Violet „Úžasné,“ řekla Esther, čímž mě přiměla vzhlédnout a setkat se s jejím pohledem. „Tohle je dovednost na úrovni třeťáků. Od prváků neočekáváme, že vyléčí víc než deset.“ Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět, tak jsem se na ni jen vděčně usmála. Koutkem oka jsem zachytila Chrystal, jak mým směrem vrhá vražedné pohledy. Kdyby Esther nevybídla všechny, aby se znovu posadili, neměla jsem tušení, co by mi mohla provést. „Violet,“ promluvila žena, když si všichni sedli. „Prosím, přijď za mnou po hodině. Chtěla bych s tebou něco probrat.“ Zbytek hodiny byla převážně teorie a po hodině zazvonilo. Studenti si začali balit věci, ale já čekala, přesně jak mi Esther řekla. Chrystal, která na mě zírala víc než hodinu, teď stála u mého stolu se svými přisluhovačkami. Věděla jsem, že ať už pro mě plánuje cokoliv, nezastavím to, a tak jsem vzhlédla a setkala se s jejím pohledem. „Ano?“ zeptala jsem se. Chrystal se zasmála a obrátila oči v sloup. „S ní jsem ani nemluvila,“ řekla ostatním dívkám. „Ale hádám, že někteří lidé prostě musí být středem pozornosti – že?“ Věděla jsem, že nemá cenu odpovídat. Odmlouvání by jen přivolalo problémy, takže jsem uhnula pohledem, držela jazyk za zuby a trpělivě čekala, dokud neopustila třídu. Jakmile byli všichni pryč, vydala jsem se k Estheřinu stolu. „Posaď se,“ řekla vřele a pokynula k židli, tak jsem si sedla. Esther si mě chvíli prohlížela a zastrčila si šedivé vlasy za ucho. Její pohled byl zkoumavý a ostrý, jako by se ve mně snažila číst. „Tvoje máma byla… Claire Hastingsová ze smečky Bloodrose, správně?“ zeptala se po chvíli ticha. Přikývla jsem, nejistá, kam tím míří. „Byla jednou z mých nejlepších studentek,“ uznala Esther. „Znala jsem i tvého tátu, Grega. Byl to tak silný bojovník, byli pořád spolu, vždy dychtiví se učit. Tvůj táta Fergus taky, samozřejmě… nebo strýc?“ „Táta je v pořádku,“ opravila jsem ji a na rtech mi zacukal úsměv. Doma lidé o mých rodičích mluvili zřídka, chovali se k nim doslova jako k duchům. Bylo hezké o nich pro jednou slyšet. „Byla tak dobrá,“ pokračovala Esther, „a já ti dám stejnou příležitost, jakou jsem dala jí.“ Zamatla jsem očima, zmatená. „Jak to myslíte?“ „Slyšela jsi o Elitním týmu?“ Svraštila jsem obočí, to jméno mi bylo povědomé. „Ano, můj bratranec—“ zaváhala jsem a opravila se, „můj bratr, Dylan, je v tom týmu.“ Esther přikývla. „Vskutku je, a byli v něm i tví rodiče.“ Elitní tým byla speciální skupina v rámci akademie, složená z nejlepších studentů všech ročníků. Byli tváří školy, ochránci školy a následovali oddělený program. „Chci, abys šla na zkušební hodiny s Elitním týmem,“ řekla Esther, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Srdce se mi zastavilo. „P-Proč?“ zakoktala jsem. „Protože,“ povzdechla si, „prvačka, která dokáže vyléčit třicet ryb na jeden zátah, má před sebou zářnou budoucnost.“ Její slova mě zasáhla silněji, než jsem čekala. Věděla jsem, že mám talent, ale nikdo mi nikdy neřekl, že mám zářnou budoucnost. Učitelé doma ne, dokonce ani léčitelka, nikdo. Byla jsem zvyklá na to, že mi říkali, na čem musím zapracovat, nebo co nedělám dost dobře. To byly věci, které mě nutily snažit se víc. Nebyla jsem zvyklá na komplimenty a slyšet, že jsem na něco dost dobrá, pro mě znamenalo víc, než si vůbec dokázala představit. „Elitní tým není pro někoho z Bloodrose nic neobvyklého,“ dodala Esther, když si všimla mé nulové reakce. Zaváhala jsem, najednou jsem cítila ten tlak, který s tím přicházel. Ochránce školy? To, co mi chybělo v mnoha jiných věcech, jsem doháněla v léčení – ale nebyla jsem žádná výjimečná studentka. „Já nevím…“ Estheřin výraz změkl. „Jsi silná, Violet – příliš silná. Musíš sama sebe vyzvat, než se začneš nudit.“ Vydechla jsem: „Byla to teprve první hodina–“ „A mně stačí jen pár vteřin, abych poznala, jestli je někdo dost dobrý pro Elitní tým,“ dokončila Esther. Její oči byly plné odhodlání – věřila mi, věřila ve mě – a já ji nechtěla zklamat. Možná na tom opravdu něco bylo. Kdo ví? „Dobře,“ řekla jsem. „Udělám to.“ „Dobře,“ usmála se Esther s úlevou. „Pošlu ti email s podrobnostmi.“ Když jsem vstala k odchodu, najednou mi došlo, že mě něco trápí – něco, s čím mi mohla pomoci jen ona. „Mimochodem,“ řekla jsem. „Když jsme se poprvé potkaly, nazvala jste mě Adelaide?“ Úsměv z Estheřiny tváře zmizel. „Vážně?“ odkašlala si. „Ano, nazvala,“ připomněla jsem jí. „Viděla jsem fotku mámy… s tou dívkou, Adelaide, na chodbě?“ „Byly to blízké přítelkyně,“ odpověděla Esther rychle. „Blízké přítelkyně, nebo nejlepší přítelkyně?“ zajímalo mě. „Nejlepší přítelkyně. Chtěla jsem ti říct Claire. Celé se mi to popletlo. Moje chyba.“ „Aha,“ zasmála jsem se, konečně mi ta situace dávala smysl. „Nemáte na ni možná číslo nebo něco, abych ji mohla kontaktovat a—“ „Ne, před mnoha lety zemřela.“ „Zemřela?“ pozvedla jsem obočí. „Ano… co dokáže s člověkem udělat deprese.“ „Ona byla v depresích?“ Esther neodpověděla, popadla pero a kus papíru ze stolu. „Napíšu ti omluvenku. Měla bys jít na další hodinu.“ Do místnosti už začali proudit další studenti na další hodinu. Esther něco načmárala na papír a podala mi to. „Tady máš.“ Ta samá žena, která byla ještě před vteřinami tak vřelá, byla teď chladná a odtažitá. Podle jejího tónu jsem poznala, že konverzace skončila, ale bylo tu tolik otázek, na které jsem se ještě chtěla zeptat. O Adelaide a poutu, které sdílela s mámou. Možná to nebylo důležité, ale na způsobu, jakým se na té fotce objímaly, bylo něco, co mě přitahovalo. Cítila jsem k Adelaide náklonnost a chtěla jsem o ní vědět víc. Vzala jsem si lístek a rozhodla se to nechat být, než jsem zamířila na další hodinu. ~ Po dalších dvou hodinách, historii a emočním léčení, byl čas na oběd. S tácem v ruce jsem se rozhlédla po přeplněné jídelně. Byl to neorganizovaný zmatek. Kamkoliv jsem se podívala, studenti mluvili, smáli se, jedli… líbali se. Cítila jsem se nepatřičně, jako obvykle. Zahlédla jsem Natea, jak sedí se skupinou svých přátel u stolu poblíž středu. Kylan tam nebyl. Nate zachytil můj pohled a zamával na mě, ať jdu k nim. Rychle jsem otočila hlavu a předstírala, že jsem ho neviděla. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale neměla jsem co pohledávat u stolu plného Lykanů. Možná chodíme do stejné školy, máme společné hodiny – ale nebyli jsme stejní. Oni neměli rádi nás a my neměli rádi je. Vždycky to tak bylo. Spokojila jsem se se stolem úplně v rohu a doufala, že mě nikdo nebude otravovat, pak se mé myšlenky vrátily k Elitnímu týmu. Jak mám být součástí týmu, když na veřejnosti sotva napočítám do deseti? Byla jsem společensky neobratná, neuměla si dělat přátele – a teď ode mě Esther očekávala, že budu součástí týmu? Byla jsem na něco takového opravdu připravená? Vytáhla jsem telefon, chvíli váhala, než jsem vytočila tátu v domnění, že když mu řeknu tu dobrou zprávu, zvedne mi to náladu. Třeba by na mě byl pro jednou pyšný, nebo by alespoň vzal na vědomí, čeho jsem dosáhla hned první den. Jako vždy hovor spadl rovnou do hlasové schránky, ale rozhodla jsem se, že si tím nenechám zkazit náladu. Byl to Alfa – možná byl prostě zaneprázdněný. Místo toho jsem mu nechala vzkaz. „Ahoj tati, to jsem já, Violet. Dlouho jsem o tobě neslyšela, ale jen jsem ti chtěla říct, že jsem stále naživu. Já… chybíš mi a mám tě ráda. Ahoj.“ Vzkaz skončil pípnutím. Láska, kterou jsem k němu chovala, byla jednostranná. Ten muž nebyl vřelý, láskyplný ani starostlivý jediný den svého života – ale i tak jsem ho milovala. Ujal se mě, postaral se o mě, když nemusel. Bez ohledu na všechno jsem mu byla stále vděčná. Povzdechla jsem si a hrála si s jídlem na tácu. Tátu to nezajímalo. Mého druha to nezajímalo. Mého bratra to nezajímalo. Nikoho z těch studentů to nezajímalo. Závěrečný verdikt? Můj život stál za prd a Akademie Starlight taky. Jediný, kdo mě držel při smyslech, byla Trinity, která tu momentálně nebyla. Najednou na stůl s hlasitým bouchnutím dopadl tác, až jsem sebou trhla. Oči se mi rozšířily, když jsem se podívala přímo před sebe a setkala se tváří v tvář s někým povědomým. „Jelikož jsi mě ignorovala, řekl jsem si, že se pozvu sám.“ Byl to Nate.