Aria Probudím se a slunce mě doslova bodá do obličeje, jako by se na mě osobně zaměřilo. Žádný závěs, žádné slitování… prostě mě oslepuje. Zasténám, posadím se, natáhnu ruce a hlasitě a dramaticky zívnu. Rozhlédnu se po pokoji a jo, je to krabice od bot. Ale je to moje krabice od bot, víš? Žiju tady od šestnácti, živím se haldou brigád, protože, no, být sirotek se zrovna nerovná svěřeneckému fondu