Aria Žaludek se mi svírá. Tytéž zasrané ruce, které mě držely včera v noci, tytéž zatracené rty, které šeptaly „miluji tě“ a líbaly mě, jako bych byla jeho světem, jsou teď na obličeji Vanessy. „Ethane, jak jsi mohl,“ vydechnu, hruď se mi otevírá bolestí tak ostrou, že mi bere dech. Ztuhne a odtáhne se jen natolik, aby se na mě podíval. Na zlomek vteřiny se mi zdá, že mu v očích zahlédnu vinu. Ale pak se ušklíbne. Ušklíbne se. „Ario,“ řekne nonšalantně, jako by ho právě nechytili při činu. „Co tady děláš? Běž pryč.“ Můj vlk v mysli tiše vrčí, její hněv a zlomené srdce se mísí s mým. Lhal, vrčí. Lhal nám. Vanessa se samozřejmě tváří povýšeně jako čert. Naklání se k němu a její dokonale upravené nehty mu přejíždějí po hrudi, jako by si značkovala své území. „Ach, miláčku,“ přede s falešným úsměvem. „Ty sis opravdu myslela, že si vybere tebe, že ne?“ Ethan se krutě zasměje a jeho úšklebek se ještě rozšíří. „Jsi takový zasraný vtip,“ začne, jako bych byla pointou nějaké zvrácené, kruté komedie. „Opravdu sis myslela, že jsi víc než jen hloupá kurvička? Ubohá, zoufalá malá omega, která si hraje na moji holku? Luna? Ty? Vzpamatuj se, Ario. Jsi nikdo. Vždycky budeš.“ Jeho slova do mě narážejí jako nákladní vlak. Zamrkám, v krku mám sucho, v uších mi zvoní. „Slíbil jsi, Ethane. Říkal jsi—“ „Jo, a ty jsi mi věřila?“ skočí mi do řeči ostrým, kousavým smíchem. Je hlasitý, chladný a bezcitný. „Bože, Ario, jsi ještě ubožejší, než jsem si myslel.“ Vanessa se chichotá, její jasně rudé rty se kroutí do spokojeného úšklebku, když se drží jeho paže jako trofeje. Ethan se na ni podívá a jeho výraz se zjemní způsobem, jakým se nikdy nezjemnil ke mně. „Proč bych si sakra měl vybrat tebe, abys stála po mém boku?“ pokračuje s odporem. „Slabou, tlustou malou nulu? Potřebuji Lunu, která je silná, krásná jako Nessa. Ne nějakou průměrnou omegu s ubrečeným příběhem.“ Přísahám, že z místnosti odchází vzduch. Ruce se mi začínají třást a sotva vidím rovně. „Nemyslíš to vážně,“ šeptám a slzy mi rozmazávají vidění. „Takže… včera v noci… ti to nic neznamenalo?“ „Ach, myslíš to šoustání?“ Ušklíbne se a Vanessa zakloní hlavu a směje se, jako bych právě vyprávěla ten nejvtipnější vtip na světě. „Byla to jen sázka. Chtěl jsem svým přátelům dokázat, jak jsi snadná… levná děvka. A hádej co? Nezklamala jsi.“ Vanessa vykročí vpřed, její rudé šaty na ní visí jako nějaká laciná druhá kůže. „Slyšíš to, ošklivé káčátko? Byla to jen hra. Ubohá, legrační hra.“ Lidé teď zírali… šeptali. Smáli se. Každý jejich pohled se mi zdá jako nůž do hrudi. „Ne,“ podaří se mi říct a tak silně kroutím hlavou, až mi vlasy šlehají kolem zasraného obličeje. „Ne, Ethane, lžeš. Jsi můj druh!“ „Už ne.“ Zkříží ruce. „Já, Alfa Ethan Stevens z Full Moon smečky, tě odmítám, Ario Whitlockovou, jako svou družku a budoucí Lunu.“ Kolena se mi málem podlomí a můj vlk vydá v hlavě takový žalostný výkřik, až sebou trhnu. „Ne,“ vydechnu znovu a znovu a rukama se chytám hrudi, jako bych mohla udržet své roztříštěné srdce pohromadě. Ethan protočí oči. „Přijmi odmítnutí, Ario. Nebo přísahám, až se vrátíme do smečky, nechám tě vyhnat. Nepotřebuji tě. Nechci tě. Sakra, ten sex nebyl ani dobrý.“ Jeho slova mě bodají jako zasraný nůž. Nemůžu dýchat, nemůžu myslet, nemůžu dělat nic zasraného, ​​kromě toho, že tam stojím a hroutím se. Ale nemůžu si dovolit být vyhnána. „Já…“ Můj hlas je sotva šepot. „Já, Aria Whitlocková, přijímám odmítnutí.“ V momentě, kdy ta slova opustí moje ústa, mi v hrudi exploduje bolest. Můj vlk vyje hlasitěji, její bolestné výkřiky se mi ozývají v hlavě, jak se pouto trhá. Je to, jako by mi duši roztrhali na kusy. „Dobře,“ ušklíbne se Ethan. „Teď vypadni se svým ubohým hloupým zadkem z mého dohledu. Jo, a nezapomeň si vyklidit svoje krámy z mého apartmá.“ Podívám se na něj prosebně. „Kde mám zůstat? Loď má limit dvě osoby na pokoj—“ „To není můj problém,“ přeruší mě hrubě. „Skoč klidně přes palubu, je mi to jedno.“ Jeho slova pálí. Šlehají. A než si to stačím uvědomit, nohy mě vynesou z party místnosti, kolem smějícího se davu a nahoru na palubu lodi. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a vzlykala do noci. Hvězdy nade mnou se mi zdají, jako by se mi posmívaly, zářily tak jasně, zatímco můj život se úplně roztříštil. Ethan, můj druh… můj zasraný druh mě zničil. Jak mohla být Bohyně Měsíce tak krutá? Dala jsem mu všechno. Své srdce. Svou důvěru. Své panenství. A za co? Být ponížena a odhozena jako odpad? Než se naději, šplhám na zábradlí. Vítr mi fouká vlasy kolem obličeje a oceán dole vypadá tak klidně, tak lákavě. Možná má ten bastard pravdu. Možná nikam nepatřím. Stydím se a mám zlomené srdce. V tomto hloupém světě pro mě nic nezbylo. Vím, že šikana se bude jen zhoršovat, klepy hlasitější, pohledy ostřejší. Budu ještě víc ostrakizována, roztrhána týmiž lidmi, kteří mě vždycky nenáviděli. A moji přátelé... Nemůžu snést pomyšlení, že by kvůli mně trpěli. Stáli při mně v dobrém i zlém, ale tohle? Tahle hanba? I je to stáhne dolů. Nestojí to za to. Vůbec ne. Zavřu oči, připravená skočit, když se nocí nese hlas. „Nedělej to. Neskač.“ Ztuhnu a srdce mi buší. Pomalu se otočím a vidím Alfu Lucase, jak se opírá o zábradlí a mezi prsty mu visí cigareta. Jeho svůdné šedé oči se lesknou v měsíčním světle a na vteřinu ani nevím, jak dýchat. „Proč ti to vadí?“ vyštěknu a po tváři mi stále tečou slzy. „Nikdy jsi ani nepotvrdil moji existenci. Prostě odejdi.“ „Máš pravdu,“ povzdechne si a pomalu potáhne z cigarety. „Ale ty se opravdu chystáš skočit, protože se nějaký zasraný kretén rozhodl být ještě větším kreténem.“ „Nechápeš to,“ křičím zpět. „Můj život je v prdeli zničený!“ Zdvihne obočí a vyfoukne oblak kouře. „Fajn, tak skoč.“ Zmateně na něj zamrkám. „Cože?“ „Slyšela jsi mě.“ Pokrčí rameny a ležérně se opře o zábradlí. „Pokud sis tak jistá, že je konec, tak skoč. Klidně.“ Frustrovaně vykřiknu a otočím se zpět k vodě. Ale nemůžu to zasraně udělat. Ruce se mi třesou a nohy zůstávají zmrzlé na místě. „Co je za problém?“ Lucas se posmívá. „Srab?“ Otočím se, připravená na něj zařvat, ať táhne do prdele, ale ten pohyb mě vyvede z rovnováhy. Noha mi uklouzne a než stihnu vykřiknout, Lucas se vrhne dopředu, chytí mě a stáhne zpět. Dech se mi zadrhne, když se na něj podívám, jeho obličej je jen pár centimetrů od mého. Přistanu na jeho hrudi, jeho silné paže mě bez námahy obklopí. Najednou na obloze nad námi explodují ohňostroje a malují jeho ostré, vytesané rysy v záblescích červené a zlaté. Srdce mi poskočí a nemůžu od něj odtrhnout pohled. Můj vlk se pohnul a pak mě to zasáhlo – tvrdě. Druh.