**Violet** Srdce mi bušilo vzrušením i nervozitou, když jsem s kufry v rukou kráčela přes kampus Akademie Starlight. Tohle byl můj sen, kam až má paměť sahala – být mezi nejlepšími měňavci. Dostat se na akademii bylo nesmírně těžké, ale nějakým zázrakem se mi to podařilo. Dnešek měl být začátkem nové kapitoly mého života a absolutně nic to nemohlo zkazit. "Uhni, čtyřočko!" Teda, skoro nic. Vyjekla jsem, když do mě někdo vrazil a srazil mě k zemi. Dopadla jsem tvrdě i se svými kufry. Brýle mi sklouzly z obličeje a mě zachvátila panika. "Ne, ne!" zašeptala jsem, zavřela oči a zoufale po nich hmatala. Musela jsem je mít na očích neustále. Měla jsem je už od osmi let a věděla jsem jediné – pokud je nebudu mít nasazené, čeká mě chladná a osamělá noc. Ty noční můry, ty vize... "Mám je!" vydechla jsem, když mé prsty zavadily o známou obroučku. S úlevou jsem si je rychle nasadila zpět. Zahlédla jsem záda kluka, který mě srazil, jak odchází se svou partou kamarádů. "Kretén!" zamumlala jsem já i má vlčice Lumia současně. Jeden z těch kluků, oblečený v modré mikině, se ohlédl s výrazem, který připomínal soucit. Naše oči se setkaly a on se pak otočil a rozběhl se mým směrem. Zmateně jsem sledovala, jak zvedá mé kufry ze země, a pak mi podal ruku, aby mi pomohl na nohy. "Jsi v pořádku?" "Ano, díky," přijala jsem pomoc a vstala, takže jsme teď stáli tváří v tvář. Rty se mi okamžitě zvlnily úsměvem při pohledu na toho pohledného blonďáka přede mnou. Oči měl hnědé jako med a vlasy o něco světlejší než já. "Omlouvám se za prince," řekl. "Nemyslel to tak, je dneska trochu nevrlý." Zatravářila jsem se. "Prince?" Ten kluk si mě zvláštně změřil. "Toho Ly... to je jedno. První den?" "Ano." "Potřebuješ pomoct s kufry?" "Ano, jistě." Popadl mé dva kufry a vyrazili jsme. Mé krátké nohy měly co dělat, aby mu stačily, protože jsem byla skoro o polovinu menší než on. "Byla jsi na cestě pro klíče?" "Ano." "Umíš říkat jenom ano?" "A... chci říct – ne," zavrtěla jsem hlavou, trochu v rozpacích. Uchechtl se. "Jsem Nate, člen studentské rady." "Violet," odpověděla jsem. Nate na mě pohlédl a pak si mě jeho oči začaly zkoumat. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem se neubránila červenání. "Tak mě nech hádat," promluvil. "Sedmnáct, malá a skromná smečka, dcera Alfy, učednice léčitele?" Šokovaně jsem se na něj podívala a překvapeně se zasmála. "Skoro ses trefil – osmnáct." A pak tu byla ta druhá věc. Alfa byl můj strýc, který mě vychoval, ale nebylo to něco, o čem bych se chtěla bavit. Když mi bylo osm, rodiče zemřeli při útoku a od té doby se o mě staral strýc. Byl Alfou smečky Krvavé růže, malé smečky z východu. "Studuješ na pomocnici léčitele? Rodiče na tebe musí být pyšní," řekl Nate. "Ano, a oni..." odpověděla jsem a slova mi uvázla v hrdle. Alfa Fergus se snažil chovat se ke mně jako k dceři, ale ten muž byl prostě příliš neohrabaný na to, aby nějakou vychovával. Nikdy tu moc nebyl a naše Luna, Sonya, se snažila, jak mohla, ale prostě mezi námi nebylo takové to pouto matka-dcera. Sůl do rány přisypával Dylan, můj bratranec, se kterým jsem vyrůstala. Říkala jsem mu bratře, všichni to tak brali. Celý můj život mě nenáviděl, nikdy mi nedal důvod proč, a nikdy jsme spolu nevycházeli. Byl ve druhém ročníku na Akademii Starlight a dal mi velmi jasně najevo, že uvnitř těchto zdí nejsme rodina a že se od něj mám držet dál. Jeho přesná slova zněla: 'Neztrapňuj mě, zrůdo.' "Jsou pyšní," povzdechla jsem si. Když jsem následovala Natea, všimla jsem si spousty dívek, které bojovaly o jeho pozornost. Občas na některou z nich kývl a setkal se s nadšeným pištěním. S takovou tváří nebylo těžké uhodnout, že je populární. A co víc, zdálo se, že má i dobré srdce. Přistihl mě, jak na něj zírám, a já s chichotáním sklopila zrak k zemi. "Tady jsi," řekl Nate. Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že už jsme dorazili do velké síně. "Pojď," zavedl mě dovnitř a bylo to přesně tak úžasné, jak jsem si pamatovala z orientačního dne – velký, otevřený prostor s vysokými stropy a luxusním vzhledem. Bylo tu docela rušno, prostor zaplněný studenty a kufry. "Páni," vydechla jsem a s úžasem se rozhlížela. Nate ukázal prstem. "Tamhle je recepce. Můžeš tam zajít pro informace a dostat klíče," pak natáhl ruku. "Rád jsem tě poznal. Vítej a doufám, že budeš mít dobrý rok – Violet." Chvíli jsem se dívala na jeho ruku, než jsem ji přijala. "Děkuji." Mrkl na mě a já v hrudi ucítila chvění. Držela jsem jeho ruku o vteřinu déle, než bylo nutné, a když se s jemným úsměvem zadíval na naše propletené dlaně, odkašlala jsem si a ustoupila. "Děkuji," zopakovala jsem, nevědouc, co jiného říct. "A děkuji, že ses vrátil, abys mi pomohl." "Žádný problém," řekl Nate. "Jen dělám svou práci." Správně, protože byl členem studentské rady. "Nate – jdeme!" zavolal hlasitý hlas. Podívala jsem se Nateovi přes rameno, abych viděla, odkud ten hlas přichází. Byl to kluk opírající se o jeden ze sloupů, obklopený přáteli, zády k nám. Byl to ten samý kluk, co mi řekl 'čtyřočko'. Jeho hlas jsem poznala okamžitě. Nate o něm mluvil jako o princi a já přemýšlela, jestli je to proto, že je skutečnou královskou rodinou, nebo kvůli jeho povýšenému chování. Přesto Nate ani na vteřinu nezaváhal a okamžitě odešel ke svému kamarádovi. "Další!" zakřičela žena za informačním pultem a vrátila mě zpátky do reality. Na tváři měla přilepený otrávený výraz. "Ach, ano – to budu já!" řekla jsem a zněla jsem trapně i sama sobě, když jsem se snažila dotlačit kufry k pultu. "Jméno, třída a obor," vyžadovala plochým tónem. "Violet Hastingsová, prvačka z léčitelského oddělení?" Žena zabručela a prohledala stoh papírů nebo složek. Mezitím mé myšlenky zabloudily k mým třem novým spolubydlícím a doufala jsem, že budou alespoň snesitelnější než ten týpek, co mi nadával do čtyřoček. "M-musím říct, že jsem velmi poctěna, že jsem jednou z vybraných 200, kteří se mohou učit od nejlepších léčitelů, a moje máma byla vlastně absolventka, takže jsem opravdu nadšená, že..." Žena mě přerušila tím, že po mě hodila svazek klíčů, a já je chytila jen tak tak. "Kolej Luny, druhá budova po tvé levici, druhé patro, pokoj 102 – Další!" "Dobře?" zamrkala jsem, šokovaná její hrubostí. Než jsem stihla zareagovat, někdo mě odstrčil stranou a já skoro klopýtla, ale naštěstí jsem včas získala rovnováhu. Následovat pokyny té hrubé ženy k budově kolejí naštěstí nebylo příliš složité. S velkým úsilím jsem se vyškrábala do druhého patra, úplně bez dechu a pravděpodobně zpocená – ale byla jsem tam a to bylo jediné, na čem záleželo. Chodba byla plná studentů, kteří si povídali, stěhovali své věci a tak podobně. Zahlcena hlukem a lidmi jsem se rozhlížela kolem a nevěděla, kde začít. "V jakém jsi pokoji?" zeptal se hlas za mnou. Když jsem otočila hlavu, nějaká žena mi hlasitě vydechla do obličeje. "Adelaide?" rozšířila své pronikavě zelené oči. Podívala jsem se na tu ženu a snažila se zjistit, jestli ji znám, ale nemohla jsem ji poznat. "K-kdo?" vykoktala jsem. Ta žena měla světle šedé vlasy stažené do drdolu, brýle na nose a pronikavé zelené oči. Zírala na mě s intenzivním, téměř nadějným výrazem, zatímco já si ji podivně měřila a myslela si, že si mě musela s někým splést. "Moc se omlouvám," omluvila se, "jen vypadáš jako někdo, koho jsem kdysi znala." Srdečně jsem se usmála. "To je v pořádku." "Jmenuji se Esther a jsem vedoucí kolejí tohoto oddělení. A ty jsi..." začala a její oči sjely na jméno na mé visačce u klíčů. "Violet Hastingsová z pokoje 102 – pokoj hned tady na chodbě," řekla. "Děkuji," vydechla jsem vděčná za pomoc. Věnovala jsem jí poslední úsměv a šla dál s kufry ke svému pokoji. S každým krokem, který jsem udělala, jsem byla nervóznější ze setkání se svými spolubydlícími. Jaké budou? Budou se mi líbit? Budu se líbit já jim? I ve smečce Krvavé růže jsem si uvědomovala, že jsem nikdy neměla opravdové přátele. Jistě, byli lidé, ke kterým jsem měla blíž než k ostatním, ale přátele? Došla jsem ke dveřím pokoje 102 a srdce mi bušilo v hrudi. Zhluboka jsem se nadechla, otočila klíčem v zámku a pak jsem otevřela dveře. Uprostřed místnosti stály dvě dívky, které okamžitě přestaly mluvit a podívaly se na mě. Jedna z dívek měla obarvené světle růžové vlasy, druhá tmavé lokny. Jejich oblečení bylo stylové a vypadalo draze, takže jsem se cítila nejistě a nepatřičně. Pravděpodobně pocházely z vysoce postavených rodin, větších smeček, na rozdíl ode mě. "Ruším?" zeptala jsem se váhavým hlasem. Dívka s růžovými vlasy se ke mně vrhla. "Ne," vyhrkla spěšně. "Jsem Amy, tohle je Trinity – a ty jsi ona? Kylanova bejvalka?" Zmateně jsem se zamračila. "Kdo?" A kdo byl Kylan? "Naše spolubydlící, Chrystal? Bejvalka Lykanského prince?" vysvětlovala Amy. "Slyšela jsem, že musí opakovat prvák a je to naše spolubydlící – jsi to ty?"