Aria „Co to má sakra znamenat?“ Vytrhnu se mu z objetí a potřesu hlavou, jako by se zbláznil. „Lžeš. Necítím žádné pouto, ani necítím tvou vůni.“ Lež. Obrovská lež. Voní jako nebe ponořené do hříchu a už jen to, že jsem tak blízko, způsobuje, že se můj vlk probouzí, jako by si dal trojitou dávku espressa. Ale v žádném případě. Ne, to se nestane. Nemůže být můj druh. „Proč…“ Můj hlas se s každým slovem zvyšuje. „Proč by mě Bůh, za boží milosti, obdařil někým jako ty jako mým druhem pro druhou šanci?“ Rozhodím rukama, naprosto znechucená tímto kosmickým vtipem. Lucas vypadá pobaveně, což mě jen víc štve. Samozřejmě, že je pobavený. Ten chlap je král naší školy, zlatý chlapec, kterého každá holka uctívá, a jo, sakra mladý miliardář. Já? Jsem jen Aria Whitlocková, profesionální rohožka. Nejsme ani stejný druh, co se týče společenského žebříčku. „Ne, vážně,“ dodám a hodím po něm špinavý pohled. „Proč by Bohyně plýtvala dokonale dobrým poutem na tebe?“ „Woah,“ řekne a chytí se za hruď, jako bych ho zranila. „Tvrdý, co?“ „Ty jsi doslova děvkař, Lucasi. Spal jsi s půlkou školy. Pravděpodobně i s tou druhou, pokud sukně nejsou tvůj šálek čaje.“ Pokrčí rameny a ani se nesnaží to popřít. „Dobře, fér.“ Zamračím se. „Do toho nejdu. Nemůžu přejít od jednoho debilního druha k dalšímu. Nepřijímám to pouto.“ „To je v pohodě.“ Ležérně se opře o zábradlí a vypadá to, že ho odmítnutí nijak netrápí. „Protože já taky ne.“ „Počkej – cože?“ Zamrkám, překvapená. „Ale,“ pokračuje a na jeho hloupě dokonalé tváři se objeví ten jeho typický sebevědomý úšklebek, „chci být tvůj falešný přítel.“ Zírám na něj, jako by mu narostla další hlava. „O čem to sakra mluvíš?“ „Budeme předstírat randění po zbytek této plavby,“ řekne, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „Víš, abychom nasrali Ethana a Vanessu. A neboj, o pouto druha taky nemám zájem.“ Zírá na něj s otevřenou pusou a snažím se zjistit, jestli to myslí vážně. Myslí. Samozřejmě, že myslí. Lucas Russo žije pro drama. Zamračím se a snažím se srovnat s tímhle bordelem. Vím, že Lucas a Ethan se zrovna nemají v lásce, sakra, nemůžou se vystát. Ale Lucasovo ledabylé odmítnutí pouta druha… Bodá to, ale proč mě to tak štve? Chci říct, můj vlastní druh se o to ani nestará, tak proč by mě to mělo sakra zajímat? Ale sakra, ta myšlenka, že to vytřu Ethanovi, je docela lákavá. Ale i tak… „V žádném případě,“ řeknu rázně. „Nemám zájem.“ Lucas nakloní hlavu. „Aha? Kde se plánuješ ubytovat? V Ethanově apartmá? Počkej – on tě vykopnul. A není tam náhodou limit dvou osob na pokoj?“ Sakra. Má tvář se zkřiví, když si uvědomím, že má pravdu. Hloupá pravidla lodi. „Zůstanu se svými kamarádkami,“ odseknu a chytám se stébla. Ušklíbne se. „Pokud vím, jste tři. Opravdu si myslíš, že Lily a Mia vyberou, kdo půjde z kola ven?“ Sakra. Dostal mě. „Proč to vůbec děláš?“ zeptám se a založím si ruce. Lucasův úšklebek se zmírní, jen trochu. „Protože nemůžu vystát toho kreténa a nenávidím to, jak se k tobě choval. Viděl jsem všechno.“ Stud mi pálí tváře, ale rychle ho přehluší vztek. Seru na Ethana. Seru na Vanessu. A seru na celou tuhle situaci. Možná Lucasův směšný plán není ten nejhorší nápad na světě. Povzdechnu si. „Takže, v čem je háček?“ Šibalsky se na mě usměje. „Prakticky ve všem.“ „Fajn,“ zamumlám. „Udělám to. Ale je to falešné. Striktně falešné.“ Lucas se vítězně usměje. „Samozřejmě. Budeme hrát šťastný pár, ujistíme se, že všichni vědí, že jsme druhové, a po plavbě…“ „Platí,“ řeknu. „Ale ještě jedna věc – nezamiluj se do mě.“ Hloupě se zasměji. „To samé platí i pro tebe. Nedělej si žádné naděje. Vážně. Nejsi můj typ a já se do tebe nezamiluju.“ Snažím se nedívat na jeho šedé oči, tu dokonale vytesanou tvář, olivovou pleť a ty svaly, u kterých bych přísahala, že z nich holkám padají kalhotky. Ne že bych to kdy dovolila. Ani za milion let. „Ty taky nejsi můj typ.“ Zamračím se. „Neboj se. Měla jsem už dost hráčů na celý život.“ Lucas natáhne ruku a ušklíbne se. „Partneři?“ Protočím očima, ale potřesu mu rukou. „Partneři.“ „Takže, jak to přesně ukončíme… víš, až to skončí?“ zeptám se Lucase a snažím se znít nenuceně, i když se mi ta otázka už dny honí hlavou. Jeho tvář na chvíli zvážní, což je upřímně řečeno znepokojivější než jeho obvyklý úšklebek. „Úplně poslední den na téhle lodi? Odmítneme se a vypadneme odsud,“ řekne, jako by hlásil počasí. Pomalu přikývnu. To zní jako nejlepší možnost. Stejně tady pro mě nic není. Chci říct, Lucas? Totální playboy. Ten chlap se nemůže zavázat žádné holce. Stará se jen o hokej. „Jakmile budeme z téhle lodi, co se tady stane, zůstane tady,“ dodá a významně se na mě podívá. Znovu přikývnu, protože co jiného mám dělat? Pravděpodobně se vrátí do svého dokonalého života – kde se po něm ženy vrhají – a já se budu šourat zpět do své ponuré existence. Víš, jako Popelka, jen bez nóbl plesu, prince nebo dokonce slušných bot. „Skvělé. Teď pojď, holka, pojďme si vzít tvoje věci od toho kreténa,“ řekne Lucas ležérně, jako bychom si šli dát kafe – ne vstoupit do lví jámy.