Violet Přimhouřila jsem oči, abych se lépe podívala, když se do sálu šoural starý, malý muž, opíraje se o dřevěnou hůl. Rty se mu roztáhly do úsměvu a jeho pohled se upřel na mě. „Ne tak rychle, pane,“ ozval se za ním ženský hlas, snažila se držet s ním krok. Vypadala jako nějaká asistentka. „Zmlkni,“ řekl muž a mávl na ni rukou, když se s námahou snažil jít k nám, jeho pohled nikdy neopustil můj.