Violet Dítě mé krve? Ta slova mnou prohnala mráz. Zamrkala jsem, nejistá, co dělat – ale zvědavost nade mnou zvítězila. Odstoupila jsem od Kylana, pomalu zamířila k Věštci a klesla do židle naproti němu. Stále se uculující věštec se naklonil dopředu a naklonil hlavu, studuje mě. „Oči ze sněhu, síla ohně,“ řekl. Pak začal mumlat podivným jazykem, slova, kterým jsem nerozuměla. Znělo to jako starý,