**Violet** "Nestůj tady jen tak. Pojď!" Trinity mě popadla za ruku a táhla mě směrem k tanečnímu parketu, kde byla většina studentů. Zatahala jsem za lem šatů a málem upadla. "Jsi si jistá, že vypadám dobře?" promluvila jsem přes hlasitou hudbu. Trinity popadla dva drinky z podnosu, který někdo nesl kolem, a jeden mi podala. "Samozřejmě že jo. Vypadáš žhavě," zakřičela. Vydechla jsem, nesouhlasíc, zatímco mé oči skenovaly dav. Necítila jsem se žhavě – cítila jsem se hloupě a nepatřičně. Všechny tyhle holky vypadaly dobře, protože k tomu měly to sebevědomí. Trinity mi omotala paže kolem krku a houpala se ze strany na stranu, nutíc mě hýbat se s ní. "Tak vidíš!" řekla a já jí na oplátku věnovala malý úšklebek. Hlasitý, přehnaný smích prořízl hudbu. Podívala jsem se na stranu, abych viděla, odkud to přichází, a nebyl to nikdo jiný než naše spolubydlící, která byla spíše jako duch – Chrystal. Stála tam s Kylanem, Natem a Amy. Mým tělem projel zvláštní pocit, když můj pohled padl na Lykanského prince. Chrystal něco řekla a položila ruku na Kylanovu koženou bundu – ale on nijak nereagoval. Jeho tvář byla stejně kamenná, jako byla na toaletách. Když jsem ho potkala poprvé, měl vlasy po ramena rozpuštěné, ale dnes večer je měl stažené do drdolu. Chladný, přesto nepopiratelně pohledný. To by byl dobrý způsob, jak ho popsat. Chrystal vypadala nádherně. Měla na sobě růžové minišaty, které obepínaly její tělo, a její zrzavé vlasy jí krásně padaly přes ramena. Perfektně k sobě ladili a oba byli atraktivní. Člověk by snadno pochopil, proč spolu chodili. Proč jsem ty lidi vůbec pozorovala? Snažila jsem se odvrátit zrak, ale žalostně jsem selhala. Mé oči na nich zůstaly přilepené. "Jestli tě nezajímá, tak na něj přestaň zírat," zazpívala Trinity a hravě do mě drcla. Odtrhla jsem oči pryč, naštvaná na sebe, že jsem se prozradila. Skutečně mě nezajímal a skutečně mi to bylo jedno. "Nezírala jsem." Trinity po mě střelila sarkastickým pohledem. "Nesnaž se to pochopit. Slyšela jsem, že tohle dělají. Rozcházejí se a dávají se dohromady snad každý týden." "Dobře pro ně," řekla jsem s pokrčením ramen. "Ale já toho kluka sotva znám a není zrovna nejmilejší – takže je mi to opravdu jedno." Trinity zvedla obočí, nepřesvědčená. "Víš co? Dokážu vyjmenovat deset kluků, co jsou víc sexy než on," promluvila, zatímco se rozhlížela po davu. "Vezmi si třeba jeho!" ukázala prstem na kluka, co procházel kolem. Sledovala jsem její pohled a málem se udusila, když jsem viděla, na koho ukazuje – mého bratra Dylana. V duchu jsem se dávila a snažila se tu představu vytřást z hlavy. "Vždyť jsi ani neviděla jeho obličej," namítla jsem. "Viděla jsi jen záda." "Ano, a?" zamrkala Trinity. "Má široká ramena, tmavé vlasy, dobrý vkus na módu a to je všechno, co potřebuju vědět." Zasmála jsem se jejímu závěru a soustředila se na hudbu. Po několika dalších drincích jsem se konečně uvolnila a dokázala všechno pustit z hlavy. Mé starosti, nejistoty, tlak ze snahy zapadnout. Poprvé po letech jsem měla pocit, že se opravdu bavím. Všechno bylo dobré, dokud se hudba náhle nevypla. Byla nahrazena hlasitým nepříjemným zvukem, následovaným několika poklepáními vycházejícími z mikrofonu. Dav obrátil svou pozornost ke zdroji a nebyl to nikdo jiný než Nate, stojící na malém pódiu. "Zkouška, zkouška – slyší mě všichni?" Lidé odpověděli jásotem. "Už se to stane!" vypískla Trinity. "Skvělé! Vítejte všichni na výročním Festivalu Hvězdné záře!" Nate vyhecoval dav a dostal zpět stejnou energii. Když jásot utichl, pokračoval v řeči. "Mohl bych vám všem dát dlouhý, nudný uvítací projev..." zazubil se, "ale všichni víme, kvůli čemu jste opravdu přišli." Studenti vydechli, když Nate vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako malá lahvička s lektvarem. Zvedl ji vysoko do vzduchu a předváděl stříbrnou záři vířící uvnitř lahvičky. "Violet – to je dech Bohyně měsíce," zašeptala Trinity. Zamračila jsem se. "Čí dech?" "Jak všichni víte, jakmile otevřu tento lektvar, může se stát, že právě v tuto chvíli najdete svého druha." Studenti reagovali, všichni se strkali, aby se dostali blíž – ale já nikam nespěchala. Náhodou jsem zahlédla Chrystal, jak objímá Kylana paží a s velkým úsměvem se k němu naklání. On protočil oči a odstrčil ji. "Ať už se stane cokoliv," pokračoval Nate a já znovu otočila hlavu. "Prosím, vezměte si to na koleje, pamatujte, že nikdo nechce vidět vaše záležitosti – kondomy jsou v každé budově. Nedělejme dnes v noci žádná chlupatá mimina!" Dav se smál, zatímco můj žaludek se svíral nevolností. Celá tahle věc začínala být příliš. Druhové, magické lektvary, chlupatá mimina... Nemohli bychom tuhle část prostě přeskočit a soustředit se na akademii? "Pět –" Nate začal odpočítávat a dav se přidal. "Čtyři, tři, dva, jedna!" Otevřel lahvičku a o vteřiny později se na taneční parket snesl velký oblak kouře. Hudba znovu začala hrát, ale mlha houstla a dosahovala až k mým brýlím. Sotva jsem něco viděla a můj pokus je otřít to jen zhoršil. "Trinity!" Žádná odpověď. "Trinity!" zavolala jsem znovu, ale byla pryč. Kvůli husté mlze jsem ji v davu ztratila. Aby to bylo ještě horší, moje tělo se náhle cítilo, jako by bylo v jednom ohni. Horko se šířilo z mých tváří do mého nitra, dokonce až do končetin. Lumia v mé hlavě zavrčela, její hlas byl hlasitější než obvykle. Něco se dělo. Bylo to mými brýlemi? Musela jsem odsud vypadnout. Zpanikařila jsem a prodírala se davem, stále neschopná cokoliv vidět. "Pardon!" mumlala jsem, když jsem narážela do lidí, jenže jsem neviděla, komu se omlouvám. Jakmile jsem se konečně dostala z tanečního parketu, popadla jsem ubrousek a otřela si brýle, opatrná, abych si je nesundala. Brýle nebyly ten problém. Nemohly být. Mé srdce stále závodilo, tělo sálalo a konečky prstů mi brněly. 'Následuj!' zavrčela Lumia, stále naléhavěji. Takhle se nikdy nechovala. "Následovat co?" zašeptala jsem zmateně. Zahlédla jsem kluka mizejícího v lese, pohybujícího se směrem od festivalu, a bez přemýšlení jsem ho následovala. Mé tělo se hýbalo samo od sebe. Neměla jsem tušení, co se se mnou děje, ale upřímně, ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem to pořád já. Ztrácela jsem kontrolu a to byla jedna věc, které jsem se bála nejvíc. Jak jsem klopýtala hlouběji do lesa, hudba za mnou slábla. Ten kluk přede mnou se pohyboval rychleji. Věděl, že ho sleduju, chtěla jsem zastavit – ale nemohla jsem. Lumia mi to nedovolila. Začalo mi docházet, co se se mnou děje. Ten lektvar, ten kouř – Lumia. Ten kluk musí být můj... Po chvíli se ten kluk konečně zastavil. Stále byl ke mně otočený zády. Ztuhla jsem, lapajíc po dechu, než mi uši zaplnilo hlasité zvonění. V tu chvíli jsem viděla jen jeho, stojícího tam v temném lese. Pomaloučku se postava otočila. Dech se mi zadrhl. Byl to Kylan. Jeho chladné oči zíraly přímo na mě. Jeho pohled byl temný, nebezpečný – a můj žaludek se stáhl. Udělal krok ke mně, jeho oči nikdy neopustily ty mé. Nepřiblížil se příliš. Udržoval mezi námi jen takovou vzdálenost, jako by ho pohled na mě odpuzoval. "Proč mě sleduješ?" zavrčel zuřivě. Nehnula jsem ani brvou. Srdce mi bušilo o žebra, jak jsem vstřebávala jeho hněv. On věděl proč. Musel to cítit taky, ten zvláštní pocit, který mě vtáhl do lesa. "J-já nevím," zašeptala jsem. Když nedostal odpověď, kterou tušil, Kylan zařval frustrací. Než jsem stihla jasně uvažovat, pohnul se neuvěřitelnou rychlostí a tvrdě mě přirazil ke stromu. Vydala jsem tiché vyjeknutí, záda mě mírně pálila, ale jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byly ty temné oči. Byly rozzlobené, zmatené... hladové. Jeho tvář byla na palce daleko, tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své kůži. A bylo to tu znova. Ten pálivý pocit šířící se každou částí mého těla a tentokrát byl desetkrát intenzivnější. Snažila jsem se s tím bojovat, opravdu snažila – ale než jsem se mohla zastavit, ta hrozná slova, která jsem doufala, že nevyslovím ještě alespoň pár let, mi sklouzla ze rtů. "Druh." V okamžiku, kdy to slovo opustilo má ústa, Kylan ostře vydechl. Jeho oči byly stále plné hněvu, ale jeho ruka se pohnula k mé tváři. Přejel dvěma prsty z mé tváře na rty, a když jsem je pootevřela, přesunul je na mou bradu. Bylo to skoro jako varování. Já vedu, ty následuješ. Jak mohl někdo, koho jsem tak nenáviděla, probudit uvnitř mě něco tak mocného? K mému překvapení se Kylan naklonil blíž, dokud jeho rty nebyly na palce od mých. Jeho pohled trochu zjemněl, byl zmatenější, a na okamžik – jsem si opravdu myslela, že mě políbí. Ta myšlenka mě měla vyděsit. Měla jsem ucuknout – ale neudělala jsem to. Nemohla jsem, a on taky ne. Slyšela jsem jen zvuk našich těžkých dechů plnících les. Čas se zastavil... a pak jeho rty narazily do mých. Ten polibek byl hrubý, skoro zoufalý, jako by se snažil dokázat, že to bude poprvé a naposledy. Jeho ruce svíraly můj pas, přitahovaly mě blíž a já do něj tála. Vydechla jsem mu do úst, když jeho ruce začaly bloudit po mém těle a jeho jazyk si našel cestu mezi mé rty. Polibek se prohloubil a bez přemýšlení jsem popadla límec jeho kožené bundy. Držela jsem ho pevně, držela jsem se, jako bycch neměla v úmyslu se pustit – a podivně, ani jsem nechtěla. Kylan vydal nízké zavrčení a přitlačil mě tvrději ke stromu. To, jak jsem cítila jeho rty na svých, způsobilo, že všechno ostatní zmizelo. Ztratila jsem se v něm. Lumia byla zase klidná. Ale pak se Kylan odtáhl. Nechal oči zavřené, čelo opřené o mé, jak jsme oba lapali po dechu. To byl můj první polibek... Co se to sakra právě stalo? Jako by ho něco vrátilo zpět do reality, jeho chladné oči se znovu otevřely. Sevřel mi bradu a nutil můj pohled setkat se s jeho. Chtěla jsem promluvit, zeptat se, co to znamená, jaké má úmysly – ale než jsem mohla cokoliv říct, Kylanovi zacukaly rty hněvem. "Ty..." vyplivl s odporem, "...jsi ubohé štěně podřadného postavení." Mé srdce se roztříštilo na kousky. Oheň, který jsem cítila během našeho polibku, byl plně uhašen. Má mysl se znovu vyjasnila. Naše první setkání, kdy mě srazil, už udalo tón našemu vztahu – a nic to nemohlo změnit. Nenáviděl mě a já nenáviděla jeho. "Ty nejsi má družka," Kylan zpřísnil sevření mé brady, až jsem sebou trhla. "Nikdy." Pak odkráčel...