely. Nemohl jsem si pomoct, abych si ji nepředstavoval – vlasy jí volně padaly, jak ji přitahuju blíž, líbám ji, dokud nemůže dýchat. Představoval jsem si svoje ruce mezi jejími stehny, jak ji škádlím, dokud mě neprosí, abych pokračoval. Ale byly to jen fantazie. Nikdy jsem podle nich nejednal. Nemohl jsem. Ne, když jsem byl synem Colleen Wilderové a ona byla Penelope Bangsová. Ona je zelená. Já jsem modrý. Ona věří v lásku a pohádky. Já věřím v kontrolu a výhody. Jsem syn Colleen Wilderové – chladný, vypočítavý. Ona je to sladké, naivní děvče z Brooklynu. A je tu ten zjevný sociální rozdíl mezi námi. Celý zatracený svět to viděl. Colleen by se zbláznila – dala by mi jednu ze svých chladných lekcí, kdybych někdy překročil tu hranici, a Tatiana by neztrácela čas tím, aby si namlela pusu. Takže jsem uspokojoval ty divoké, zakázané fantazie tím, že jsem ji provokoval. Šikanování jí bylo tak blízko, jak jsem se mohl dostat k tomu, abych si ji udělal svou – Dostat reakci – jakoukoli reakci – bylo to jediné, co mi bránilo prozkoumat svoje nejdivočejší fantazie s ní. Její oči se blýskaly tím ohněm, její rty se stiskly k sobě, když se bránila… To bylo to nejbližší, co jsem se kdy dostal ke skutečné věci. V mém světě jsme Penelope Bangsová a já – nemožní, alespoň v očích všech, na kterých záleželo. Ale teď jsem starší. Jiný. Víc pod kontrolou. Mám víc způsobů, jak dostat to, co chci. Teď se přibližuje a já bych měl uhnout z cesty, ale neudělám to. Není to jen tím, že do mě za chvíli narazí, nebo že její běžecký úbor obepíná její tělo způsoby, kterých se snažím nevšímat. Je to něco jiného. Tah, který jsem necítil roky. Způsob, jakým se mi dostávala pod kůži, způsob, jakým se nám nikdy nedařilo vyhnout se vzájemné blízkosti. Teď jsme od sebe centimetr. Její telefon je stále jejím světem, vlasy se jí lepí na vlhké tváře, rty se tiše pohybují, jak píše. A pak – bác. Vejde přímo do mě, její hlava narazí do mé hrudi s měkkým bouchnutím. Její telefon jí vyklouzne z ruky a visí na popruhu, jak zakopne zpět. „Sakra!“ zamumlá a rukou si sáhne na čelo. Nakloním hlavu, předstírám falešné znepokojení. „Víš, měla by ses naučit nenarážet do lidí.“ Její oči vystřelí nahoru, ostré, ohnivé. Ten pohled. Bože, ten pohled mi chyběl. Přiloží si ruku na čelo a zamračeně na mě pohlédne. „Mohl ses pohnout,“ odsekne. Pokrčím rameny a zkřížím ruce. „Ty jsi byla přilepená k telefonu. Mám se cítit špatně za to, že jsem ti překážel?“ Zvednu obočí a nakloním se do napětí. Ušklíbne se, přistoupí blíž a zvedne bradu tím vzdorným způsobem, který tak dobře znám. „Viděl jsi mě přicházet. Mohl ses pohnout. Nemusel jsi tam jen tak stát.“ Můj úsměv se prohloubí, protože je úžasné, jak se za sebe takhle staví. „Předpokládáš, že mi na tobě záleží natolik, abych se ti vyhnul. To je roztomilé.“ Kousne se do rtu a snaží se zadržet jakoukoli urážku, která se formuje. Pak najednou vystřelí. „Ani včera jsi neodešel. V Tatiině pokoji. Jen jsi tam stál a sledoval mě… ve velmi soukromém okamžiku.“ Ušklíbnu se a setkám se s jejím pohledem bez zaváhání. „Pokud si pamatuju, ty jsi byla v mém pokoji. V ručníku, nic víc. Jak moc soukromé to mohlo být?“ Její čelist se zatne, její tváře zrudnou. Otevře pusu, ale zpočátku nic nevychází. „Byla jsem v Tatianině pokoji,“ vyplivne konečně, „a nečekala jsem publikum.“ „A já jsem nečekal představení,“ rýpnu si. „Hrozné, k tomu.“ Zásah se povedl. Viděl jsem to. Celé její tělo ztuhlo, připraveno se bránit. Byla jiná. Už se nekrčila a nezadrhávala jako na střední škole. „Jsi nesnesitelný,“ zamumlá a zavrtí hlavou. „A ty jsi hrozná tanečnice,“ škádlím ji a přistoupím blíž. „Ten post-sprchový funk byl bolestivý na pohled. Měl jsem zavolat měsíční policii, aby tě na místě zatkla.“ Zkříží si ruce přes prsa a její rty se stisknou k sobě tím divokým způsobem, který jsem miloval. „Můj post-sprchový funk není hrozný!“ To je ono. Ten oheň. To mi chybělo – a způsob, jakým se teď bránila, způsob, jakým vyrostla, nebyl jsem si jistý, jestli mi to připadá víc otravné nebo víc… atraktivní. Nakloním se blíž a užívám si, jak se ježí, jak se jí pořád dostávám pod kůži. „Ale je. Funková policie by tě dala do pout. A měsíční policie? Doživotní zákaz. Veřejná bezpečnost.“ Její rty se rozevřou, jako by chtěla něco říct, ale slova jí uváznou v hrdle, když přiběhne Tatiana, nevšímajíc si celé scény. Penelope však vypadala, jako by mě mohla spálit dýkami ve svých očích. Její tváře jsou zrudlé, její dech hrubý a nemohl jsem si pomoct, abych si nepředstavil, jaké by to bylo políbit ji právě teď, donutit ji zapomenout na veškerou tu frustraci a proměnit ji v něco jiného. Něco chaotického, něco skutečného. Mezi námi něco bylo. Vždycky bylo. A poprvé po tolika letech jsem to nechtěl dál ignorovat.