**Violet** Jeho tvář se změnila z rozzlobeného pohledu na úšklebek, pak zpět na zuřivou, jak stál přede mnou, Lykanský princ. Měla jsem pocit, jako bych nemohla dýchat, nejistá, jestli je to z naprostého ztrapnění z toho, že jsem vešla na pánské záchody, nebo z jeho zastrašující přítomnosti, jak se nade mnou tyčil. Byl vysoký, s černočernými vlasy, které dokonale rámovaly jeho ostře řezanou tvář. Jeho oči byly téměř stejně tmavé jako jeho vlasy, krásné a děsivé. Mé oči zabloudily k jeho rtům, které byly pevně semknuté, skoro jako by zadržoval poznámku nebo možná smích. "Ztratila ses, čtyřočko?" řekl a nazval mě tou stejnou přezdívkou jako předtím. Jeho hlas byl hluboký a nízký. Stále jsem byla jako přimražená, zírala na něj a z úst mi nemohla vyjít žádná slova. Tohle bylo ponižující. Zakoktala jsem se. "M-myslím, že jsem udělala chybu." Kylan si odfrkl. "Myslíš? Nebo to víš? Protože mně to připadá docela zřejmé." A dost. S tímhle klukem se hádat nebudu. Protočila jsem oči a pokusila se odejít, ale zablokoval mi cestu tím, že práskl rukou o zeď za mnou. Byla jsem uvězněná mezi jeho tělem a zdí a on neměl v úmyslu mě pustit. "Tohle jsou jasně pánské záchody," řekl a naklonil hlavu. "Nebo jsi jen chtěla záminku, abys mě viděla? Jsi taky jedna z mých stalkerek?" Stalkerek? Věděla jsem, že mi rudne obličej. "Ne, samozřejmě že ne. Neuvědomila jsem si –" "Jasně že ne," přerušil mě. "K čemu vůbec potřebuješ ty brýle, když ti s tím tvým špatným zrakem nijak nepomáhají?" Zatnula jsem pěsti, můj stud se měnil ve frustraci. Brýle byly pro mě citlivé téma, zvlášť proto, že jsem je nenosila kvůli zraku. Teď to přehnal. "Řekla jsem, že to byla chyba, tak uhni!" Pokusila jsem se kolem něj projít podruhé, ale strčil do mě zpátky, čímž mě zastavil, zatímco mu čelist mírně cukala hněvem. "Čtyřočko –" "Mám jméno." "A jaké to je?" dožadoval se. "Violet," odpověděla jsem nahlas a jasně. "Čtyřočko," objevil se úšklebek, jak odmítal vyslovit mé jméno. "Jsem si jistý, že víš, kdo jsem, a tam, odkud pocházím, na mě nikdo nezvyšuje hlas." "Vtipné. Tam, odkud jsem já, na mě taky nikdo nezvyšuje hlas," odsekla jsem. Slyšet ta slova z úst Lykanského prince mě mělo vyděsit, a taky vyděsilo – ale tentokrát jsem ho nehodlala nechat vyhrát. Doma se mě nikdo neodvážil nerespektovat kvůli mému strýci, i když si mysleli, že jsem trochu divná. Dala jsem princi propustku, když mě srazil k zemi, ale tohle bylo maximum, kam jsem byla ochotná zajít. Kylan vypadal překvapeně a beze slov, jako by nečekal, že budu odmlouvat. "Teď mě omluvte," řekla jsem, protáhla se kolem něj a tentokrát uspěla. Pak jsem rychle opustila toaletu, aniž bych se ohlédla. Když jsem spěchala chodbami, mohla jsem konečně vydechnout a zpracovat, co se právě stalo. Lykanský princ... Kylan mě zkusil znovu šikanovat, ale já si stála za svým. Tentokrát se mi to podařilo, ale věděla jsem až příliš dobře, že on není někdo, s kým by si člověk měl zahrávat, takže to pro tentokrát nechám být. Pravděpodobně bude pro dobro všech nejlepší se mu doopravdy vyhýbat. Připojila jsem se ke skupině a Trinity si všimla mého rozrušeného stavu. "Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. Přikývla jsem. "Jsem v pohodě. Stalo se něco, když jsem byla pryč?" Trinity mě zavěsila do ramene. "Ne. Jen jsem mluvila o tom, že bychom se měly jít připravit na tu párty." Zamračila jsem se. "Ale ta párty je až za několik hodin?" "Přesně tak, a my musíme vypadat perfektně pro případ, že bychom opravdu našly své druhy," Trinityiny oči jiskřily vzrušením. ~ Trinity si nedělala legraci. Jakmile jsme se vrátily na pokoj, vytáhla šaty, které jsem si měla obléct. Stála jsem před velkým zrcadlem v jejím pokoji, zatímco ona držela šaty přede mnou. Byly to krátké královsky modré šaty bez ramínek, sahající těsně pod stehna. Při představě scénáře, kdy bych se musela najednou ohnout, jsem zavrtěla hlavou. "Ne." "Ne?" vydechla Trinity. "Myslíš ano!" "Ne." "Ano!" "Trinity," věnovala jsem jí pohled a hravě zazpívala její jméno. "Violet," zazpívala mi nazpátek, což mě rozesmálo. Cítila jsem se v její přítomnosti tak příjemně, že bylo zvláštní si představit, že jsme se potkaly teprve před pár hodinami. "Máš hezký prsa," poznamenala Trinity s širokým úsměvem. "Ukaž je... protože já vím, že já svoje ukážu." Trvalo mi jen deset minut, než jsem zjistila, že nemá cenu se s Trinity hádat. Byla typ člověka, který bude tlačit tak dlouho, dokud nedosáhne svého. "Dobře, dobře, vezmu si je," řekla jsem a nakonec se podvolila. Trinity vypískla, než mě objala zezadu s hlavou položenou na mém rameni. Držela šaty před mým tělem. "A budeš v nich vypadat skvěle." Právě v tu chvíli jsme slyšely otevřít vchodové dveře. Rychle jsme si vyměnily pohled a pak šly ke vchodu podívat se, kdo to je. Byla to ta dívka s růžovými vlasy, Amy. Podívala jsem se za ni a přemýšlela, jestli snad nepřišla s Chrystal, ale zavřela za sebou dveře. "Čau holky," zamumlala a šla rovnou do svého pokoje. Trinity a já jsme si znovu vyměnily zmatený pohled. "Amy," zavolala za ní Trinity, "právě jsme se chystaly na párty. Nechceš se připravovat s námi u mě v pokoji?" "Ne," Amy vyšla zase ven, nesouc několikery šaty a boty, spolu s něčím, co vypadalo jako kosmetický kufřík. "Jsem tu jen pro věci. Jdu s Chrystal a nějakými holkami z druháku – ale vy si to užijte!" "Tak hádám, že se uvidíme na pá–" Trinityina slova uťal zvuk našich dveří a Amy byla pryč. "Okay," Trinity udělala divný obličej a my jsme vybuchly smíchy. "Co to sakra bylo." "Já nevím," zachechtala jsem se. Hodila mi ruku kolem ramen a opřela se o mě. "Díky bohu, že jsi moje spolubydlící ty," řekla s křeněním, pravděpodobně narážejíc na Amyino podivné chování. Nebyla jsem ten typ, co soudí lidi, ale byla by lež popírat, že Amy ve mně zanechala pachuť od chvíle, co jsem ji potkala. Další člověk, od kterého se držet dál. Trinity a já strávily dalších pár hodin děláním vlasů a make-upu. Když Trinity skončila s natáčením mých vlasů, obrátila pozornost k mým brýlím. "Dobře, sundejme je," řekla a sáhla po nich. "Nemůžeš je nosit k těm roztomilým podpatkům." Rychle jsem cukla. "Oh ne, brýle ne. To nemůžeš!" Trinity se na mě zmateně podívala. "Proč ne? Máš krásné oči, Violet. Neměla bys je schovávat za tímhle." Povzdechla jsem si a uvědomila si, že musím vysvětlit alespoň část důvodu, jinak by mi nikdy nedala pokoj. Po chvíli výmluva 'nemůžu nosit čočky' už nestačila. "Jsou pro mě speciální," nasadila jsem svůj nejsmutnější hlas. "Máma mi je dala, než zemřela. Slíbila jsem jí, že je budu vždycky nosit." Trinity otevřela pusu, aby něco řekla, pak ze sebe vydala malé vydechnutí. "To mě moc mrzí," omluvila se. "Neměla jsem tušení –" "To je v pořádku, netrap se tím," zasmála jsem se a podívala se do zrcadla. Nebyla to úplná lež. Brýle pro mě byly speciální a dala mi je máma. Ta část byla pravda. Před mnoha lety jsem mívala podivné noční můry, někdy dokonce proroctví. Slyšela jsem hlasy ve spánku, vycítila lidi, kteří tam nebyli – budila jsem se s křikem. Nebylo neobvyklé, že léčitelé měli nějaké schopnosti, ale ty mé byly příliš temné, příliš děsivé. Jen rodiče, strýc a Dylan o tom věděli a já slíbila, že to nikomu neprozradím. Máma se vždy bála, že někdo zneužije mé schopnosti pro svůj vlastní prospěch – a i když zemřela, stále jsem ctila její přání. Nebyla jsem ani moc na přeměňování, hlavně proto, že to byla také věc, která se musela dělat bez mých brýlí. Proto jsem ráda byla léčitelkou a byla jsem na to hrdá. Byl to pro mě způsob, jak se vyhnout přeměně, drželo mě to při zemi – mohla jsem si nechat brýle. "Víš co, ty brýle vlastně nejsou tak špatné," podívala se na mě Trinity přes zrcadlo. Přimhouřila oči, jako by se snažila číst mé myšlenky. To jsem nesnášela. Lidi zírající na mě, jako by viděli víc, než jsem chtěla sdílet. "V-viděla jsem Lykanského prince na záchodech," řekla jsem první nesmysl, co mě napadl. "Omylem jsem vešla na klučičí? Velmi hloupé." Trinityiny oči se rozšířily. "Viděla jsi Kylana? Jaký j–" "Hrubý!" prohlásila jsem. "Nazval mě stalkerkou a čtyřočkou." Trinity sklopila zrak a snažila se zadržet smích. "Mimochodem, není to vtipné!" dodala jsem. Ta přezdívka byla hloupá, otřepaná, zastaralá a mohl se zmoci na mnohem lepší. "Máš pravdu, nic k smíchu," usmála se Trinity a našpulila rty. "I když bys měla být polichocena." "Proč?" "Slyšela jsem, že ignoruje všechny naschvál, protože si nemyslí, že stojí za jeho čas," vysvětlila. "Ale tebe viděl, věnoval ti pozornost, takže možná..." "Ne," udělala jsem znechucený obličej. "Radši bych plivla na Bohyni měsíce, než abych se zapletla s ním." "Páni," zamrkala Trinity. "Plivnout na Bohyni měsíce je jako plivnout na svou matku. Je to tak vážné?" "Je to tak vážné," přikývla jsem. "Je to tyran, Lykan, princ, nesnáším ho a taky si nemyslím, že by Chrystal ocenila, kdybych bojovala o pozornost jejího bejvalého." "Pravděpodobně," zabručela Trinity. "Slyšela jsem, že mají dlouhou minulost. Něco o tom, že jejich tátové je chtěli dát dohromady, aby posílili královskou krevní linii, a Kylan jí zlomil srdce dřív, než to mohlo být příliš vážné, protože má problémy s citovou vazbou." "Má problémy, to teda!" souhlasila jsem a myslela na toho chladného, ale otravně pohledného Lykanského prince, který mě ponížil. Dvakrát. "Každopádně," uchechtla se Trinity a podívala se na telefon. "Měly bychom vyrazit na tu párty." "Měly." "Chytej!" Trinity mým směrem hodila balíček žvýkaček. Zamrkala jsem, polekaná, a čichla si k vlastnímu dechu, náhle nejistá. "Je něco špatně s mým dechem?" "Samozřejmě že ne, hlupáčku," zazubila se Trinity. "Budeš to potřebovat pro případ, že dnes v noci najdeš svého druha." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Oh ne, s ničím takovým nepočítám." Jen pomyšlení na nalezení druha, zatímco se snažím dokončit školu, znělo jako otrava. "Jo, ale nikdy nevíš," odpověděla a mrkla. "Ne, já vím." "Ne, nevíš." Naše špičkování pokračovalo celou cestu chodbou, dokud Trinity nemusela na záchod. Protože jsem neměla nic lepšího na práci, bloumala jsem prázdnými chodbami. Mé oči byly okamžitě přitahovány k portrétům absolventů léčitelských oborů z minulých let. Když jsem se na ně dívala, myslela jsem na mámu. Uznávaná absolventka. Bude tam i její fotka? Odhodlaná jsem se vydala na misi najít její ročník. Skermovala jsem tváře v každém rámu a po několika minutách hledání – jsem konečně našla její ročník. Srdce se mi rozbušilo, když jsem prohlížela každou řadu a snažila se ji zahlédnout v moři tváří. Na rtech se mi objevil úsměv, když mé oči přistály na mámě. Na té záři v její tváři bylo něco tak povědomého. Měla paže obtočené kolem pasu jiné ženy. Ty dvě vypadaly blízké, dokonce měly na sobě stejné oblečení. Podívala jsem se lépe, ale nedokázala jsem poznat dívku, která stála vedle ní. Pohlédla jsem na jména pod fotkou a přečetla mámino jméno, Claire. Dívka, která ji objímala, se jmenovala Adelaide. Adelaide... To bylo stejné jméno, kterým mě nazvala Esther. Naklonila jsem se blíž, snažíc se lépe prohlédnout její tvář – ale byla otočená přesně tak, že jsem nemohla rozeznat její rysy. Kdyby jen... "Hotovo!" Z ničeho nic se objevila Trinity a práskla mi paží přes rameno. "Na co koukáme?" Zavrtěla jsem hlavou a mávla nad tím rukou. "Nic zvláštního. Jen staré fotky." Začaly jsme kráčet. "Jen si představ," zářila Trinity. "Za čtyři roky tam budou naše fotky!" Opustily jsme budovu a vydaly se do lesů. Po chvíli chůze jsme už slyšely zvuk hudby a hovoru. "Všichni jsou tady," řekla Trinity s úžasem, když jsme se blížily. Uprostřed lesa byl otevřený prostor, kde si studenti povídali, smáli se, tancovali. Stromy byly ozdobené blikajícími světýlky, jediným zdrojem světla. Po trávě byly rozházené červené kelímky a ve vzduchu visela vůně látky, která rozhodně nebyla povolená. Z toho všeho jsem se cítila nepříjemně. Právě jsme dorazily, ale já už chtěla odejít. Bylo tu tolik lidí... opilých lidí... prostě to nebyla moje scéna. Trinity do mě hravě drcla. "Pamatuj, měj otevřenou mysl. Nikdy nevíš, co se dnes v noci může stát." Odfrkla jsem si. "Být tebou, nedělala bych si naděje."